Kliknutím zvětšíteNa konci prázdnin obletěla Evropu zpráva, že v Německu zakázali Vinnetoua. Z titulků to vypadalo, že německá vláda odhlasovala zákaz mayovek nebo že německé ministerstvo kultury dalo mayovky na index zakázané literatury. Nic takového se ale nestalo. Jednalo se o rozhodnutí jednoho nakladatelství a jedné televize, že už něco nebude vydávat, respektive vysílat. Co se to tedy v Německu vlastě odehrálo?
To, co se v Německu odehrálo, můžeme vykládat různými způsoby. V první řadě je to zpráva o našem a do jisté míry i německém mediálním prostoru, který vyhledává tyto druhy skandálu a spoléhá na pohoršení a emocionální zaujetí čtenářů, kteří se z titulků dozvědí, že se „zase něco nesmí.“ Události samotné jsou do značné míry druhořadé.
Jak celý skandál vlastně vznikl?
Celý skandál vychází z tiskového prohlášení německého nakladatelství Ravensburger, které oznámilo, že nebude nadále prodávat knížky, převypravující děj nepříliš úspěšného filmu Mladý náčelník Vinnetou z letošního roku. Nakladatelství zdůvodnilo své kroky ohledy ke čtenářům, kterých se mohl dotknout způsob, kterým knihy zobrazují původní obyvatele amerického kontinentu. Tím se vlastně kauza vyčerpává a je skutečným uměním mediální manipulace, že se o něčem takovém mluví jako o zákazu mayovek ve smyslu knížek Karla Maye a filmů, které se podle nich natočily.
Takže tady nejenže nejde o zákaz shora, ale dokonce ani nejde o klasické knihy o Vinnetouovi?
Přesně tak. Nakladatelství nebude nadále prodávat knihu napsanou podle filmu Mladý náčelník Vinnetou z letošního roku. Původních mayovek se to nijak netýká.
Na mayovky existují nejčastěji dva protichůdné názory. Jedni vyzdvihují, jak May propagoval přátelství mezi různými etniky a poukazoval na útlak indiánů, druhým se nelíbí, jak primitivně a stereotypně indiány vylíčil. Jaký je váš odborný pohled literárního vědce?
Mayovy knihy jsou jistě do značné míry formované německým nacionalismem, ale sotva bychom je mohli označit za rasistické. Spíš je lze s časovým odstupem považovat za překonané a způsob, kterým čerpají z obrazu „ušlechtilého divocha“ se dnes zdá naivní a snad i skutečně urážlivý. May je zkrátka dítě své doby. Nemá smysl mu to vyčítat, ale ani ho dávat za vzor.
Vzápětí po „aféře s Vinnetouem“ se prohnala českým veřejným prostorem další literární aféra: První školní den rozdal premiér Petr Fiala prvňáčkům knížku Broučci. Někteří lidé kritizovali, že je kniha příliš konzervativní a vede ke slepé kázni a poslušnosti a je příliš nábožensky zaměřená. Jaký je váš pohled? Byl to podle vás vhodný výběr?
Dětská literatura obecně má obrovskou setrvačnost. Větší než literární kánon pro dospělé. Ostatně i proto se pořád vydávají a přepracovávají některá díla Bohumila Říhy a Jiřího Žáčka, ačkoliv bychom dnes jistě našli mnohem lepší četbu pro děti. Jde o texty, které jsou součástí kulturní tradice, a lidé, kteří je jako děti četli, je předávají i svým potomkům. Broučci mají v této tradici výsadní postavení, i když jde o dílo velmi ideologicky vyhraněné – ve smyslu protestantské etiky zdůrazňující pracovitost a odevzdanost boží vůli. Nevím, do jaké míry o tomto aspektu Petr Fiala skutečně přemýšlel a do jaké míry šlo jednoduše o volbu klasického textu pro děti. Nežádoucí komický efekt spočíval spíše v souběhu událostí, kdy vláda vybízí občany, aby topili na nižší teploty, a premiér zároveň rozdává knížku, ve které nakonec všichni umrznou.
Ano, dokonce „poslušně umrznou“. Ta kniha u mnoha dětí nepatří k oblíbeným. Mnohé se jí i bály a znám i dost rodičů, kteří ji dětem ani nedočetli. Některým vadily neustálé modlitby „Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože a pěkně tě prosíme, dejž, ať se tě bojíme“. Brouček pokorně líbá tatínkovi ruku, tatínek rozkazuje mamince, hodně postaviček tu umírá. A na konci nechá autor všech dvanáct broučků pod jalovcem umrznout. Jde o to správné čtení na dobrou noc?
Poněkud paradoxně bych právě ten konec – pro mnohé snad traumatizující – považoval z dnešního pohledu za nejprogresivnější prvek celé knihy. Ostatně smrt v Broučcích není pouze na konci, ale je zpřítomňována průběžně, jak jednotlivé postavy umírají. Smrt v dětské literatuře totiž dlouho představovala téměř jakési tabu. Přitom může dětem pomoci vyrovnat se s tímto jevem a vzít ho na vědomí. Moje děti mají například moc rády knížku O smrti smrťoucí od Pernilly Stalfelt, ve které jsou velmi přístupnou, ba přímo humornou formou projednány různé koncepty smrti. Myslím, že v důsledku toto literární setkání pomáhá dětem později vyrovnat se s neodvratnou smrtelností jejich bližních.
Jaká další tabu by podle vás dětská literatura měla otevírat?
Témata jako sexualita, stárnutí a postižení stále více pronikají do literatury pro děti. Jde o náměty, které dříve nebyly považované za vhodné, ale které z dnešního pohledu považujeme za důležité.
