Předchozí
1 z 3
Další

I při našem rozhovoru jsem se tak mohla zeptat na věci, které by možná zůstaly jiným skryty a utajeny. A i z tohoto – čistě osobního – důvodu nechávám tentokrát v rozhovoru výjimečně tykání. Jsme totiž obě Ryby a narozeniny slavíme dokonce ve stejném týdnu.

Za pár dní nás obě čekají narozeniny, těšíš se na ně?
Když přijdou klasické kulaté narozeniny, raději od nich utíkám. Slavím je rok předtím nebo rok potom. Blíží-li se kulatiny i jejich oslava, prostě couvnu. Říkám si vždycky – a proč je vlastně slavit?!

Zuzana Krónerová ve filmu Bohdana Slámy Bába z ledu
Čeští lvi skončili v dobrých rukou. Večer se nesl ve znamení žen

Takže nebilancuješ ráda? Říkáš si někdy, jak by se tvůj život vyvíjel, kdyby ses před dvaceti lety nevrátila zpátky do Česka a zůstala v Austrálii?
No, můj život se mohl změnit už když mi bylo osmnáct a byla jsem v prvním ročníku na DAMU. Přišli Rusové a já byla zrovna v Anglii. Na Cambridge mi nabídli stipendium historie umění. A přesto jsem se na DAMU vrátila… Zřejmě to ale ve mně stále hlodalo a za dalších deset let jsem radikální řez konečně udělala. Ale – bylo–bylo, je–je, bude–bude. Takhle nepřemýšlím, podobný způsob uvažování jsem už dávno opustila.

Jsou nějaké věci, které ti pořád z Austrálie chybějí?
Občas tam jezdím, jde o dva odlišné světy i dva jiné životy. Jak člověk stárne, je toho méně a méně. Jedna věc mi ovšem chybí definitivně – oceán. Když to zažiješ, tak se ti bez vody žije už těžko. Většinou odtud utíkám v zimě pryč, nemusím mít žádnou luxusní dovolenou, chci jenom moře. Chodit kolem vody, dívat se do vln… Asi proto, že jsem Ryba!

Herečka Petra Hřebíčková.
Herečka Petra Hřebíčková: Přes den mám nervy nadranc, ale večer se tomu směji

Vždycky ses do Austrálie vracela za dcerou. Maia se teď ale s rodinou přestěhovala do Prahy – jaké to je, mít ji po těch letech zase u sebe?
Hodně zvláštní. Maia je, jak s oblibou říkám, emigrační děcko. Nám emigrantům se děti většinou rodily venku. Po revoluci sem ale jezdily a teď už nevědí, kam patří. Jde o emigrační syndrom, jakmile okusíš výrazně jiný život než tady v naší krásné kotlince, tak jsi najednou světoobčanem. Chceš zkoušet nové a nové věci, nové a nové země, poznávat nové a nové lidi, nové a nové druhy života. Maia udělala to samé. Rozhodla se, že půjde proti proudu.

Jasně, všichni přece chtějí do Austrálie…
Právě! Ona ne, říká, že se tam už nedá žít. A s manželem, který se v Austrálii narodil, odjela do Evropy. Přitom tam vyrůstala od půl roku svého života a je vlastně typickou Australankou. Teprve teď se pořádně doučuje češtinu. Přijela s rodinou zničehonic z Barcelony, bylo tam příliš cizinců, nastaly různé problémy… Moje dcera se najednou cítí být Češkou, je to zvláštní, jak se podobný pocit v genech probourá a probojuje. Ale znám hodně Čechů‑emigrantů, kteří se náhle vracejí domů. A pak jsou chvilku tady a už by se zase rádi vrátili zpět. To už nezastavíš, jde o zvláštní proud, který si v sobě přehazuješ jako míček. Žongluješ s možnostmi, které máš.

