Projel na kole australské i marocké pouště, „dal si“ trať z Kanady do Mexika grizzly oblastmi (délka: 4 000 km, převýšení: 70 km), jako první Čech absolvoval Mongolia Bike Challenge, křižoval v La Ruta tropické deštné pralesy, džungle s hady, kus And… Zmáknul Aljašku! Vše na terénním kole s omezeným i žádným zázemím a s nejistým výsledkem, ale s totálním nasazením. Sportovní nadšenec absolvoval veškeré extrémní cyklistické závody světa a v Česku jeden založil!

Znát své hranice

Proč právě extrémní cyklistika? „Chci vědět, co zvládne můj organismus, a hlavně se dostávám do nejzastrčenějších divokých koutů světa, kde neřádí civilizace a platební karty. Ta místa mě obrovsky nabíjejí!“ říká s nelíčeným nadšením. Jako turista by takové destinace nevolil, ale v symbióze s kolem, s chutí ukázat, že to zvládne, a v jakési dočasné smečce bojovníků, kteří se při klání moc nevidí, jde o výzvu!

To je motivace,“ dodává a zdůrazňuje, že i během oněch drsných podniků se maximálně kochá okolím a sžívá s přírodou. Tam totiž jízda neznamená zabořit oči do „cesty“ a rvát kolo do cíle. Nejde o závodění v klasickém slova smyslu. „Třeba zimní závod přes Aljašku měřil 1 800 km divokou přírodou, kde jedete dvacet hodin denně. Jedete pomalu, řadu kilometrů sám, cítíte blízkost vlčích smeček, jisté nebezpečí, nekonečnou nadvládu přírody, vnímáte čtyřicet stupňů pod nulou a máte i strach,“ vrací se do vzpomínek muž, jenž začínal jako kluk lyžováním.

Při jízdě panenskou přírodou se závodníkovi honí hlavou různé myšlenky. „Najednou jsem začal uvažovat, co je pro mě v životě důležité, co mi vadí, čeho se chci zbavit, co poznat. Taky jsem začal rozebírat, jak komplex kolem funguje, jak to, že v přírodě všechno do sebe zapadá, má řád, pravidla… Nejsem věřící, ale tam jsem došel k tomu, že tohle nevzniklo samo – že příroda je Bůh!“

Aljaška je King!

Od té doby Jan Kopka víc obdivuje národy žijící přírodním životem. „Dodržují tradice předků, řídí se instinktem, selským rozumem, jsou vstřícní, pomohou a i to málo, co mají, by dali, aby vás dostali z nesnází. A hlavně, jejich život je neotřesitelný, pevný. Nestojí na křehké počítačové síti, na dodávce elektřiny,“ míní s tím, že mnohokrát přemýšlel, jaké by to bylo zůstat tam trvale. „Odhodlání jsem v sobě nenašel. Žiju ovšem ve schizofrenii – v těch oblastech nabírám sílu, relaxuju, jsem v pokoře a v civilizaci pak prodávám, co jsem tam prožil, abych měl prostředky na to se do těch míst vrátit. Šílený, co?“ krčí rameny Jan Kopka, kterého z extrémních závodů oslovil nejvíc ten na Aljašce. Zvládl ho až napodruhé. Měl sílu, instrukce, odhodlání, nevyřízený účet s krajinou, štěstí, vyšlo počasí. A chce si to zopakovat! Na druhé straně připouští, že kromě zážitků ho na závodech těší i vítězství, prostě je soutěživý.

Extrémista od mládí

Když mu bylo sedmnáct, přehoupl se ze sjezdových lyží na silniční cyklistiku. Kolo ho totiž bavilo odmala, dávalo mu pocit svobody! Vyšplhal se na silničce na vrcholovou cyklistickou úroveň a 10 let to byl jeho sport č. 1. Přitom vystudoval vysokou školu a s nástupem horské cyklistiky začal jablonecký patriot jezdit maratony, cross-country atd. U nich vydržel dalších 10 let. Nejdřív byl nadšený, ale ke konci se už i trochu nudil, prý to začalo být mírně stereotypní. „Závody jsou si dost podobné a já najednou hledal záchytný bod – oživení, protože sport ani kolo jsem pustit nechtěl,“ vysvětluje s tím, že to neznamená povyšovat se na kluky, kteří zůstali jinde. Chvíli podnikal, založil rodinu, skončil s aktivní sportovní kariérou a kolo „hodil do stojanu“.

V roce 1996 si naordinoval závod Dolomitennman. Bylo to něco jiného, ale ještě ne akce, kterou hledal. „První extrém byl roku 2000 závod napříč Austrálií. Netušil jsem, jestli se mi to bude líbit, ale věděl jsem, že mě zajímá oblast, kterou se pojede. To jsou počátky kochání se krajinou. Tam bylo tehdy i přes plus padesát,“ směje se opálený sportovec. Při té akci byly po cestě v divoké přírodě kempy, zázemí, jenže on šel do dalších extrémů, kde nebylo nic.

Rozmlouvání ze strany rodiny není na místě, takže jen tiše trpí. Jan Kopka absolvoval 10 nej extrémních klání světa, poznal řadu situací, naučil se orientovat podle zvířecích stop, exkrementů a tak podobně.

Udělám něco tady!

Extrémní závod znamená být dva až tři měsíce mimo domov a našetřit někdy i přes půl milionu korun. Také o tom píše Jan v knížkách, kde líčí zážitky z nervy drásajících výprav. „Na startu se ve světě běžně sejdou manažer, byznysmen, živnostník, bohém i chlápek, který na něco takového šetří léta. Pro někoho to zůstává sen, protože na takový podnik nemá šanci získat peníze. A to bylo motivací uspořádat podobný závod u nás,“ přibližuje počin, na jehož začátku si úspěchem nebyl jist. Bál se, že je tu příliš civilizace a nedopadne to dobře, protože borci mají mobilní spojení, jsou v domácím prostředí, neodstřihnou se totálně od rodiny, práce… Dopadlo! Zájem byl a velký! „Limit je sto účastníků, tentokrát byl naplněn za pět a půl minuty,“ říká. Letos se uskutečnil už třetí ročník nejdrsnějšího ultramaratonu v Evropě Craft 1000 Miles Adventure v režii Jana Kopky.

Je to mix závodů, které jsem zdolal, doplněný mou invencí. Letos se jel z nejvýchodnější dědiny Slovenska a končil ve Skalné u Chebu, to znamená 1 625 km,“ popisuje Jan Kopka s tím, že na start 30. června nastoupili nadšenci ze sedmi zemí a do cíle jich dorazilo 72. Byli tu i běžec, chodec a koloběžkář.

Mám z toho radost. Je to časově náročná práce, shánění sponzorů, vyřizování povolení a tak dále, ale výsledek pohladí.“ Kvůli tomuto závodu však nemá extrémní biker čas trénovat a hlásit se sám na zajímavé akce, což by rád. Tudíž další schizofrenie: být organizátorem, nebo si extrémů sám užívat? Ani na tuto otázku Jan Kopka ještě nemá odpověď…

Na extrémní závod je nutné se připravit fyzicky, ale i psychicky. Je tam spousta času na přemýšlení. Více o Janu Kopkovi a extrémních závodech na webech: www.1000miles.cz www.jankopka.cz

Logo KvětyZdroj: kvety.cz