Celé léto jste koncertovala a přitom chodila na chemoterapie, to muselo být náročné. Kde jste brala energii?
Řekla jsem si, že když budu moct a moje kondice mi to dovolí, tak si tuhle radost nenechám vzít a budu vystupovat, protože mi živé hraní dávalo vždycky energii a dělalo tu největší radost. Nechtěla jsem měnit svoje zvyky. Věděla jsem, že jsem v průšvihu a že to bude dlouhá cesta, ale i když nebyly některé chvíle úplně lehké a bylo to hodně fyzicky náročné, tak se mi to, že jsem každý týden hrála a stála na pódiu – vepředu kotel fanoušků a za zády moje kapela, jednoznačně vyplatilo. Když jsme dohráli, byla jsem zase plná síly do dalších dnů a dalšího boje. Cítila jsem se tak, že bych v tu chvíli mohla skály lámat.
Viděla jsem vás na festivalu Hrady.cz na Bezdězu. Tehdy jsem nevěděla, že chodíte na chemoterapie. Vůbec to na vás nebylo to poznat.
To už jsem měla za sebou deset nebo dvanáct chemoterapií a bylo to pro mě už dost náročné. Ale bylo to zároveň strašně povzbuzující, že jsem nezrušila ani jedno hraní. Cítila jsem se už tehdy jako vítěz a hrdina.
Já jsem tedy docela alergická na hesla ve smyslu „Musíš být hlavně pozitivní“. Kdo si tímhle peklíčkem projde, tak je pro něj trochu úsměvné, když mu tohle někdo od stolu radí. Je to tak náročné. Kdo nic podobného nezažil, nemůže samozřejmě ani z dálky tušit. Nemůžete být stále pozitivní, nejste robot. Ale když se někdy náhodou propadnete do temnot, tak to musí být jen na chviličku, politovat se trošku, ale rychle zase přestat a postavit se čelem. Dlouhá sebelítost je strašně vyčerpávající a oslabuje vás… Je to cesta dolů. Musíte si to prostě zakázat.
Jste opravdu tak silná, jak působíte navenek?
Já ani nevím, jestli si člověk o sobě může myslet, že je silný. Nějak jsem fungovala, snažila se žít a zaměstnávala jsem se, abych neměla ani vteřinu čas na sebelítost a rozbory situace. Prostě jsem jen jela, pracovala, dělala věci, co mě těší. Hlavně nesmíte dát nemoci šanci, aby změnila váš život. Můžete si lehnout a čekat, jestli umřete, ale také můžete dělat věci, co vás nabíjejí a baví. Můžete být z toho neodpočívání víc unavená, ale šťastná. Je to tenký led, někdy se opravdu musíte zastavit a nepřepálit to. Tělo si většinou řekne, vy si prostě musíte jít lehnout, nebo padnete. A tohle jsou ty nejtěžší chvíle, protože když si lehnete na moc dlouho, těžko se pak vstává a dlouhé nicnedělání a ležení je aspoň pro mne dost frustrující. Když se dostanu do moc velkého klidu, dostává šanci temnota a úzkost. Musím se okamžitě zvednout a jít zase makat. To je pro mne jediný způsob, jak přežít.
Když jste spouštěla kampaň na podporu prevence rakoviny prsu „Chceš žít jako já?“, chtěla jste se s ostatními podělit o své zkušenosti?
Chtěla jsem upozornit ostatní ženy, jak málo stačí k tomu, aby se dostaly do stejné situace jako já. Svou pozornost od sebe sama jsem odváděla tím, že jsem se starala víc o lidi kolem sebe. K další práci na mé kampani mě povzbuzovalo, že měla obrovskou odezvu a velký dopad. Spoustu žen motivovala k tomu, aby šly na preventivní vyšetření. Dostávala jsem a dostávám dodnes tolik mailů a dopisů, jak někdo díky mé kampani a mé otevřenosti přišel k doktorovi včas. Věřte, není nic silnějšího, než vědomí, že jste opravdu někomu doslova zachránila život. Budu to celé stále opakovat dokola, dokud mi síly stačí. Musíte se o sebe starat sama, nikdo to totiž za vás neudělá, a to je svatá pravda.
