Svému příteli, novináři A. E. Hotchnerovi, řekl prošedivělý, pohublý a depresemi stíhaný Ernest Hemingway krátce před smrtí: „Hotchi, když nemůžu existovat tak, jak si to představuju já sám, pak nemůžu existovat vůbec. Chápeš? Tak jsem žil vždycky a tak musím žít – nebo nežít.“

Ernest Hemingway
Ernest Hemingway, muž činu a pera. Od jeho narození uplyne 130 let

To už měl za sebou osm románů, desítky nezapomenutelných povídek a dvě novely. Za druhou z nich, nazvanou Stařec a moře, získal v roce 1954 Nobelovu cenu. Pro jiného by to možná bylo požehnání, ale pro člověka, jehož beztak trápil nedostatek času a soukromí, se prestižní pocta proměnila v noční můru. Od té chvíle už nemohl skoro ani zajít do svého oblíbeného baru, aniž by ho pronásledovaly zástupy pravých i falešných obdivovatelů.

Chybějící čas

Jenomže Ernest Hemingway potřeboval psát. Později se vžila představa, že měl tvůrčí blok. Nevěděl, jak na to, a proto se zabil. Realita ovšem byla jiná. Věčný zápasník – s nemocemi, papírem i válkou ve své hlavě – by třeba ještě leccos vytvořil, mít jen trochu klidu a soustředění. Jeho poslední práce, reportáž o toreadorech, vydaná později knižně pod titulem Nebezpečné léto, nenaznačuje, že by mu došla šťáva. Naopak. Bohužel, čeho mu dramaticky ubývalo, to byl čas.

Strach z federálů

Mistr odžitých dialogů uvízl na mrtvém bodě ze dvou příčin, z nichž ani jednu nemohl ovlivnit. Zaprvé byl vystaven mnohem většímu zájmu veřejnosti, než se dalo zvládnout. Zadruhé ho zrazovala psýcha. Plíživý konec v podobě propukajícího šílenství, o kterém veřejnost do poslední chvíle prakticky nic nevěděla, byl o to horší, že si Ernest své bludy ve světlých okamžicích uvědomoval.

Místo aby začal pracovat na dalším významném díle, vyčerpával se zbytečným bojem se strůjci mediálních mýtů, kteří v novinách překrucovali vše, co někde jen tak letmo prohodil. Hemingwayův obraz vytvářený bulvárem absolutně neodpovídal realitě. Ernesta trápily tahanice s vydavateli i poměry ve vlastní rodině: otázky spojené s majetkem, spravováním jeho kubánského sídla Finca Vigía a tak dále. Nad někdejším bonvivánstvím v Hemingwayově osobnosti postupně nabyly vrchu úzkostná nedůvěra, malichernost a další typické projevy duševní choroby.

Eva Lustigová
Eva Lustigová: Můj otec Arnošt by řekl, že nejdůležitější je být slušný

Věřil, že ho sledují tajné služby. Tvrdil, že na něj jeho blízcí donášejí federálům, že má v autě i doma v ložnici odposlouchávací zařízení, že ho chtějí zatknout za nějaký mravní relikt nebo třeba neplacení daní. Na klinice Mayo postoupil Hemingway léčbu elektrickými šoky.

Zdánlivě pomohla, ve skutečnosti si však těžce zkoušený spisovatel připravoval velké finále. O sebevraždu se pokusil víckrát, podařilo se mu to teprve 2. července 1961. V časných ranních hodinách sešel do suterénu svého domu v Ketchumu na severozápadě Spojených států ve státě Idaho, kam ses manželkou po odjezdu z Havany přestěhoval. Ze skříně se zbraněmi vyndal svou nejmilejší pušku, vystoupal zpět do přízemí k hlavnímu vchodu a obrátil dvojitou hlaveň proti sobě.

Osudné střepiny

Pohnutky vedoucí k Ernestově úmrtí byly dlouho velkou záhadou. Dnes už odborníci přinejmenším jednoho z viníků znají: jmenuje se hereditární hemochromatóza. O co jde? O nemoc vyvolanou nadměrným střádáním železa v těle. Hemingwayovi se staly osudnými střepiny z minometu, jež ho zasáhly v červnu 1918 v těžkých bojích na Piavě, kde sloužil jako řidič sanitky. I přes mnohočetná zranění tenkrát odnesl na zádech do bezpečí italského vojáka, který upadl do bezvědomí. Střepiny nebylo možné vyjmout; během let vykonaly své a zdánlivě silnou bytost pomalu, ale jistě zničily.

Eva Lustigová
Eva Lustigová: Můj otec Arnošt by řekl, že nejdůležitější je být slušný

Když Hemingway zemřel, vyšlo najevo, že na něj šéf FBI J. Edgar Hoover vedl tlustý spis. Byl mu v patách už od války, věděl i o jeho přijetí na kliniku Mayo a patnácti dávkách elektrošoků, jež nobelistovi udělaly z mozku šedou paštiku. Vše tedy probíhalo podle starého známého pořekadla: To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že tě nikdo nesleduje.

Síla nepsat pro sebe

O řemesle romanopisce Hemingway říkal, že je k němu třeba mít dokonalý sluch, naprosto přesnou trefu, kuráž lupiče a stejnou oddanost, jakou má ke svému povolání kněz. A když se ho na jakési besedě se středoškoláky zeptal jeden mladý čtenář na těžkosti literárního tvoření, Ernest mu upřímně odpověděl: „Když člověk poprvé začíná psát, daří se mu všechno. Myslí si, jak je to báječné, a ohromně si to pochvaluje. Myslí si, že psát je lehká věc, a náramně ho to baví, jenže přitom myslí na sebe, ne na čtenáře. To ho tak moc nebaví. Později, když se člověk naučí psát pro čtenáře, není už psaní tak lehké. Nakonec si vlastně o všem, co kdy napsal, pamatuje hlavně to, jak se mu to psalo těžce.“