Český lev. Zuzana Kronerová s cenou za nejlepší výkon v hlavní roli ve filmu Bába z ledu.
Bába z ledu učí radovat se ze života, říká oceněná Zuzana Kronerová

Tvůj syn Oliver tady naopak vyrostl, jeho svět neláká? Tím spíše, že je po tatínkovi napůl Australan?
Oliver se zatím cítí být Čechem, ale myslím si, že to teprve přijde. Do Česka přijel, když mu bylo pět let. Vyrosteš někde, kde máš kamarády a školy, jde o tvé skutečné kořeny, jež potom testuješ, když odsud vyjíždíš. V době, kdy jsem ještě žila v Austrálii, jsem svým přátelům říkala, že každý osmnáctiletý Australan by měl povinně vyjet do Evropy. Že by na to měla dokonce existovat dotace… Podobně by to mělo fungovat i u nás. Ale ono se to, zaplať pánbůh, už děje.

Maia si s sebou kromě manžela přivezla i dceru, jak se najednou cítíš jako babička?
No právě – najednou jsem babička! Byla jsem totiž poslední „nebabička“ ze všech svých spolužáků. Zatím se s Annou Lunou, tak se moje vnučka jmenuje, okukujeme. Nechci do ničeho moc zasahovat, vím, že to není dobré. A taky jsme byly s Maiou od sebe hodně dlouho a daleko, což na náš vztah mělo samozřejmě značný dopad. Od její plnoletosti jsme se totiž vídaly pouze na návštěvách. A najednou je to dospělá, zodpovědná ženská, má dítě a uvědomuje si, co to je být matkou. I proto se asi vrátila. Říkala jsem jí: „Vychovala jsem dvě děti, a skoro sama. Teď si to užij, leccos pochopíš.“

Zleva Aleš Bílík v roli knížete Lva Nikolajeviče Myškina a Jiří Hána jako Parfen Semjonovič Rogožin v nové adaptaci Dostojevského Idiota v režii Pavla Kheka, v pražském Divadle Rokoko.
Rokoko uvede premiéru Dostojovského Idiota

Dotkla ses tématu cizinců i emigrace, jak vnímáš občasné protiuprchlické nálady ve společnosti?
To je strašně složité téma. Nedá se na něj jednoduše odpovědět, protože každý příběh i život je individuální a tak specifický, že se nechci pouštět do žádného zjednodušeného hodnocení. Ani bych v tuto chvíli nechtěla být politikem, abych podobné otázky musela rozhodovat. Každý případ musíš posuzovat individuálně, neznáš vlastně celé pozadí jednotlivých životů. Na jedné straně vidíš příběhy z Německa, které tě naprosto vyděsí, a potom naopak příklady, u nichž by ses bezmocí rozbrečela. A kde je pravda, nikdy nevíš.

Vídáš se ještě pořád se svými přáteli a kolegy z Austrálie, nebo je to už uzavřená kapitola?
Ne, není. To víš, kamarádů českých i zahraničních ubývá, hlavně v mém věku. V Austrálii jsem hrála od roku 1980 a jsem z generace herců, kteří jsou dneska všichni strašně slavní. Geoffrey Rush, Mel Gibson, Cate Blanchett. Se všemi jsem se potkala v dobách, kdy ještě nebyli úplně nejslavnější, tedy alespoň tak, jako jsou teď. I to je zvláštní, všechno má svůj čas. To, bohužel, zjistíš, až když budeš stará.

z filmu Tátova volha
Tátova volha jede odnikud nikam

A potkala jsi někoho ze svých bývalých australských kolegů v době, když už byl opravdu slavný?
No jasně, třeba právě Geoffreyho. Připravovali jsme spolu „Podivuhodné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho“, dokonce jsem Smočkovu hru přeložila pro divadlo, kde Rush hrál. Jenže pak dostal najednou Oscara a už neměl čas. To bylo před tím, než jsem se natrvalo vrátila do Čech. Ale pak jsme se jednou nečekaně potkali v Sydney v Opera House, když jsem přijela a šla se podívat na představení. Geoffrey byl krátce předtím v Česku a natáčel Les Misérables. Hned se na mě v klubu vrhnul a říkal, že bydlel v Měcholupech, nedokázal to pořádně ani vyslovit. No jo, byl trošku prdlý… Herci jsou všude na světě stejní, je jedno, zda jsou z Austrálie nebo z Česka. Když se sejdou v jednom kruhu nebo při nějaké práci, jde v podstatě o jednu bandu.