Velmi diskutované bylo také nové vydání Honzíkovy cesty od Bohumila Říhy. Tuto agitku velebící komunistickou kolektivizaci předčítaly děti nahlas přímo ve třídách. Proč měl někdo potřebu takovouto knihu po revoluci oživovat, byť tedy vynechal pasáže o kolektivizaci?
Domnívám se, že Honzíkova cesta se nečetla jen z povinnosti. Pro spoustu lidí se skutečně stala součástí dětství a vnímají tu knihu velmi pozitivně navzdory poměrně sinému důrazu na výhody kolektivizace zemědělství podle sovětského vzoru. Dokladem takové popularity může být, že se s knihou setkáváme ve stále dalších a dalších vydáních a i pravidelně prováděný výzkum České děti a mládež jako čtenáři dokládá, že mladší školáci ji stále hodně čtou. Je samozřejmě otázka, nakolik si takto malé děti vybírají knihu samy a nakolik jim ji zprostředkovala starší generace.
Jak hodnotíte editorské úpravy, kterými kniha prošla?
Nakladatel stál po roce 1989 před problémem: jak využít popularitu knihy, a přitom se vyhnout nařčení, že propaguje komunismus a idealizuje padesátá léta. Řešení nalezl v poměrně radikálních textových úpravách. Otázkou je, co pak z původního díla zůstává, protože propagace JZD byla jeho nedílnou součástí. Domnívám se, že čtenáře stále oslovuje hlavně motiv oné samostatné cesty vlakem na venkov, která musí pro mnohé představovat formativní zkušenost.
Zajímavé jsou také porevoluční úpravy dalšího Říhova titulu O letadýlku Káněti. Vynechané pasáže, velmi otevřeně líčí kruté tělesné tresty na dětech či nevybíravé zacházení se zvířaty. Nepůsobí dnes pasáže o tom, jak jeden soused dítě držel a druhý ho řezal řemenem už značně bizarně?
Zde si musíme uvědomit širší kontext literatury pro děti. Celý koncept dětství, tak jak ho známe, vzniká až někdy v 17. či 18. století a dítě zde chápeme v roli podřízeného a vychovávaného. Tomu odpovídá i dětská literatura, která má být hlavně výchovná a odrážet představy společnosti o sobě samé. Z tohoto důvodu se naše požadavky na dětskou literaturu postupem času proměňují a takovéto editorské zásahy eliminující například popisy tělesných trestů či násilí na zvířatech tomu odpovídají.
V roce 2010 zase vypukla aféra kolem Ladovy knihy O Mikešovi, konkrétně kolem kapitoly, v níž Mikeše strčí lidé u ohýnku do pytle a hodí do vozu. „Milé děti, ti lidé byli cikáni!" konstatuje Josef Lada. Proti této pasáži se tenkrát ohradil jeden z romských spolků a naopak tisíce Čechů protestovali na Facebooku, že chtějí knihu zachovat v původní verzi. Co si myslíte o tomto sporu?
Podobně jako v případě Vinnetoua mě i v reakci na kritiku Mikeše zaujaly zejména novinové titulky, které bych se nerozpakoval označit za otevřeně rasistické ve stylu „Romové nám chtějí zakázat Ladu.“ Přitom šlo o otevřený dopis poměrně malého spolku. Navíc požadavek se neslučoval se systémem českého školství, ve kterém si povinnou četbu určují školy samostatně. Zároveň diskuse o Mikešovi poněkud zastínila mnohem širší kontext negativních stereotypů Romů v české literatuře a ve společnosti obecně. To je jistě mnohem důležitější téma než pár řádků jedné dětské knihy.
Jak vlastně vnímat porevoluční zásahy do dětských socialistických knih? Jde o cenzuru?
To záleží na tom, co si představíme pod pojmem cenzura. Jedná se do jisté míry o podobnou situaci jako u nových knih o náčelníku Vinnetouovi. Ideologicky motivované zásahy, například takové provedené v Honzíkově cestě, máme obecně tendenci chápat jako cenzuru. Zároveň se jedná o zásahy, které nejsou vynucované státním aparátem, ale soukromou společností. Navíc původní verze knihy jsou stále bez problému dostupné v síti veřejných knihoven. Proto bych byl s užíváním tohoto pojmu opatrný.
Zmínili jsme tu Broučky, že jsou pro některé dnešní čtenáře již příliš konzervativní. Ozývají se tady naopak konzervativní proudy, že jsou některé knihy příliš „odvázané“? Například některé americké katolické školy se otevřeně stavěly proti knihám o Harry Potterovi, protože propagují magii a čarodějnictví. Proběhla podobná diskuse i v Česku, nebo jsou na to Češi příliš velcí ateisté?
V Čechách se sice nesetkáváme s omezením tohoto typu v literatuře pro děti a mládež, i když na každé škole jistě dochází k nějakému typu selekce literatury, ke které mají mít žáci přístup. Pokud jde přímo o tento druh konzervativní či nábožensky orientovaných omezení, máme tu spíše příklady z umění pro dospělé. Například žalobu pražského arcibiskupství na brněnské organizace umožňující inscenace dramat údajně urážejících církev. To ale rozhodně neznamená, že by neexistovala konzervativní kritika moderní literatury pro děti. Poslanec Tomio Okamura například kritizoval obrázkovou knížku pro nejmenší Co to tam mám?, která poměrně otevřeně pojednává o lidském těle. Někdejší vedoucí školského výboru poslanecké sněmovny Václav Klaus ml. zase odsoudil ekologickou orientaci některých pořadů pro děti na České televizi. Ani jeden z nich však nebyl v takové pozici, aby mohl proti kritizovaným jevům prakticky zakročit.
30
1
Dům a zahrada
Kondice
Kafe
iReceptář
Celebrity
TN.cz
