Předchozí
1 z 2
Další

Sedmnáct let jste byla šéfredaktorkou módního časopisu Harper’s Bazaar. To je dlouhá doba. Obrečela jste ten okamžik, kdy jste řekla této práci sbohem?
Ne, naposledy jsem nad prací plakala nad jednou kritikou povídky. A to bylo ještě na vejšce. Profesor Černoušek mne tenkrát laskavě utěšoval. Dej mu pánbůh lehký nebe.

Máte svou vlastní módní značku Bibloo. Prozraďte o ní něco.
Tu má pan Skala, já pro ně jen vytvořila limitovanou kolekci, kterou teď koncem září ještě doplníme o čtvery podzimní šaty. Tuším, že už je takřka rozprodaná, zbylo jen pár triček, nicméně ty věci se dají doobjednat, že se ušijí na žádost. Část výtěžku šla na rehabilitaci jedné naší holčičky z fondu, Elenky.

Na začátku září vyšel váš průvodce módou nazvaný Síla stylu. Co je v knize?
Je to knížka nejen o tom, co jsem se za těch šestnáct let v módním průmyslu naučila, ale hlavně o svobodě vlastní volby. Moc nesouhlasím, když kdokoliv komukoliv říká, co je správné. Oblékání vnímám jako komunikační kanál.

Přijde mi, že vy sama jste se vždy oblékala dost odvážně, přitom o sobě tvrdíte, že jste stydlivá. To je nějaký obranný mechanismus stydlivých? Oslnit a tím se stát neviditelnou?
Vážně? Já mám pocit, že chodím spíš v kapsáčích. Velké dekolty mi dělá Táňa Kováříková na akce, ale jestli vám to přijde odvážné, řeknu jí, ať to kapku utáhne. A stydlivá, to říkají moji přátele vždy, když mne přemlouvají, ať si sundám na pláži aspoň tu košili.

Vaši rodiče byli oba psychiatři. Když se s odstupem podíváte na jejich výchovu, byla hodná odborníků na lidskou psychiku? Byla vzorová?
Byla jejich vlastní. Vzorová jistě ne. Ale láskyplná určitě.

Po rozvodu už jste nezaložila další rodinu, mimo jiné proto, že jste se bála, aby se Bibi jako vyženěná dcera neocitla na druhé koleji. Vůbec, máte strach, abyste ji nezklamala, aby jí někdo neublížil. Jaká povaha je vaše dcera?
Snažím se být co nejlepším rodičem, jako každý z nás, kdo má děti. A ano, potřeba být funkčním přístavem pro Bi je pro mne jednou z nejdůležitějších na světě. Bi je velmi přátelská, empatická, už dospělá dívka. Je mojí skvělou přítelkyní, za což jsem moc vděčná.

O prázdninách jste spolu byly na festivalu v polské Gdyni. Jaké to bylo?
Skvělé, byli i Depešáci! Reálný návrat do postpubertálních botek. Jely jsme přes Krakov, byla jsem tam poprvé, nádherné město. Byla jsem na tripu s mámou, dcerou a její kamarádkou, takže holčičárna. A bylo moc hezké trávit výletní čas s maminkou.

Bibi má ráda zvířata, proto také nejí maso. Kolik zvířat momentálně máte doma?
Máme devět koček a dva psy. Měli jsme tři, ale Garpíšek, mé milované zvíře, bohužel letos zemřel. To byl úžasný retrívr, hodný, chytrý, trpělivý, vnímavý. Dá se říct, že všechny ty kočky vychoval on. Ony jsou nalezenci, nepořizuju si je programově, jsou to zachránění bezdomovci, mouři. Takže k nám domů přišly v dost úzkostném stavu a Garp pomohl vybudovat důvěru v lidi, ve zvířata, ve svět. A to ho jako štěně radili utratit, měl leukémii. No a dožil se krásných šestnácti.

Vešel by se vůbec do vaší domácnosti plné žen a zvířat ještě nějaký muž?
Myslím, že když se dva lidé mají rádi, vidí spíše to hezké, ty plusy, neuvažují, že by se někam neměli vejít, když jsou pozváni.

Hodně se zabýváte feminismem a emancipací. Proč je to pro vás tak důležité téma?
Protože jsem přesvědčena, že jsme teď právě v dost nespravedlivém módu, alespoň co se platových podmínek týče. A i rozdělení rolí, myslím, že kde je střídavá péče, měla by být i střídavá povinnost. Jen se toho celého neladu a neuspořádání, které v současné době panuje, trošku bojím. Nějak vnitřně cítím, že je mi vlastně nesmírně líto, jak mizivou váhu má dnes rodina.

