Nejdřív pobýval takřka na samotce v hotelu pro vodní slalomáře, začátkem týdne se i se svými parťáky přemístil do olympijské vesnice. Na svou soutěž bude od slavnostního zahájení čekat ještě týden. V rozhovoru pro Deník vypráví mimo jiné o povinnosti nosit roušky při odchodu z vody a také o tom, jaká nálada panuje v české výpravě.

Kvůli koronaviru panovaly určité obavy z pobytu v dějišti her. Jaká je realita?
Byli jsme připraveni na nejhorší, ale tak strašné to zase není.

Testování sportovců se opakuje každý den a musíte pořád nosit roušku, že?
Náustky jsou všudypřítomné. Musíme si je nasadit, i když jdeme po jízdě po břehu s lodí. To jsme celí zmáčení a rouška je během okamžiku úplně mokrá. Podle mě to konkrétně v tomto případě trochu postrádá smysl, ale restrikce jsou takhle nastavené. Jinak každé ráno dostaneme zkumavku a kvůli PCR testu do ní napliveme sliny. Musím říct, že bezpečnost je tady za každých okolností na prvním místě a dotažená na maximum.

Když jezdíte na tréninky, je znát ve městě, že se koná olympiáda?
Jsme v oblasti Tokyo Bay, jsou tu vidět nějaké vlaječky s nápisy Tokyo 2020. Vidíme to i na oficiálních autech. Krom toho to tady ještě před mým přestěhováním do vesnice olympismem moc nežilo. Možná v centru je to jiné, ale tam se bohužel nedostaneme.

Nouzový stav se vás nějak dotýká?
Ani ne. Ono je to tady trochu jinak, prakticky všechno funguje. Podle zdejšího práva třeba vláda nemůže lidem zakázat provoz jejich podniků. Z hotelu jsme měli výhled na park, kde se normálně sportovalo. Japonci jsou ale disciplinovaní. I na kolech jezdí v rouškách. To si vůbec nedokážu představit. Sem tam ji někdo nemá, ale to jsou opravdu vzácné výjimky. Vím však, že roušky se v Japonsku a dalších východoasijských zemích běžně nosily při nachlazení už dávno před pandemií.

Přílet a odbavení byly bez problémů? Přicházely informace, že se někomu celý proces protáhl na třináct hodin.
Nás to naštěstí nepostihlo. Trvalo to asi čtyři hodiny, což je relativně slušný čas, i když to prý někdo zvládl i za dvě a půl hodiny. Po vystoupení z letadla nám organizátoři přikázali, ať se uvelebíme na sedačkách. V tu chvíli jsme netušili, co bude dál a jak dlouho tam zůstaneme. Nakonec z toho byla jen půlhodinka a při tom nám zkontrolovali dokumenty. Moc jsme nechápali, co se děje, ale pak nám došlo, že je to kvůli tomu, aby si nás ohlídali, že nebudeme nic jíst ani pít.

Z jakého důvodu?
Kvůli PCR testu. Po odběru slin nás odvedli do takového salonku, kde jsme byli s rozestupy rozsazeni v křesílkách a čekali na výsledek. Po negativním výsledku, což trvalo asi hodinu a půl, jsme mohli pokračovat. Od té chvíle už následoval standardní proces letištního odbavení včetně vyzvednutí zavazadel. Žádné problémy, že by nás tam zbytečně drželi, naštěstí nenastaly. Jen bezpečnost byla na vyšší úrovni. Roli hrálo i to, že jak jsme přiletěli brzo a nepodléhali pod olympijská nařízení, vztahovaly se na nás podmínky japonského ministerstva zdravotnictví, což znamenalo dvoutýdenní karanténu. Po ní bychom mohli teoreticky volně vyjít na ulici, ale vyšlo to tak, že jsme o ni přišli ve chvíli, kdy jsme se přesunuli do olympijské vesnice.

