Od zvláštního zpravodaje

Dlouhá léta pak trpělivě čekal, až si splní sportovní sen.

V úterý na čtvrtý pokus proklouzl do olympijského finále. V něm však dvakrát chyboval. Minul sedmý a desátý terč a na medaili ze šestého místa nedosáhl. „Člověk si vždycky v podvědomí vymyslí nějakou blbost," přemítal třiačtyřicetiletý skeetař.

Co bylo těžké na tom prvním terči?
Právě že nic. Je jednoduchý. (smích). Na téhle pozici se mně terč špatně odhaduje. V kombinaci s průhlednou stěnou mně to prostě nesedělo. Na dalším stanovišti, kde jsem udělal chybu, mě trošku vyvedl z tempa pořadatel. Kvůli televizi mě poslal zpátky a možná mě trochu rozhodil. Ale s tím se kvalitní střelec musí vyrovnat.

Na malé kopii londýnské střelnice jste přitom před hrami trénoval v Brně…
Musím poděkovat svazu, Dukle i Kometě, že se daly do kupy a postavily něco podobného v menším měřítku v Brně. Koupili nám i stejné terče. Věřím, že se ten vklad šestým místem vrátil. Jen škoda, že to nezacinkalo.

Tušil jste, že k cestě pro medaili ve finále nesmíte chybovat?
Ano. To je pokaždé stejné. Byl jsem odhodlaný to tam rozsekat na třísky. Nepodařilo se.

Oslavíte i tak šesté místo?
To bych se asi rouhal, kdybych šesté místo neoslavil. Skončit šestý na planetě není ostuda. Špičkových střelců je asi pětadvacet a tolik favoritů zůstalo za mnou i Kubou Tomečkem. Jsem rád, že jsem měl možnost mu asistovat a uvést jej do olympijské atmosféry.

Medaili si schováváte na pátou olympiádu?
Já nevím. Nechci vůbec předjímat, co bude dál. Ale řekli jsme si, ať to dopadne jakkoli, chci pokračovat. Jak dlouho? Netuším. Závodí spousta mladších, kteří se stále zlepšují. Dokud jim budu stačit a nebudou mi moc dávat na frak, budu pokračovat dál.

Před finále jste přiznal, že vnímáte nervozitu. Spadlo po vás všechno po závodě?
Asi jo. Když je člověk mladý, tak si nervy ani tolik neuvědomuje. Čím jste starší, závod víc prožíváte, chcete víc uspět. Mladý závodník ví, že máme ještě dost času. Já už ho moc nemám.

Na co myslíte, když čekáte na další výstřel?
Bylo by ideální, kdyby si člověk dokázal navodit tunel. Měl by existovat nějaký přístroj, který by se nasadil na jedno ucho, druhé by se zacpalo a vynález se zapnul na plný výkon. Nejlíp tělo funguje, když dělá, co má naučené, a vy se mu do toho moc nepletete. Ale je těžké to navodit. Snažím se nevnímat okolí, nepřemýšlet nad tím, co mi dělá problémy, nesledovat soupeře, nepočítat. Ale mozek je hrozná potvora.

Ve finále jste se nedíval na tabuli a výsledky soupeřů?
To víte, že jdu kolem tabule a ukroutil bych si hlavu. Někdy ji otočím. Musíte jet na plný výkon, při současných výsledcích není moc prostoru na chyby.