Mám mokré vlasy, triko, kalhotky i tenisky, když končíme. „Vypadá to nebezpečně, a přitom to tak není. Ke zraněním dochází jen výjimečně, neznám nikoho, kdo by se utopil,“ směje se Jiří předtím, než jsme si poprvé sedli do kajaku.

Tato reportáž vyšla v letním čísle magazínu Kondice. Na stáncích je od 22. června. 

Většinou to byla zábava, zároveň trochu adrenalin způsobený mou nešikovností, a nakonec došlo i na pořádnou sprchu. To, když mě Jirka na chvíli navezl do vodního válce zespodu, zastavil loď a na mě se valily hektolitry vody. Jak dokázal v takovém proudu udržet plavidlo na několik minut nehybné a jak to, že na rozdíl ode mne zůstal úplně suchý, mi je doteď záhadou.

Čas přemýšlet

S Jiřím Prskavcem jsme se potkali v době, kdy finišoval s přípravou na olympiádu, cítil se ve výborné formě. V olympijském roce se prý netrénuje o moc jinak – co se týče délky tréninků i počtu dnů strávených v teple zahraničí – ale je to spíš o nastavení v hlavě.

„Vím, že je to největší závod a jdu do toho naplno. Myslím, že mi odložení olympiády pomohlo, půl roku jsem nezávodil, měl jsem čas přemýšlet o tréninku jinak, skvěle jsem to využil, naučil se nové věci,“ říká držitel bronzové olympijské medaile z Ria. Zlatá mu utekla, protože „šťouchl branku“, za což dostal dvousekundovou penalizaci. „Tehdy jsem věděl, že volím riskantní typ průjezdu, že pokud mi nevyjde voda, jak potřebuji, což se stane jednou za pět jízd, nedopadne to nejlépe. Ale i kdybych se rozhodoval dnes, jel bych stejně, jen už umím situaci lépe odhadnout, jsem zkušenější,“ dodává.

Závod netrvá déle než 90 vteřin, ve kterých hraje velkou roli psychika. „Závodník musí být v absolutní bublině a soustředit se na výkon. I favorit může udělat chybu a pak vyhraje outsider. Naštěstí mám dobrou hlavu a umím se se vším porovnat.“ 

Hlavně se neutopit

Sraz máme na kanále v Troji po skončení Jiřího tréninku. Půjčí mi kompletní výbavu – neopren, triko, záchrannou vestu a špricdeku neboli šprajdu, což je sukýnka, co se zahákne, aby do lodě neteklo.

„Co je cílem téhle reportáže?“ ptá se mě fotograf Martin Hladík. „Neutopit mě,“ směju se.

Dostanu svůj kajak, nohy si zaháknu koleny v lodi. Uchopím pádlo tak, že když ho dám nad hlavu, měl by vzniknout pravý úhel, pak je prý záběr nejefektivnější. „Loď se neřídí jen pádlem, ale tak trochu celým tělem. Od zadku, přes záda až po kolena. Všechno je důležité a vše ovlivní výsledný směr,“ říká můj olympijský průvodce.

Vyrážíme na klidnou vodu směrem k Trojskému mostu. Nejsem žádný vodák, byla jsem kdysi na Berounce a jednou na Vltavě a kajak, který mám právě půjčený, je určený pro někoho, kdo na vodu chodí pravidelně a nebojí se pokořit i nějaké branky.

A podle toho to se mnou taky vypadá. Když vyjedeme, musím si vše zopakovat od začátku.

To znamená, jak správně zabírat – podél těla. Občas se mi totiž podaří široký záběr, který mě roztočí dokolečka. Je to docela dlouhých 500 metrů pod most, protože se do té doby otočím několikrát. Nevím proč, ale záběr na pravou stranu mi jde lépe.

Trénovali jsme také široký záběr, který pomáhá srovnat loď, když se trochu rozuteče jinam. A nakonec záběr dozadu neboli kontr a široký záběr od zádě, aby se loď otočila rychle.

Jelikož je Česko národem vodáků, není třeba, abych to zde rozepisovala. Přidám jen poslední Jirkovu radu: „Loď jede tím směrem, kam se podíváme očima. Je také důležité být uvolněný, nebát se.“

Jirka je trpělivý, buď mě chytne, nebo počká, až to zase vyrovnám. A směje se jen přiměřeně.

