Historicky prvním olympijským vítězem v surfingu se stal Brazilec Ítalo Ferreira. Na prkně patří už nějaký čas k nejlepším na světě, vydělává spousty peněz a užívá si obdiv fanoušků. Jeho cesta za snem ale jako by vypadla z kurzu pro holywoodské scénáristy dojemných dramat…

Sedmadvacetiletý Ferrerira pochází z chudé rodiny, a to i na brazilské poměry. Sice vyrůstal na slunných březích Atlantiku, ale o vlastním surfovém prkně mohl jen snít. Jeho otec se živil jako prodavač ryb a rodina jen tak tak vyšla.

Synek se ovšem neomezil jen na závistivé sledování šťastnějších kamarádů, jak skotačí ve vlnách. Pomohl si poměrně originálně: sebral otci víko z chladícího boxu na ryby a na tomhle chatrném kousku polystyrenu směle vyrazil na moře.

„Zní to neuvěřitelně, protože se na tom nedala udržet rovnováha. Ale co, hlavně že jsem mohl chytat vlny,“ vzpomínal Ferreira před pár lety v brazilských médiích. Jeho experiment skončil v okamžiku, kdy na synkovu improvizaci přišel rozzuřený otec.

Zdrogovaný zloděj s pistolí

Vášeň pro surfing už se ale nedala zadržet. Rodina nakonec našetřila na prkno z druhé ruky a malý Ítalo pak chodil s prosíkem po sousedech, aby shromáždil dost peněz a mohl vyrazit na závody. Jenže jakmile se na nich objevil, začal vítězit. Bylo to v něm.

„Moje hlavní motivace? Chtěl jsem jednou koupit tátovi s mámou všechno, co budou chtít,“ svěřil se s odstupem času.

Plán mu vyšel: Ferreiru objevil vlivný lovec talentů a z kluka na víku byl náhle nadějný profesionál. Stal se nakonec i mistrem světa, vyhrál bezpočet závodů, sponzoři se o něj perou. Není nutné dodávat, že rodičům už dávno pořídil krásný dům…

Podívejte se na mistra surfaře v akci:

Zdroj: Youtube

Sláva a bohatství mají ovšem i odvrácenou stranu. Ferreira tak na vlastní kůži poznal, co je to loupežné přepadení.

„Přišel jsem domů a byl tam zloděj. Okamžitě mi přiložil pistoli k hlavě a řval, abych šel hned ven a hlavně ať neběžím. Sebral mi auto a pár surfů. Bylo to děsivé, nechybělo moc a mohl mě zabít. Ten kluk by strašně zdrogovaný,“ vzpomínal brazilský surfař.

Vedle této zkušenosti blednou běžné „pracovní“ potíže, jako třeba pozdní příjezd na kvalifikační šampionát (Ferreirovi nakonec stačil i jen krajně omezený počet minut, aby si zajistil účast v Tokiu) či zlomené prkno hned v první minutě úterní olympijské jízdy.

„Na začátku jsem byl nervózní,“ popsal Ferreira, který musel rychle pro nový surf, přičemž se poněkud zapletl do jistícího lana. „Pak jsem si ale řekl, že si to užiju a budu prostě surfovat, protože kvůli tomuhle okamžiku jsem tak dlouho dřel.“

Učil se znovu chodit

Zatímco Brazilec se radoval ze zlaté medaile, bronz připadl Australanovi Owenu Wrightovi. U něj je k neuvěření, že vůbec může závodit – před pěti lety utrpěl při surfování na Havaji těžký úraz, po němž skončil v nemocnici s krvácením do mozku.

Zranění sice přežil, ale musel se pak znovu učit chodit, o surfování nemluvě. Je skoro zázrak, že se dokázal vrátit mezi světovou elitu.

„Zvládl jsem pár zatracených bitev a všichni přátelé i rodina stáli při mně,“ svěřil se chlapík z vysloveně surfařského prostředí – vyrůstal se čtyřmi sourozenci a všichni do jednoho se věnovali právě sjíždění obřích vln na prknech. Jak jinak, když přišli na svět v oblíbeném plážovém letovisku u pacifického pobřeží.

„Od toho zranění mě poháněla myšlenka na olympijskou medaili na krku. Bylo mi jedno, z jakého bude kovu, ale věřil jsem, že ji získám. Pomohlo mi prokousat se tím vším,“ řekl Wright.

On i Ferreira dokazují, že surfaři rozhodně nejsou jen opálení plážoví povaleči…