Jaký režim jste měli v hotelu?
Měli jsme tam společné snídaně a večeře a v rámci bubliny jsme byli rozdělení ještě na tři skupiny. Každá měla jedno patro. Ve stejnou dobu jsme trénovali, jezdili na kanál autobusem a se dvěma dalšími mikro bublinami skoro nepřicházeli do styku. Podobně je to zařízené i na závodišti, kde pobýváme skoro celý den. Tam se ale skupiny při obědě ve stanu částečně prolínaly, i když jsme od sebe odděleni plexisklovými stěnami.

Bylo možné se navštívit s trenérem?
Na pokojích jsme byli sami, ale mohli jsme třeba zajít za naší fyzioterapeutkou. Za mnou chodil taťka, abychom u videa konzultovali tréninkové jízdy. Samozřejmě to nebylo na dlouhou dobu. Zkraje to bylo trochu přísnější, ale po sérii negativních testů pochopili, že riziko je minimální, a v rámci našeho týmu se kontakt povoloval. Asi by to tak být nemělo, ale tolerovalo se to. Měli jsme v hotelu vymezenou zónu a v rámci mikro skupiny se návštěvy neomezovaly. Nebylo to tak, že by na chodbě stál sekuriťák a hlídal nás, kam jdeme. Hlavní bylo, aby se týmy a skupiny vzájemně nemísily.

Můžete si jít zaběhat ven?
U trati ano, na takovém chodníčku. Není moc dlouhý, ale běh k vodáckému tréninku před závody patří. Bohužel nám pořadatelé do druhého stanu, který je myšlený jako relaxační zóna, nedali běhátko. Naopak tam jsou pádlovací trenažery, což však není to, po čem by slalomář, když právě vyleze z vody, toužil.

Slyšel jsem, že se mezi slalomáři objevila nákaza. O koho šlo?
Není to úplně přesná interpretace, ale nás se to každopádně netýkalo. Po příletu velké skupiny závodníků se u jednoho Japonce, který neměl s olympiádou nic společného, po sedmi dnech prokázalo onemocnění. Pak se dohledávali lidé, kteří s ním přišli do styku, a všichni museli do izolace. Vypadalo to, že do 20. července, což bylo datum, kdy končila čtrnáctidenní inkubační lhůta, nebudou mít šanci trénovat. Pak to těm lidem změnili. Museli dodržovat zpřísněný režim a vymyslelo se to tak, že s námi vůbec nepřijdou do kontaktu. Aby mohli trénovat, měli i separátní dopravu. Jejich trenéři museli být na opačné straně trati a oni jezdili v jiných časech.

Nyní už jste v olympijské vesnici. Stěhování proběhlo v pohodě?
Ano, jednoduše. V pondělí ráno jsme si v hotelu zabalili tašky, odjeli na trénink a večer nás od kanálu odvezli do vesnice. Jinak jiné je tu všechno.

Povídejte.
V hotelu jsme byli prakticky zavření na samotce. Naopak vesnice je velká, člověk se může projít. Nikdo nikoho nehlídá, je to takové svobodnější. Na druhou stranu je jasné, že také rizikovější. Musím si dávat pozor, abych se nenakazil, protože to bych taky mohl přijít o start.

Zvláště když se právě v českém týmu objevil koronavirus.
Mrzí nás, že se to nepovedlo uhlídat. Infekce přiletěla se speciálem, kde cestovalo hodně sportovců a členů realizačního týmu. Ti jsou v izolaci, takže s nimi vůbec nepřijdeme do styku. Ono to je na každém jednotlivci. Někdo možná tolik necítí ohrožení a třeba tráví víc času v partě. Já se ale snažím držet stranou, abych riziko minimalizoval. Věřím, že další případy se už tady nevyskytnou a olympiáda pro nás poběží v pohodě.

Některé české sportovce ale potkáváte. Jste rád, že jste mezi známými?
Jsem, k olympiádě to patří. Ale jak jsem říkal, nechci ohrozit své olympijské šance, a tak se snažím moc nechodit do společných prostor. Snažím se být na pokoji nebo venku. Ani při jídle dlouho nevysedávám.

