Pamatuje to už jen málokdo, ale dvojskif ve složení Hofmann+Andrs vybojoval na hrách v roce 1964 bronz. "Dodnes mě dvě věci mrzí. Chtěli jsme zlato, získali jsme jen bronz. A skoro nic jsem neviděl, ani zemi, ani další české, československé sportovce," poznamenal Hofmann v rozhovoru pro Deník.

Řekněte: co dělá Pavel Hofmann v době, kdy celý svět upírá zrak do Tokia?
Cokoliv, jen abych přišel na jiné myšlenky než na to, že jsem starý. (úsměv) Ale kromě televize a sledování sportu pořád chodím do loděnice, kde popíjíme s kolegy z dávných časů. Bavíme se o tom, co bylo a dohadujeme se, kdo má pravdu, jak se co stalo. 

To budou asi dlouhé debaty, že?
Scházíme se jednou za týden a snad vždycky narazíme na nějakou příhodu, ať už z Říma 1960 nebo Tokia 1964. Teď jsme vzpomínali, jak se do toho Japonska letěli. Přespávali jsme v Rangúnu, kde se měnilo letadlo, protože na dalším letišti v Hongkongu by ruský stroj, tehdy to byl sovětský tupolev, nepřistál. 

A jaké jste měl zážitky přímo z místa? 
Zemětřesení. Jednou v noci jsme se probudili, spal jsem na pokoji s Mírou Andrsem, a naše postele se pohybovaly. Třásla se podlaha. On mě uklidňoval: "To je normální." A snažili jsme se zase usnout.

Olympijské Tokio
Až do konce září je sportovním fanouškům otevřena mimořádná výstava v Národním muzeu. Expozice, na jejímž vzniku se podílel i Český olympijský výbor, mapuje troje hry v Tokiu - zrušené v roce 1940, další v roce 1964 i ty odložené z roku 2020. K vidění je kupříkladu starodávné gymnastické nářadí, kolo zlatého dráhaře z Tokia 1964 Jiřího Dalera i části padesát let staré osmiveslice. Samozřejmostí jsou medaile, úbory a suvenýry tehdejších olympioniků.

Na výstavě Olympijské Tokio je k vidění bronzová medaile, kterou jste získali ve dvojskifu. Byl to vrchol vaší kariéry?
Může se to tak zdát, ale mě mrzí, že naše snažení přineslo jen bronz. Doma jsme slíbili, že přivezeme medaili, ale toužili jsme po lepší. Po zlatu. Jenže počasí nás zaskočilo. Závod se nevyvíjel dobře, v úvodu jsme byli úplně poslední, až maximálním úsilím jsme se dotáhli na třetí místo. 

Letos jsou ty podmínky také zvláštní, kvůli koronaviru si nemůžou fandit ani sami sportovci.. Vy jste se někam dostal?
Kdepak, neměli jsme čas, dojížděli jsme autobusem na dráhu. I když počkejte, pamatuji si, jak jsem fandil při vzpírání, tehdy získal zlato Hans Zdražila. V pokoji jsem pak obdivoval tu medaili. A ona mi upadla, zakutálela se pod postel. To bylo omlouvání. 

Ani po závodě jste nikam nemohl?
Prakticky hned poté jsme museli domů. Komunisté to udělali tak, že do konce zůstávali jen preferovaní závodníci. Nehledě na výsledky. Ostatní jeli na skupiny zpátky.

Pojďme k současnosti. Co říkáte na to, kolik je teď na olympiádě sportů a disciplín?
Myslím, že spousta novinek je kvůli tomu, aby se líbily fanouškům. Ale dřina a píle tam leckdy chybí a rozhoduje náhoda.

Mám dojem, že se vám rozšíření na surfing nebo breakdance, jenž bude novinkou příště v Paříži, nelíbí…
Dřív to byly jiné olympijské hry. Teď se posunuly do jiných sfér. Jsou hlavně o penězích. My to dělali ze ctižádosti, chtěli jsme něco dokázat. Sami sobě, potěšit lidi doma, ukázat, že jsou čeští sportovci dobří.

To se povedlo, z Tokia mělo Československo hned čtrnáct medailí. 
Člověk se obětoval. Teď už si to sportovci těžko představí, ale nám kvůli tréninku maximálně zkrátili pracovní dobu o dvě hodiny. Takže jsem vstával brzy ráno, abych se nějak připravil.

Co jste dělal za práci?
Byl jsem technik v laboratoři. 

A po skončení kariéry?
Nejdřív trenéra a studoval jsem dálkově vysokou školu. Když jsem pak šel do práce, byl ze mě inženýr, ale starý. A se dvěma dětmi. Ale měl jsem nástupní plat jako ti mladí. 

Litujete toho?
Nelituju. Sice je teď v důchodovém věku poznat, že jsem neměl tolik peněz, ale zažil jsem krásné věci a jsem rád, že jsem to absolvoval a že jsem fit.

Třeba budete vzorem pro mladé veslaře. Poznávají vás?
Můžu vám říct, že ne. Přece jen, od olympiády v Tokiu uběhlo už 57 let. Když je nějaká příležitost, někdo starší potřebuje něco zhodnotit, tak za mnou přijde.