Někde jste řekla, že váš otec vás nikdy moc nechválil. Není ten boj za rovnoprávnost žen třeba také snahou zpětně dokázat otci, že jste stejně dobrá jako on?
Vysoká psychiatrická. Nevím. Možná. Těžko říct.

Jestliže něco vyčítáte dnešním ženám, je to jejich závislost na mužích a to, že dělají šťastnými všechny kolem sebe a na sebe zapomínají. Myslím, že tím ale trpí někteří muži. Jak se díváte na takového muže v domácnosti, který myje nádobí a pere?
Tak, že má rád svoji ženu, když z ní nedělá služku a dělí se o provoz domácnosti. Ono to uspořádání je ale děsně individuální, každému přece vyhovuje něco zcela jiného. A kdybych byla ženou v domácnosti, také by mne ani v patě nenapadlo, aby muž, který chodí do práce, žehlil své košile. Myslím, že je to zbytné povídání, že každý si to přeci zařídí tak, aby tyhle praktické věci vyhovovaly všem zúčastněným.

Vaše knihy jsou o sexu, lásce, nevěře, zklamání, zkrátka o vztazích. Kdo nebo co, kromě vašich vlastních zážitků, bývá nejčastěji inspirací pro příběhy, které tak ráda popisujete?
Já neustále kradu zážitky svým kamarádkám. No, a pak mám asi až příliš velkou fantazii. Naštěstí je těch knih už tolik, že mne nikdo nemůže podezírat z popisování svého života. To by bylo nejmíň na sedm světů… Víte, on každý spisovatel píše dost „ze sebe“, což ještě neznamená, že píše o sobě. Teď jsem přečetla za léto extrémně hodně detektivek a fantazii oněch norských autorů bych vážně mít nechtěla. Bohudík za nevinné storky o lásce.

Nicméně jsou napsané dost odvážně. Čím to, že papíru svěříte to, co byste třeba jinak nevypustila z úst?
Sama nevím.

Pralinky, Laskonky, Brusinky, Borůvky – to jsou názvy vašich knih, ve kterých jsou fejetony nebo povídky. Ta cukrářská a ovocnářská oblast je vám něčím blízká?
Vůbec. Začalo to Brusinkami, pouhou asociací, že se jednalo o krátké fejetony, takové sarkastické, tak jsem chtěla něco, co pálí nebo štípe a nedá se toho sníst moc najednou, a pak už se to nabalovalo. (smích)

Kdy a kde vlastně píšete nejraději?
V noci u kuchyňského stolu. Jsem asi přesným opakem Virginie Woolfové, rozhodně nepotřebuji Vlastní pokoj. Ráda vnímám svět naší domácnosti, no a píšu, když už všichni ostatní spí.

Knihy Bestiář a Pohádkář byli zfilmovány a dosáhly značného úspěchu. Právě Pohádkáře se prodalo přes sto tisíc výtisků, to je něco nevídaného. Myslíte, že by se to dalo ještě někdy zopakovat?
Víte, nepřemýšlím nad knížkou prizmatem čtenářského úspěchu, knížka pro mne není komerční produkt, je to láska a poctivost sdělení.

Kolik se prodalo výtisků vaší poslední knihy?
Laskonek? Asi dvacet pět? Myslím… Já to nepočítám.

Jak se vám líbily filmy natočené podle vašich knih?
Jsou to filmy režisérů, kteří byli tak milí, že si vybrali moji látku. Mám je oba ráda. Jak ty filmy, tak ty režiséry. Nejsem kontrolující autor, který by chtěl být na place a vše kontrolovat, film vnímám jako interpretaci knihy.

Mimochodem na námět vašeho otce byly natočeny mé oblíbené filmy Pane, vy jste vdova nebo třeba Zítra vstanu a opařím se čajem. Jaký vztah máte k těmto snímkům?
Tak teda Zítra vstanu je můj nejméně oblíbený, reálně se v něm nevyznám, pořád nevím, kdo je kdo. (smích) Mám moc ráda tatínkovy povídky. A tu poslední knížku Peklo Beneš.

Co píšete teď, nebo už jste dopsala a čeká to na vydání?
Koncem října vydávám povídkovou knížku Momentky. Z té mám dost trému. Obsahuje texty, na kterých mi opravdu záleží. Tak jsem zvědava na reakce. Po dlouhé době mám vážně trému.

