Basketbalistům nejdříve účast v Tokiu těsně unikla na mistrovství světa v roce 2019. A tak museli do olympijské kvalifikace. V ní vyfasovali nejtěžší soupeře a nejvzdálenější západní kout planety.

Pro svou olympijskou vstupenku si museli zaletět do kanadské Victorie, která je až na samém okraji západního pobřeží amerického kontinentu. Dva týdny po návratu už nabrali opačný směr. A do japonského Tokia je čekala stejně dlouhá štreka.

S nadsázkou se dá říct, že kdyby zůstali v Britské Kolumbii a letěli by z Vancouveru, ušetřili by pět tisíc kilometrů… Otázkou zůstává, kolik by dali za letenky, protože Vancouver patří k nejdražším městům Kanady. Takže zpátky do reality: do Tokia letěli z Prahy přes Paříž.

„Člověk to vždycky nějak zvládne, ale bylo to opravdu náročné. Dvanáctihodinový let z Paříže byl pro mě asi nejdelší v životě. Cesta byla náročnější než do Kanady. Hlavně proto, že letadlo bylo plnější. Cestou na kvalifikaci jsme každý pro sebe měli až čtyřsedačku a mohli jsme se natáhnout,“ vzpomínal Lukáš Palyza na nedávný let do Montrealu.

Když měříte přes dva metry a přežijete dvanáctihodinové peklo „zaklínění“ do letadlové sedačky, máte pocit, že je vyhráno… „Jenže nás náročnější část čekala po tom, co jsme dosedli v Tokiu,“ podotkl nymburský křídelník.

Basketbalisty už opouštěla mentální síla

Než byli basketbalisté vpuštěni na japonskou půdu, museli projít několikahodinovou procedurou.

„Imigrační proces měl až deset kroků. Šli jsme po zavřeném terminálu určeném jen pro tuhle kontrolu. Každých tři sta metrů jsme dostali papír a na dalším stanovišti nám ho vyměnili za jiný. Bylo to ze začátku až vtipné,“ pousměje se Palyza.

Jenže postupem času celou výpravu smích opouštěl a vítězila únava. „Po tak dlouhém letu se člověk už těší jen do postele. Zkoušeli jsme nějaké vtípky, ale člověk už na to ani neměl mentální sílu,“ popisuje.

Po imigrační kontrole a vyzvednutí zavazadel přišlo nekonečné čekání na výsledky testů na covid. To ale nebylo jediné, na co museli čeští basketbalisté čekat. U kontroly se zasekli dva pivoti. Ondřej Balvín a Patrik Auda totiž po olympiádě v Japonsku už zůstanou a začnou se chystat na start v tamější basketbalové lize.

„Mají trochu jiná víza, protože příští rok budou hrát v Japonsku. Ondru si tam celkem intenzivně proklepávali. Na něj jsme u zavazadel čekali přes půl hodiny. Nechtěli jsme ho tam ale nechat samotného,“ vyzdvihuje týmového ducha Palyza, který shrnuje čekací dobu.

Omezení jsou nepříjemná, ale atmosféra je znát

„Čekali jsme, že to bude až sedm hodin, jak se psalo na internetu. Prvních sedm kroků trvalo asi hodinu a čtvrt. Z toho jsme byli nadšení. Pak jsme ale na imigračním, zavazadlech a hlavně při čekání na výsledek testu ztvrdli další dvě hodiny. Celkově to bylo kolem čtyř hodin, ale podle toho, co člověk slyšel, byl to jeden z lepších případů,“ mohl si oddechnout.

Po nekonečné cestě přece jen českým basketbalistů otevřela brány olympijská vesnice. Po 41 letech…

„Ta atmosféra na mě dýchla, i když spousta věcí je v rámci omezení nepříjemná. Člověk se těší, že bude žít v rámci toho svého olympijského týmu a seznámí se s ostatními sportovci. Jsme ale v takovém módu dnešní doby. Je to ale úžasné místo v tokijském zálivu a výhledy jsou úchvatné,“ přibližuje Palyza.

Ten se svými sedmi spoluhráči netrpělivě čeká na přílet ostatních kolegů. Mimo plán se do Tokia vydali Jaromír Bohačík s Jakubem Šiřinou. Vedení české reprezentace pro ně sehnalo dvě dřívější letenky. Komplet by měl být národní tým až v pátek, tedy v den slavnostního zahájení.