Konečně vidím Trojský most zespodu. Věděli jste, že zespodu připomíná tělo ryby? Když se vracíme zpět ke kanálu, jde mi to lépe. A zase se setkávám s tím, co je důležité pro mnoho sportů: zastavit hlavu, zklidnit se, netlačit na pilu a střídat pravý levý záběr. A ostatní přijde samo: tak nějak to tam zacvakne, už vím, kdy zabrat více, kdy méně a kdy záběr zopakovat.

Zatímco já bojuji se stabilitou, Jirka kolem mě plachtí, jako by měl křídla. Občas udělá ostrou otočku, ponoří zadek lodi do vody, a v tom se na chvíli zastaví.

Tanec v divoké řece

Baví mě to, a tak jedeme ještě jednou. Když si odejde vyměnit loď, už si tam kroužím sama. „Na první lekci to bylo dobrý, ale musíš ještě trénovat,“ říká mi.

Pak ale přichází to největší dobrodružství. Přesedáme do dvojkajaku a vyrážíme do kanálu, kterým se valí divoká řeka. „Jsi blázen, když tam chceš vlézt,“ řekl mi doma manžel.

Úkol je jednoduchý – pádlovat. A když Jirka zavolá „doleva“, naklonit se doleva. A na druhou stranu. Uffff, pokud si nepopletu strany, měla bych to zvládnout. Jdeme na to – občas mám sice problém vejít se do branek i s pádlem, jedna tyčka mě klepne do hlavy, ale je to zážitek. Projeli jsme skoro všechny velké válce, které jsou na kanále.

Zkusíme se několikrát otočit, několikrát vjedeme do bubnu. Řeka je rychlá, valí se kolem nás a já si uvědomuji, jak těžké musí být zkrotit tenhle živel, a ještě mezi ním elegantně tančit, jak to dělá Jirka.

Končíme tou již zmiňovanou pořádnou sprchou v bubnu. A když lezeme z vody, Jirka se začne smát: „Nechtěl jsem ti to říkat, ale v té lodi přede mnou seděl nějaký dlouhán a já jsem s ní nemohl moc dobře manévrovat.“ Stejně bych se nebála.

Magor na tréninku

Se mnou to Jirka v peřejích zvládl, ale profesionálně trénovat po skončení kariéry se mu moc nechce. Prý není moc úspěšných trenérů – bývalých závodníků, kterým doma visí olympijské medaile. „Bojím se, že bych byl hodně tvrdý, že moje požadavky by pramenily z toho, jak jsem to dělal já. A ne každý je takový magor,“ dodává.

Zda v rodinných šlépějích budou pokračovat i syn Jiří nebo Marek, zatím nedokáže odhadnout. Těší ho ale, že manželka Tereza má „vodu“ ráda a ráda i s dětmi cestuje s Jiřím do zahraničí. Letos byla celá rodina na Reunionu, kde se Jiří připravoval na olympijský závod. Mimo letošní Reunion už ale trávili třeba tři měsíce v Austrálii nebo měsíc ve Španělsku.

„Vodní slalom je moc pěkný a do poslední chvíle velmi napínavý a nevyzpytatelný sport,“ dodává Jiří Prskavec.

Rodina od vody

Jiří Prskavec je vodákem od narození a na kanále v pražské Troji vyrůstal. Jeho otec a trenér – také Jiří – je úspěšným bývalým závodníkem, například v roce 1995 získal na mistrovství světa bronzovou medaili.

I když bydleli na Smíchově, malý Jirka chodil do školy do Troji, kde táta trénoval. Po škole za ním chodil na kanál, kde si hrál, psal úkoly a od osmi let sedal pravidelně do lodě. Víkendy s rodiči trávili na závodech, protože maminka byla pro změnu fyzioterapeutkou týmu. Když se ho někdo zeptal, čím by chtěl být, odpovídal rezolutně: kajakářem. „Už od školky!“ doplňuje pyšně.

Ještě donedávna se vše u Prskavců točilo jen kolem vodního slalomu. Témata u nedělního oběda změnilo až narození dvou dětí – Jiříka a Marečka. „Dokud jsem je neměl, většinou na obědě seděl závodník s trenérem, dnes jsou z nás táta a děda a řešíme daleko více rodinu,“ směje se Jiří.

S tátou vycházeli vždy dobře. Dříve pro něj byl táta vzorem, kterému se neodmlouvá, dnes spolu o věcech mnohem více diskutují. „Občas se neshodneme, ale to jsou drobnosti.“ 

MICHAELA BUČKOVÁ