Takže se nedá říct, že by australské divadlo fungovalo jinak než české?
Anglosaský přístup se od evropského liší. Řekla bych, že je šablonovitější, organizovanější. A v divadle? Pracovala jsem v souboru, jako byl dejme tomu Provázek nebo Činoherák, takže volnost, radost z tvorby i improvizaci jsem v Austrálii zažila. Ale jakékoliv srovnání bude vždycky kulhat. V Praze bylo tenkrát pětadvacet divadel, v Sydney asi tři. Lidé tam nebyli v angažmá, fungovali v partách, šli z projektu do projektu. To znamená – setkáš se s někým na tři měsíce, nazkoušíš inscenaci, hraješ ji každý den. A pokud je úspěšná, třeba i šest týdnů. Tím, že se v divadle koncentruješ na práci na kratší dobu, pracuješ intenzivněji.

Le Grand Méchant Renard et autres contes
Anifilm má jasno. V Třeboni uvidíme i oscarové adepty

Jako u filmu…
Máš pravdu, i při natáčení se lidé ocitnou na jiné planetě, podléhají společným emocím, které se na „jejich planetě“ zrovna dějí. Pak ji opustí a jsou někde zcela jinde. Ale chvilkový pobyt v jiné galaxii může mít dalekosáhlé následky, třeba rozbouřené vztahy, což se, jak víme, normálně děje. Herci jsou zkrátka emocionální a přecitlivělá zvířátka.

Když ses přistěhovala z Austrálie, vydala jsi tady knihy „Pohádky z klokaní kapsy“ i „Tiché moře vypráví“. A taky jsi vyprodukovala nesmírně úspěšnou inscenaci „Monology vagíny“. Napadlo tě tenkrát, že ji budete uvádět tak dlouho?
To tě nikdy dopředu nenapadne. Překvapená jsem stále a Monology hrajeme už patnáct let. Samozřejmě, reprízovost se ztenčuje, ale po celé republice i na Slovensku jsou místa a města, kde jsme je hráli dokonce opakovaně. Nastudovali jsme i dalších pět her, jež se ovšem vyčerpaly mnohem dřív. Jde o neuvěřitelný fenomén. Když jsem hru viděla venku, inscenovali ji tvůrci vesměs didakticky a tematicky, ale my to naopak pojímali jako velkou srandu. Podobné téma se dá u nás „vyučovat“ jedině přes smích. A v tom je zřejmě i síla našich Monologů.

Chodí na ně lidé opakovaně?
No jejda, ženské určitě. Někteří chlapi se občas trochu bojí, což je normální. Ale ženy přivedou i své další muže, protože si to chtějí nějak zkonfrontovat.

Vilém Veverka
Vilém Veverka: Nahrávání bylo cosi hraničního, po psychické i fyzické stránce

Reagují na čistě ženské téma muži jinak než před patnácti lety, když jste začínali?
Myslím, že ano. Navíc – a to i v menších městech – začalo chodit starší publikum. Očekávali jsme pravý opak. Reakce jsou pak zralejší, představení se po těch patnácti letech logicky vyhrává, mění, nejen konfrontací s diváky, ale i přidanou improvizací či odbouráváním aktérek. Chlapi s námi dokonce občas komunikují, chtějí nám něco sdělit, a my to musíme vzít v potaz. Ale převážnou část publika tvoří opravdu zralé ženy.