A chystá se i nějaký film a divadlo, jestli se nemýlím…
Ano, pro divadlo připravuje Irena Žantovská Laskonky a Roman Štolpa Bestiář. A Honza Drbohlav leží ve scénáři na Přítelkyně, to je ten film.

Kromě knih pro dospělé píšete i pro děti. Kdo je ve vašich představách dětský čtenář, ke kterému se obracíte?
Milovala jsem dobu, kdy byla Bi dítě. Upřímně, nic na světě mne nebavilo víc než dětský svět. Přátelé se mi posmívali, vždy jsem je opouštěla a trávila čas s dětmi na hřišti nebo čtením. Měla jsem štěstí, že se pode mnou žádná skluzavka neutrhla. Takže pohádky jsem psávala pro kamarády Bi v době těsně předškolní. Nevím, zda to ještě půjde vrátit, ten kouzelný dětský svět je mi teď už vzdálený. Možná až Bi bude mít děti, když mi je třebas na chvíli půjčí, tak budu s láskou pohádková babička.

Kdybychom měli vyjmenovat vaše charitativní aktivity, trvalo by to hodně dlouho. Co vás v této oblasti nejvíce zaměstnává a také naplňuje?
Určitě fond Be Charity, 27 postiženým dětem hradíme rehabilitace a pomůcky. Kdokoliv, kdo pro náš fond pracuje, je dobrovolník. Je pro mne velmi důležité mít čistý štít. Vnímám velký rozdíl mezi klasickou filantropií a mezi placenou prací s dobrým úmyslem.

Moc si vážím možnosti být zapojena do projektů Etincelle, máme už třináct podniků, třeba kavárničku Mezi řádky naproti Švanďáku, kde jsou i sci-fi knížky po tátovi, celá jeho knihovna, ve všech těch podnicích pracují mentálně handicapovaní lidé. Pevně věřím, že možnost chodit do práce je obrovskou životní změnou, plusem. Na podzim chystáme s fondem spoustu akcí, tenisový turnaj, charitativní večeři, naši oblíbenou žofínskou hadrárnu, Giving Tuesday výzvu, kolekci pro Tonak, je toho spousta.

Vaše motto je: Lepší konec s velkou hrůzou než hrůza bez konce. To mi musíte vysvětlit. Proč se vám líbí zrovna tahle věta?
Je to takové motto ke koncům vztahů, objevila jsem ho v pubertě, symbolizuje, že lepší, než se dlouho hádat a vzájemně trápit, je jít od sebe. Ale nezapomeňte, oblíbila jsem si ho v osmnácti. Možná bych ho jako vdaná máma tří dětí viděla zcela jinak. Člověk se i na obyčejná zvolání dívá často jen vlastní, omezenou, optikou.

Bára NesvadbováSpisovatelka a novinářka se narodila 14. ledna 1975 v Praze do rodiny dvou lékařů, psychiatrů. Otec Josef Nesvadba byl také spisovatelem sci-fi literatury. Po akademickém gymnáziu Štěpánská absolvovala Fakultu sociálních věd UK, Pracovala jako šéfredaktorka časopisů Xantypa a Playboy, měla televizní pořady Tváří v tvář a Muži podle Nesvadbové.

Sedmnáct let byla šéfredaktorkou české edice prestižního módního časopisu Harper’s Bazaar. V rámci charitativních projektů navrhuje boty a oblečení. Plynně hovoří a překládá z angličtiny, němčiny a ruštiny. Její prvotinou byla kniha Řízkaři (2005). Další kniha Bestiář (2007) se stala předlohou pro stejnojmenný film a Barbara Nesvadbová se podílela na přípravě scénáře.

Následovala povídková kniha Život nanečisto (2008) a román Pohádkář (2009), který devatenáct týdnů vedl žebříček prodejnosti. V roce 2014 byl zfilmován Vladimírem Michálkem. Bára Nesvadbová dále vydala sbírky fejetonů a povídek Brusinky, Borůvky, Pralinky, Laskonky, knížku pro děti Garpíškoviny aneb Bibi a čtyři kočky a dvě novely o ženském přátelství Přítelkyně.

Spolu s Alenou Ježkovou a Natálií Kocábovou napsala povídkovou knihu Tři maminky a tatínek  a loni vydala Diář Báry Nesvadbové – ojedinělý zápisník s milníky feminismu a texty o emancipaci. Jejím bývalým manželem je politik Karel Březina. S ním má dceru Bibianu Nesvadbovou.