Přiznám se, že jsem ještě na prevenci nebyla, brzy se objednám.
Když jsem byla nemocná poprvé, tak se v Česku razila cesta, že na mamograf se chodí až od 45 let. Mně bylo trošku přes čtyřicet. Znám bohužel i hodně mladičkých žen s tímto onemocněním. Musejí se hlavně hlídat ty ženy, které mají v rodině nějakou podobnou diagnózu. Doporučuji nechat si udělat u gynekologa jednou za čas sonografii prsu. Naučit se dobře provádět samovyšetření a při jakékoliv pochybnosti se svěřit lékaři. Prevence je to nejdůležitější. Taky jsem dřív šla k zubaři, až když mě bolel zub… Přitom je to blbost, protože pak je vše o moc komplikovanější. Na gynekologii by holky taky měly chodit preventivně. Mám kamarádky, co tam nebyly i deset let. Tohle dnes moc nechápu. Já byla ale úplně jiný příběh. Přišla jsem s boulí v prsu na gyndu, kam jsem chodila celý život, ale můj gynekolog to bohužel tehdy trošku podcenil… I proto jsem se hodně opřela do medializace důležitosti prevence a vymyslela vlastní kampaň. Chtěla jsem jen, aby se o sebe ženy staraly samy a byly v tom velmi důsledné, protože se to jednoznačně vyplatí.
Mnoho žen vám posílalo své příběhy. Nemělo to i zápornou stránku?
Když se tehdy kampaň rozjela, bylo to opravdu chvílemi až vyčerpávající. Na jedné straně jsem měla v lidech obrovskou oporu. Dávali mi energii, sílu, naději. Mělo to ale i temnější stránku. Někteří mě trošičku vysávali, i když si to asi neuvědomovali. Ptali se, co mají dělat, když mají bolesti, co mají jíst. Já jim odpovídala, že nejsem lékař, ale pacient, že se musejí ptát doktorů. Pán mi poslal fotku s malým chlapečkem. Psal, že jim před měsícem maminka umřela na rakovinu, že zůstali sami a že mi drží palečky. Myslel to určitě dobře, ale proč mi to posílal? Malé dítě, kterému umřela maminka na rakovinu prsu, se kterou já sama bojovala. To opravdu moc povzbuzující nebylo. Mně se pak o nich zdálo, dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Pak ale někdo jednou napsal: „Děkuju, zachránila jste mi život.“ No, tak to byl pocit, který se nedá popsat.
Kdy jste zjistila, že jste opět nemocná?
To si pamatuju přesně, bylo 15. května. Slunečný den. Šla jsem na běžnou kontrolu k paní doktorce Skovajsové. Pak jsem měla jet za Prahu na oslavu narozenin kamarádky, takže jsem se načančala. Paní doktorka říkala, že mi to sluší, že vypadám dobře. A že i mamograf vypadá krásně. Pak jsem šla ještě na sonografii. Mezitím jsme si vyprávěly. Měly jsme zrovna takové poměrně zajímavé téma a byly dost zabrané do hovoru a v tom ona mezi řečí řekla větu: „Tohle se mně ale vůbec nelíbí.“ A pak byla taková zvláštní pauza. Já myslela, že to říká k tomu tématu, o kterém jsme se bavily. Jenže ona tu větu zopakovala. Přímo mě oslovila. Řekla přesně: „Holčičko, tohle se mně ale vůbec nelíbí.“ V tu chvíli jsem věděla, že jsem v háji.
Pokud vím, tak vy máte bohužel náchylnost k rakovině v rodině…
Maminka zemřela na rakovinu, teď nedávno i tatínek. Nyní při druhé léčbě mi zjistili genetickou dispozici.
