O čem rád píšete texty?
Celkově o věcech, se kterými se dokážu ztotožnit a jsou pro mne v danou chvíli aktuální, což jsou v mém věku převážně vztahy. Je mi jedenadvacet a v tomhle věku jsou emocionální výkyvy poměrně divoké. Člověk má ty hormony rozbouřené. Takže vztahy, dívky. Protože to je momentálně jedna z těch zásadnějších součástí mého života…

Ale vy jste přece už dva a půl roku s přítelkyní Dianou.
Samozřejmě, ale i v tom vztahu se pořád dějí nějaké nové věci, které se člověk snaží reflektovat, zapsat je do písniček. Takže i když jsme spolu tak dlouho, pořád jsou nové a nové momenty – šťastné nebo smutné, o tom ten vztah je. Není to vždycky růžové. Pro mě je to svým způsobem taková terapie. Když se opravdu něco děje, je pro mne největší relax a uvolnění vzít si kytaru a vypsat se z toho. Opravdu to funguje.

A píšete často?
Zase tak často ne. Myslím, že tak jednou za půl roku přijde nějaké takové období. Jak říkám, život není jen růžový.

Když vás Diana viděla poprvé, prý vás měla za nafoukaného floutka. Čím jste ji nakonec přesvědčil, že jste pro ni ten pravý?
Nevím. To se musíte zeptat jí. Já tomu dodneška nerozumím. Asi tím, že jsem byl bezprostřední. A možná jsem byl trošku vtipný, což na holky asi zabírá. Přišlo mi, když jsme spolu začali randit, že se bavila. Dokázal jsem jí udělat zábavu, kterou by asi jinak nezažila, nebo ji ještě s nikým jiným nezažila.

Pokud se nemýlím, singlem V tobě začala vaše pomyslná proměna z teenagera v chlapa, jak jste někde prohlásil. V čem ta změna spočívá?
Myslím, že ve zvuku písničky i v celkové náladě. A co mě na tom baví, ozývá se mi spousta kluků, kteří se s tou písničkou dokážou ztotožnit. Je o momentech, které se ve vztazích stávají. V příběhu té písničky, který je zprostředkovaný i v klipu, se může najít opravdu každý.

Kdo se těšil, že v klipu uvidí váš obličej, byl zklamaný, protože v něm tentokrát nehrajete. Proč jste se vydal touhle cestou? Hodláte v ní pokračovat dál?
Chtěl jsem, aby to bylo opravdu o té písničce. Můj obličej je od útlého mládí všude exponovaný a já jsem cítil, že někteří lidé už vůči tomu mají určitou averzi. Ze všeho nejvíc se cítím být muzikantem, vždycky jsem chtěl psát písničky a zpívat, ale lidi se pak často soustředí na všechno ostatní a odkloní se od hudby samotné.

Tentokrát jsem chtěl vyprávět příběh. Chtěl jsem, aby to bylo o mém hlasu a hudbě. Hodně lidem už totiž moje tvorba nepřipadala autentická. Kvůli tomu jsem udělal takový experiment a nepromenáduju se před kamerou.

A jaké jsou reakce fanoušků a fanynek?
Dobré. Spousta lidí na mou hudbu změnila názor právě díky téhle písničce. To je pro mne to nejzásadnější, co jsem plánoval a poslední rok a půl se o to pokoušel. Cítím, že tímhle se to odstartovalo. Nálada mojí muziky teď bude jiná, trochu temnější. Jako to, co jsem vždycky byl, ale nedokázal to promítnout do své předchozí tvorby. Myslím, že jsem konečně našel svoji řeč, kterou chci dál mluvit.

Ve třetí řadě seriálu První republika jste si zahrál boxera. Proč myslíte, že na tu roli vybrali zrovna vás? Nejste zrovna žádný hromotluk.
Nevím, proč si vybrali zrovna mě. Na castingu byli snad všichni šikovní mladí herci, co u nás jsou. Ale na tu roli jsem se dost připravoval. Pětkrát týdně posilovna, lekce boxu. Rosťa Osička, který trénoval mne a Vladimíra Polívku, říkal, že ve finále to vypadalo, jako bychom, boxovali léta.

A samozřejmě ve střižně se to udělá tak, že to bude vypadat dobře. Ale makal jsem na tom. Lidi mě vždycky vnímali jako křehkého a hubeného kluka a také kvůli tomu jsem se do toho opřel. Baví mě bořit tyhle představy. Spousta lidí mě uvidí v jiném světle. A to bych chtěl dělat i do budoucna.

Kvůli té roli jste držel krabičkovou dietu, to stále platí?
S tou jsem teď skončil a žeru jako prase, palačinky, hamburgery… Jak trochu povolíte, spadnete do toho po hlavě. Ale takhle budu jíst týden dva a pak se zase vrátím k té dietě. Zase bude dřina. Když dlouho jedete v nějakém stereotypu, přestane vás to bavit. Je potřeba si od toho odpočinout. Přece jen není to moje přirozenost. Nejsem vysazený na životosprávu, takže se k tomu musím nutit.

Vyzkoušel jste tedy box. Jaký je vůbec váš vztah ke sportu?
Já jsem začínal s fotbalem. Hrál jsem asi do 12 let. Bavilo mě to. Ale pak už jsem začal točit, takže sportu jsem se moc nevěnoval. Až minulý rok jsem se zase začal o to tělo starat a opět se to stalo součástí mého života. Posilovna minimálně čtyřikrát týdně je pro mě něco, bez čeho nemůžu jet.

Loni měl premiéru film Bajkeři, vy jste v něm ztvárnil hocha závislého na sociálních sítích. Vy sám jste na nich docela aktivní. Máte to pod kontrolou?
Nevím, jak to máte vy, ale vidím to i u spousty starších lidí, že každou volnou chvíli člověk ten mobil vytáhne. I můj otec, kterému je přes sedmdesát, jede na iPadu, má Instagram a opravdu to sjíždí. On se do toho pustil a hrozně ho to baví. Takže mi třeba řekne: „Hele, cos to dal na ten Instagram za fotku?“

Vidím to i na svojí mámě. Myslím, že už je to přirozená součást našeho života. Já jsem ta přelomová generace, sice jsem ještě v první třídě neměl mobil, jako mají dnešní děti, ale už je to součást mého života. Beru to jako běžnou věc. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, to se ukáže třeba za dvacet let.

Máte zkušenost s krabičkovou dietou, dokázal byste držet třeba mobilní dietu?
Někdy si říkám, že je to závislost, když jsem každou chvíli na mobilu. Dokonce jsem někde četl, že to v mozku aktivuje stejné procesy, jako když si vezmete kokain. Ale na druhou stranu je to moje práce. Mě to vlastně živí, takže je těžké si od toho dát pauzu.

Přečtete si také někdy knížku?
Snažím se. Ale jde mi to hůř. Navíc jsem postižený tím, že strašně nutně potřebuju vědět, co se děje ve světě. Jsem zprávomaniak. Denně sjedu snad čtyřicetkrát CNN News, pak přejdu na Fox News, na BBC, ještě Al-Džazíru a české deníky.

Co vás v poslední době třeba zaujalo?
Samozřejmě sleduju politickou situaci, jak tady, tak ve světě. Třeba summit Ameriky se Severní Koreou byl hodně zajímavý. Svým způsobem mě to fascinuje. Ale často si říkám, že bych měl číst víc literatury.