Kajakář Jiří Prskavec s bronzovou medailí z olympijských her v Riu.Kajakář Jiří Prskavec s bronzovou medailí z olympijských her v Riu.Zdroj: ČTK/Vít Šimánek

Většinu dne trávíte přípravou na závod. Máte nějaké volno?
Moc ne, cesta na kanál zabere půl hodiny. Jsem rád, když se mohu natáhnout a mám chvilku pro sebe. To pak rychle uteče, ale je pravda, že poslední dny začínám víc odpočívat a tréninkem už netrávím tolik času.

Doma na vás čekají dva synové. Jste ve spojení?
Často si voláme. Jiříček je smutnej. Je poznat, že mu chybím. Terka mu před pár dny vyrobila takový kalendář, kde si odškrtává dny, aby věděl, za jak dlouho se mu vrátím. Jak je malej, tak si časový údaj ještě neumí představit. Když má ale před sebou okýnka a každý den tam udělá křížek, tak už ví, kdy se mu taťka vrátí. Večer o mně prý vždycky vypráví… (úsměv) Samozřejmě se mi taky stýská. Všichni mi chybějí. Na důležitých závodech bývají obvykle se mnou, ale tady to nejde. To mě moc mrzí, ale žijeme v takové bláznivé době, že to není absolutně možné. Navzdory tomu jsem vděčný, že se olympiáda uskuteční, protože to dlouho nebylo vůbec jistý.

Kdy se Jiříček tatínka dočká?
Akreditace mi končí osmačtyřicet hodin po závodě. Jedu třicátého července, a tak si myslím, že díky časovému posunu bych možná mohl být doma už prvního srpna, přinejhorším to bude druhého ráno.

Co vám před odletem řekla manželka?
Terezka mi vždycky přeje, aby se mi závody povedly.

Takže nepadlo nic ve stylu „bez medaile se domů nevracej“?
Ne, to rozhodně ne. (smích) Teď mi řekla, abych se jí vrátil šťastný, že pak je šťastná celá rodina. Ví, jak je to pro mě důležitý závod a kolik dřiny jsem do toho dal. Na druhou stranu dobře chápe, jakou kupu štěstí je potřeba mít, aby se v konečném výsledku všechno správně sešlo. To už je pak osud.

Už dlouho před prvním termínem tokijské olympiády se skloňovalo vražedné počasí s vysokými teplotami a vlhkostí. Jak to vedro snášíte?
Když jsme přiletěli, přivítalo nás kupodivu relativní chladno. To bylo dost zvláštní. Mohlo být třeba pětadvacet, bylo zamračeno a pršelo. Dlouho to ale nevydrželo, další dny vysvitlo sluníčko a ve spojení s tou vlhkostí bylo kolem třiceti. To sice není moc příjemné, ale zkraje byla voda v kanálu poměrně studená. To bylo super, protože každá jízda znamenala osvěžení. Jenže vody, která tu koluje, není tolik. Začala se rychle ohřívat a teď už nás vůbec neochladí. Adaptaci na japonské podnebí už ale můj organismus zvládl. Díky delšímu pobytu máme jako vodní slalomáři oproti jiným sportům určitě výhodu.

Vyhovuje vám japonská kuchyně?
V jídle nejsem moc vybíravý. Snídaně a večeře formou švédských stolů byly v hotelu v pohodě. Obědy u vody jsou trochu slabší, není to rozhodně strava pro olympioniky, ale mě to nijak neuráží. Jsou to krabičky, které se dají koupit tady v obchůdcích. Nicméně je to stejné pro všechny. Nikdo si ale nemůžeme vyskakovat, jsme rádi, že tady jsme.

Zvykl jste si na časový posun? Když ráno vstáváte, v Česku je hluboká noc.
Já s tím začal už doma. Chodil jsem spát dřív a vstával brzo, což se mi docela dařilo, i když poslední týden před odletem jsem z toho byl trochu hotový. Ale celkově se mi to myslím docela povedlo. Navíc jsme po příletu měli dva dny úplně bez tréninku, a to se rozdíl podařilo pěkně srovnat. Dalších pár dnů bylo vstávání ne moc příjemné, ale člověk si zvykne. Po týdnu jsem se cítil dobře i v kajaku, a to je asi tak doba, která je nutná k aklimatizaci. Když člověk není vyspalý, může snáze dojít ke zranění, než když je odpočatý a fit. Proto jsem ze začátku jezdil opatrně, abych organismus nesedřel.

