Vezměme si takový kalup. Scháňka, shon či spěch. Ale kdysi to byl galop, což je zkrácenina původního francouzského výrazu „galoppade“. Název tohotoLogo k seriálu Slovíčkaření.Zdroj: Deník/Jan Lakomý rychlého tance, jakéhosi předchůdce polky, odkazoval k slovesu „cválat“. A cval je, jak víme, nejrychlejším ze základních typů koňské chůze. Galop se rozšířil někdy po roce 1830 z pařížských salonů do celé Evropy. Obzvláště se mu dařilo ve Vídni, Berlíně a Londýně. Galopy psal Johann Strauss mladší i Dmitrij Šotakovič. Ve Francii je mezítím nahradili ještě zběsilejší verzí: kankánem.

Hospodský kolohnátThe Rink Gallop.The Rink GallopZdroj: Wikimedia Commons, Lee, Lith,, Public domain

Jiný případ je kolohnát. Dnes tak říkáme nemotornému čahounovi, člověku, který je samá ruka, samá noha. V 19. století však věděl každý chasník, že když se u muziky začne stavět kolohnát, myslí se tím dřevěný sloup, vražený do prkny ohraženého kola. To celé se vztyčí uprostřed hospodského sálu, ověnčí fábory a pak se kolem toho tančí. Muzikanti před sebe položí cymbál, to jest talíř, do kterého tanečníci musí vhodit „papír“ (bankovku), stříbro nebo zlato. Dokud se tak nestane, kapela ne a nezahraje.

Novodobé dějiny snah o uzákonění češtiny jako národního jazyka začínají u Josefa Dobrovského. Filologa, historika a zakladatele vědecké bohemistiky.
Čeština jako úřední jazyk: K uzákonění řeči vedla dlouhá a strastiplná cesta

Po spoustě starých českých tanců zbyly písně, které se k nim zpívaly. Správné kroky si už nikdo nepamatuje, ale melodie i texty umíme všichni. Tak třeba tanec zvaný čtverák – nebo také strašák, protože se během písničky tanečníci strašili dupáním – nám do dnešních dob připomíná popěvek Šla Nanynka do zelí. Další, mnohem jemnější kolový tanec se provozoval za zvuků písničky Vyletěla holubička ze skály. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.

Furiant na maděru

K nejohnivějším českým tancům, střídajícím dvoučtvrťový a tříčtvrťový takt, patřil furiant (z latinského „furians“ ve smyslu „rozzuřený, rozrušený“). Prvně se o něm zmiňuje už Daniel Gottlieb Türk ve své Klavírní škole z roku 1789. Později ho použil Antonín Dvořák v cyklu Slovanské tance i Bedřich Smetana v opeře Prodaná nevěsta. V současném jazyce tak nazýváme přehnaně sebevědomou osobu, která musí mít poslední slovo, i kdyby ji neměla. Viz divadelní hru Ladislava Stroupežnického Naši furianti.

Děti zase čeká diktát za diktátem, aby si zcela osvojily zákonitosti českého jazyka. A jak jste na to vy? Umíte správně doplnit připravené věty?
KVÍZ: S, z nebo vz? Dětem začíná škola. Zvládli byste to ještě bezchybně i vy?

V českém slangu se uchytila maděra, původně lidový kolový tanec, zvaný maďar (zřejmě šlo o zkráceninu maďarského čardáše). Je-li něco na maděru, je to zkrátka na padrť. Pokud je na maděru pán či dáma, můžeme o něm taktéž s klidem prohlásit, že je na prach čili na mraky.

Maděra je vlastně původní variantou polky (tedy tance „na polo“). Zakladatel časopisu Český lid Čeněk Zíbrt v knize Jak se kdy v Čechách tancovalo z roku 1895 shrnul, co se o vzniku české polky vyprávělo.

Der große Galopp von Joh. Strauß. Rytina Andrease Geigera podle Johanna Christiana Schoellera.Der große Galopp von Joh. Strauß. Rytina Andrease Geigera podle Johanna Christiana SchoelleraZdroj: Wikimedia Commons, Johann Christian Schoeller, public domain

„Obyčejně se vykládá,“ píše etnograf, „že tanec polku složila služka Anna Slezáková v Labské Týnici, že prý zatančila nový tanec chase, shromážděné za nedělního odpoledne. Tančila prý podle nápěvu písně Strejček Nimra koupil šimla, odtud že se polka rozšířila přičiněním učitele Josefa Nerudy a vlivem studentských zábav po městech, do Prahy.“

V básníkově rytmu

Text inkriminované písničky si jistě leckdo vybaví: „Strejček Nimra koupil šimla za půl páta tolaru; přišel domů, popad ženu, tancoval s ní maděru.“ Dodejme, že než se polka stala polkou, říkalo se jí na venkově celkem logicky – nimra. V hlavním městě se ujalo vznešenější jméno, naznačující mimo jiné solidaritu s polským národem, jenž roku 1830 povstal za cenu krvavých obětí proti ruské nadvládě. K propagátorům tance v pražské měšťanské společnosti patřil jmenovec Josefa Nerudy – příbuzensky nijak nespřízněný Jan Neruda, autor Balady o polce ze slavné básnické sbírky Balady a romance.

Habakuk a mameluk.
Seriál o češtině Slovíčkaření: Mohli se potkat Habakuk, mameluk a hašašíra?

A tentýž Jan Neruda v článku z roku 1859 vyjmenovává neuvěřitelné množství dnes už zapomenutých českých tanců. Tak schválně, které z těch jmen vám něco říká?

„Ambit, Baboračka, Baborák, Břitva, Cukrabant, Cvrček, Dudačka, Dudák, Dupák, Furiant, Hambalky, Hulán, Chytavá, Kalamajka (Pepík), Kalhoty, Kedluben, Klekavá, Klempák, Klouzák, Kolíbavka, Komárna, Kostelák, Kozačka, Kozel, Krakovec, Kráva, Kukavá, Kuželka, Latovák, Manšestr, Marjánka, Minet, Moták, Myška, Nabíhaná, Obkročák, Obrok, Pančava, Plácavá, Polka, Rejdovačka, Rejdovák, Rusák, Řezanka, Sasák, Sedlák, Skočná, Strašák, Strniště, Šoupák, Štajryš, Švec, Talián, Tkadlec, Točák, Trakař, Třasák, Třínožka, Valčík, Vosňák, Vošatka, Vrták, Zakolanská, Zákonopí, Zbraslavák, Zpátečná, Zouvák, Žabařská, Žid a t. d.“

O čem je seriál Slovíčkaření

Některé výrazy člověku vrtají hlavou. Nelze je bezezbytku pochopit, pokud se nevydáme nazpět v čase a neprojdeme s nimi celou historii jejich vzniku, užití a proměn. Slůvka jako vůči, vesměs, zebvrubně. Nezní vám trochu tajemně? Určitá záhadnost je však jen pozůstatkem dávných, dnes už poněkud nesrozumitelných dob a zvyků.

Jakmile se vžijeme do myšlení našich předků, porozumíme i způsobu, jakým utvářeli českou řeč. A právě české řeči se věnuje seriál Deníku s názvem Slovíčkaření.

Facebook Deník Styl je tu pro každého.Facebook Deník Styl je tu pro každéhoZdroj: Deník/Denisa Lottmannová