Je léto 1945, krátce po válce. Mnohé české rodiny míří do Sudet, aby zde zabraly domy po odcházejících Němcích. Jiří a Marie Smolíkovi dorazí se synem Františkem s celým svým skromným majetkem do podhorské vsi Glasendorf. Tady úřaduje krutý a cynický národní správce a člen rudé gardy Vojtěch Tomeček. Svým žoviálním a podlézavým způsobem nabízí rodině krásný sudetský dům, který ji okamžitě nadchne. Má jen jeden nedostatek. Dosud v něm totiž žije původní německá rodina, která čeká na odsun.

Váš román ve mně vzbuzuje spoustu otázek, zejména ohledně mladých účastníků příběhu. Vzali se, dožili spolu, zjevil se bratr Pauly? Vždyť za to, co za ně napáchali jiní, nemohli. To už se asi nikdo nedozví. Nebo se pletu?
Mnohé z toho, jak se osudy hlavních hrdinů vyvíjely dál, se čtenář dozví v knize Sudetský dům II., která vyjde v příštím roce. Momentálně na knize pracuji. Příběhy vesnice Skláře a jejích obyvatel v padesátých letech jsou mnohdy ještě vypjatější než ty, které se odehrávaly za války.

Sudetský důmSudetský důmZdroj: Se svolením autoraAle na začátek. Vycházíte ze skutečného příběhu, z něhož jste pro svoji knihu čerpal? Jak to bylo?
Ústředním tématem knihy je situace, kdy se po válce v jednom domě sejdou dvě rodiny. Česká, která přišla z vnitrozemí, aby zde začala nový život. A německá, která po prohrané válce čeká na odsun. Ty dvě rodiny jsou okolnostmi nuceny žít po nějakou dobu pod jednou střechou. Na mnoha místech v pohraničí se takové příběhy skutečně po válce odehrávaly, byť je to pro nás dnes zcela nepředstavitelné. Dá se říct, že i když je můj knižní příběh dílem mé fantazie, mnohde se něco podobného odehrávalo.

Člověk se zjevně nikdy z žádných válek neponaučí. Takzvané „oko za oko“, utrpení vykoupené dalším utrpením. Co si o tom myslíte? O házení viny jeden na druhého? A kdo je vítěz a kdo poražený?
Já nikdy nikoho nesoudím. Každý si svou laťku svědomí nastavuje sám. A sám se také za všechny své činy před sebou zodpovídá. Osobně se mi příčí hodnotit někoho podle barvy kůže, vyznání, či jazyka, kterým hovoří. Takové škatulkování vždy plodí jen zlo a neštěstí. Já mám heslo, že vše kolektivní stojí s prominutím za hovno. A pro kolektivní vinu to platí dvakrát.

Spisovatel Martin Vopěnka
Spisovatel Martin Vopěnka: Někdo jako Václav Havel nám bolestně chybí

I obyčejní lidé, protože se v nich samozřejmě vzedmula vlna nenávisti a nacionalismu, páchali zločiny i na mikro úrovních. Ale jinak si žili své obyčejné životy. Co myslíte, co se s takovým Tomečkem mohlo stát, s ďáblem, který vše ještě rozdmýchal?
Předně si myslím, že lidé jsou stále stejní. Tehdy i dnes. Buď jsou slušní a čestní, nebo jsou to lumpové. Ale drtivá většina z nás je někde mezi tím. Život přeci není černobílý! A jak se říká, příležitost dělá zloděje. Tím chci říct, že během válek, přírodních katastrof, nebo podobně vyhrocených okamžiků v životě člověka se obnažují charaktery víc, než za normální situace. A někdy člověk překvapí i sám sebe, čeho všeho je schopen. Ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu.

Nikdo si asi neumí představit, že by měl během pár hodin opustit svůj domov. Co jste při psaní o tom zažíval?
To je skutečně těžko představitelné. Musím se přiznat, že mně mnoho věcí došlo až při psaní příběhu. Snažil jsem se vžít do pocitů lidí, kteří stojí na prahu svého domu a nevědí, jestli ho ještě někdy uvidí. Objektivně je ale třeba říct, že stejné pocity jako Němci po válce zažívali také Češi po záboru Sudet. Byla to hrozná doba. Bohužel už od té doby uplynula dlouhá doba, a tak si málo vážíme míru a prosperity, ve které žijeme.

Co byste nejvíc chtěl svou knihou sdělit?
Sdělit snad ani ne. Nechám na každém čtenáři, co si v knize najde a co si z příběhu odnese. Druhý díl přiblíží osudy obyvatel Sudetského domu v padesátých letech. To byla pro sedláky a zemědělce v pohraničí nesmírně zlá doba. Děla se podobná zvěrstva jako za války a ještě si je dělali Češi navzájem.

Český spisovatel Michal Viewegh
Spisovatel Michal Viewegh: Kdybych neměl psaní, fakt bych nic neznamenal

Jste známý láskou ke Krušným horám. Kde se bere ta fascinace?
Není v tom nic zvláštního. Krušné hory jsou prostě můj domov. A já myslím, že lásku k domovu má většina z nás. Já se jen snažím svůj domov, tedy Krušné hory, co nejlépe poznat a příběhy zdejších obyvatel dokumentovat.

Glasendorf (Sklenářovice) jsou zaniklou obcí? Kde přesně bychom ji našli? A jak jste ji našel vy?
Skutečný Glasendorf existoval. Byla to vesnice v Krkonoších a její český název byl Sklenářovice. Můj knižní Glasendorf je však vesnice smyšlená, nacházející se v horách. Kde a v jakých horách leží knižní Glasendorf, ve kterém se děj odehrává, to je ale na fantazii každého čtenáře. Tentokrát nepopisuji žádné konkrétní místo, a tak si každý může představovat třeba vesnici, kterou zná a hory, které má rád.