Nemusíte ani nadávat, stačí, že jménem Nejvyššího plýtváte. Co chvíli si někdo pomůže od stresu tím, že osloví vševidoucí, všeobjímající mocnost, aniž byLogo k seriálu Slovíčkaření.Zdroj: Deník/Jan Lakomý pro to měl skutečně vážný důvod. V dějinách se užívání Božího jména obcházelo výrazy G-d, Adonai, El či Šem ha-meforaš, což dobře známe jako magický spouštěč hliněného golema ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Prostý lid si ale dál vedl tu svou: král daleko, Bůh vysoko a práce na poli setsakra těžká, hergot, krucifix!

Sakrblé a mordyje

Vezměme si to popořadě. Odkud se ty tajuplné kletby vzaly? Hergot (herdek, heršvec) je samozřejmě zkomolené německé zvolání: „Herr Gott! (Panebože!).“ Stejně tak mankote vzniklo zjednodušením slov: „Mein Gott!“ Šmankote – tam už je to těžší – vzniklo splácáním výrazu „mein Gott“ se jmény Ježíše a Marie. Jasně pak toto splynutí vidíme u citoslovce „ježíšmarjá“. Krucifix, jedna z nejoblíbenějších českých nadávek, má původ v latinském výrazu „cruci fixus“ („ke kříži připevněný“, rozumí se přibitý).

Novodobé dějiny snah o uzákonění češtiny jako národního jazyka začínají u Josefa Dobrovského. Filologa, historika a zakladatele vědecké bohemistiky.
Čeština jako úřední jazyk: K uzákonění řeči vedla dlouhá a strastiplná cesta

Odseknutí „sakra“ nejspíše vychází z francouzského „sacré bleu“, což se překládá jako „posvátná modrá“. Podle lingvistů jde o odkaz na barvu spojenou opět s pannou Marií, jež je na starých obrazech a sochách často znázorňována v modrých šatech. Podobná rouhání si lidé dopřávali už od 12. století. Známe varianty „mordieu, morbleu, corbleu, palsambleu, jarnidieu, tudieu“.

Některé z nich má v oblibě i belgický detektiv Hercule Poirot z knih královny detektivek Agathy Christie.

Hromové počasí

Milostpán Trautenberk v Krkonošských pohádkách nezapomenutelně klne: „Himl hergot, donr vetr, krucajs, element!“ „Der Donner“ je německy hrom a „dasGenerál Ernst Gideon von Laudonpo bitvě u Kunersdorfu.Generál Ernst Gideon von Laudonpo bitvě u KunersdorfuZdroj: Wikimedia Commons, Siegmund l'Allemand, public domain Wetter“ počasí. Element, to bude prostě živel. „Der Himmel“ je obloha. Pořád se tu tedy spílá pánubohu do oken. Můžeme také říci: „Himllaudon!“ Zde se nám už ale do pohádky plete reálná postava důstojníka Ernsta Gideona svobodného pána von Laudon, který se v 18. století proslavil jak ve válkách s Pruskem, tak ve vojně s Turkem. „Nebesa, Laudon!“ křižovali se prý vyděšení Prusové, když jel skrz vesnici v bílé čepici (jak se zpívá v hezké české písni).

Trautenberk i Laudon byly lišky podšité, což je mimochodem také pozoruhodný obraz. Z liščích kožešin se vyráběly kabáty s kožešinou obrácenou dovnitř, tedy doslova liškou podšité. Naši předci věřili, že se na člověka mohou kontaktem se zvířetem přenést jeho vlastnosti – v tomto případě vychytralost a lstivost. Kdo měl kabát z lišky, byl tudíž logicky liška podšitá.

Sedmihlavá šelma

Zřejmě ještě starší původ má označení „šelma“. „Je to šelma sedlák,“ odplivl si chuďas sloužící na statku u nějakého nevlídného Pandrholy. Starogermánské slovo „schelm“ k nám přišlo ve 14. století a kromě toho, že znamenalo dravce nebo mršinu (mrchu), představovalo ještě něco mnohem horšího.Katoličtí preláti v objetí apokalyptické bestie.Katoličtí preláti v objetí apokalyptické bestieZdroj: Wikimedia Commons, Janíček Zmilelý z Písku (?), public domain

„Vtom jsem spatřil, jak z moře vystupuje šelma se sedmi hlavami a deseti rohy,“ čteme v poslední knize Nového zákona Zjevení svatého Jana, známější jako Apokalypsa. „Na těch rozích měla deset korun a na hlavách rouhavé jméno. Šelma, kterou jsem spatřil, byla podobná pardálu, ale její nohy byly jako medvědí a její tlama lví.“

Zjevení dále sděluje, že šelmu – to jest antikrista – lze identifikovat podle čísla 666. Znalci bible, kteří vznik Zjevení datují do doby kolem roku 68 až 69 po Kristu, soudí, že ať už byl tvůrcem kdokoli, myslel onou bestií římského císaře Nerona. Tak či tak si mohl každý člověk vybrat, zda chce být spasen, nebo jestli bude sloužit antikristu se znamením šelmy na čele či pravé ruce. Takový neznaboh mohl úplně klidně sakrovat: „Ajcem trajcem!“ Věděl, že se mu ta slova vyplní. A co že vlastně znamenají? Inu, ajcem trajcem, to je přece: „Ať jsem zatracen!“

O čem je seriál Slovíčkaření

Některé výrazy člověku vrtají hlavou. Nelze je bezezbytku pochopit, pokud se nevydáme nazpět v čase a neprojdeme s nimi celou historii jejich vzniku, užití a proměn. Slůvka jako vůči, vesměs, zebvrubně. Nezní vám trochu tajemně? Určitá záhadnost je však jen pozůstatkem dávných, dnes už poněkud nesrozumitelných dob a zvyků.

Jakmile se vžijeme do myšlení našich předků, porozumíme i způsobu, jakým utvářeli českou řeč. A právě české řeči se věnuje seriál Deníku s názvem Slovíčkaření.

Facebook Deník Styl je tu pro každého.Facebook Deník Styl je tu pro každéhoZdroj: Deník/Denisa Lottmannová