Dlouho se rovněž diskutovalo o tokijském kanálu, který závodníci kritizovali, a vy jste se do vyjednávání o jeho úpravě aktivně zapojil. Jak to dopadlo?
Kanál se změnil k lepšímu. Ještě než jsme dorazili, věc řešil předseda slalomové komise Mezinárodní kanoistické federace spolu s člověkem, který měnil olympijskou trať i před pěti roky v Riu. Tokijský kanál dokázali během čtyř dnů přestavět takřka celý do mnohem lepšího stavu. Sice nemohu říct, že by mohl patřit k mým oblíbeným, ale trať je teď stabilní, těžká a jiná než na předchozích olympijských hrách. Považuji to za výhru a za to jim patří velké uznání, protože to nebyla žádná sranda. Jízda kanálem mě teď baví. Je super a férová, i když bude tahat za ruce a při závodě to bude bolet.

Tušíte, v jaké formě přijeli soupeři?
Moc ne. Při tréninku na ně koukám, ale jsem přesvědčený, že nejvíc kamer sleduje mě. Před pár dny si Australané natáčeli celý můj trénink. Nevím, jestli se mě bojí (úsměv), ale je to tak.

Před nejdůležitějším závodem tedy převládá spokojenost?
Ve výsledku jsem všechno, co jsem potřeboval odtrénovat, zvládl. Měl jsem z toho původně trochu obavy, ale vypadá to dobře.

Start se neúprosně blíží. Zažíváte nějakou předstartovní nervozitu nebo trému?
Závod je ještě relativně daleko. Už ale není čas něco natrénovat, spíš je potřeba dostat se do pohody. Snažím se zažít poslední části nového kanálu, které mi nešly, a získávat jistotu. Myslím, že forma jde každým dnem nahoru. To mohu zaklepat na dřevo. Doufám, že to, na čem jsem poslední roky pracoval, teď vygraduje a za týden budu v top formě. Jsem přesvědčený, že mám správně natrénováno a budu schopný předvést maximální výkon. Na co to bude stačit, se pak uvidí.

Český olympijský výbor musel v případě rychlostních kanoistů na poslední chvíli řešit problémy s dopravou lodí. Vám se vyhnuly?
Naše lodě jsou výrazně kratší. Měří tři a půl metru, a to jsou letecké společnosti většinou ještě ochotné akceptovat. Sice si účtují nějaký příplatek, ale není to nic strašného. No a štrekařské lodě, na kterých jezdí Pepa Dostál nebo Martin Fuksa, a ještě zvlášť jejich debly, jsou prostě moc dlouhý. Do letadel je většinou nechtějí brát, a tak se musejí posílat námořními trajekty v kontejneru, a to se může někdy protáhnout. Nám se při cestě letadlem může loď zase snadno poškodit. Vůbec si ale nedokážu představit, že do Japonska někdo letí s koněm. To je pro mě naprosto nepochopitelný.

Před necelými dvěma roky jste se v Tokiu setkali s olympijským vítězem z Ria Lukášem Krpálkem. Plánovali jste, že se na olympiádě vzájemně povzbudíte z hlediště?
Na Lukáše jsem se chtěl zajít podívat do posvátné judistické haly Budokan. Strašně mě mrzí, že to nevyjde, na druhou stranu nám to vychází tak skvěle, že oba závodíme ve stejný den. Za současných okolností je ale všechno jinak, a tak si snad dáme pivečko v olympijské vesnici. Kdyby to nešlo, slyšel jsem, že je tam alkohol zakázaný, tak to zvládneme třeba při cestě domů. Anebo se pak sejdeme v Praze.