Možná je to i tím, že dnes se starší lidé zkrátka méně stydí mluvit o sexu, nemyslíš?
Jistě, před lety se ženy styděly slovo vagína jen vyslovit. Nikdy jsme inscenaci nedělali žádnou reklamu, spoléhali jsme na fakt, že si to zkrátka divačky mezi sebou řeknou. Ze začátku se občas někdo lekl názvu, chtěl ho měnit, ale jde o copyright a autorčino jméno.

Za patnáct let jste se změnily i vy, protagonistky. Vnímáš některé z témat inscenace jinak?
Určitě ano. Když herec hraje hru tak strašně dlouho, komunikuje s diváky šestým smyslem a nad obsahem vědomě nepřemýšlí. Někdy mi to najednou dojde – sleduju holky, poslouchám je a uvědomím si, že jsem si před lety něčeho nevšimla, nebo mi něco nedošlo, a že jsem možná před těmi patnácti lety v textu i něco úplně nepochopila. A to samé by ti řekly i Míša s Jitkou (herečky Michaela Sajlerová a Jitka Asterová – pozn. red.).

Pavla Beretová
Herečka Pavla Beretová: Někdy mi přijdou úžasní snad všichni muži

Tvoje české začátky jsou ovšem spjaty s Divadlem Husa na provázku, ptají se tě lidé často, proč s Bolkem Polívkou zase něco nenazkoušíte? Respektive – napadlo vás to?
To víš, že nás to napadlo. Provázek teď slaví padesát let od první inscenace. Padesát let! Kdysi se říkalo, že když nové avantgardní divadlo vydrží pět let, je to jasný úspěch. Možná se spolu na oslavách objevíme a něco spácháme. Bolek ale pořád jede. Přesto o sobě víme…

Točila jsi v poslední době i nějaký film, který ti udělal mimořádnou radost?
Točila jsem film o Miladě Horákové, ale bohužel mi „neudělalo radost“, že spousta scén, které jsem natočila v angličtině, v české verzi chybí, a že má postava Františky Plamínkové, ženy, jež Miladu k jejímu přesvědčení dovedla, je totálně zkrácená. To mě zamrzelo. Ale ráda jsem se setkala s režisérem Davidem Mrnkou, který mimochodem studoval v Austrálii a žije v L. A. Příjemná byla i spolupráce s izraelskou herečkou Ayelet Zurer. Šlo o velký příběh, který se dá těžko vměstnat do jednoho díla. Mám strašně ráda film, jenže všichni moji režiséři už v podstatě umřeli.

A je nějaký žijící režisér, který tě hodně zajímá?
Existuje spousta lidí, s nimiž bych ráda pracovala. Ale záleží, o co by šlo. Někteří režiséři natočili skvělé věci, ale potom se vrhli do čisté komerce. Zkušenost tě musí vždycky nějakým způsobem řídit a určit, zda daný projekt stojí vůbec za to. Často takhle přemýšlím, pár věcí jsem dokonce odmítla, někoho to možná i naštvalo. Hlavně bych ráda točila film, kde by se moje zkušenost mohla zúročit.

Loni oslavila kapela Wohnout dvacáté výročí založení skupiny.
Honza Homola z Wohnoutů: O Everest už neusilujeme. Hudba je pro nás zábava

Naštěstí většinu tvých starších českých filmů v televizi poměrně hojně reprízují, „Hru o jablko“ dávají snad několikrát do roka. Přitom to byla, alespoň na svou dobu, artová záležitost, nemyslíš?
Viděla jsem Jablko poměrně nedávno, když se film pouštěl k osmdesátým narozeninám Jirky Menzela. Dívala jsem se na něj po delší době a byla překvapená, jak ani trochu nezestárl. Můj kolega Pavel Marek, který učí na FAMU režii, mi dokonce volal, že se od toho nemůže vůbec odtrhnout. Zvláštní, některé věci fungují svým vlastním životem, s tím nic nenaděláš. Faktem je, že se vysílá už přes čtyřicet let a já za něj ročně dostávám v přepočtu asi šestnáct korun.

Jak reagují na podobné filmy tví zahraniční studenti?
Nesmírně se u nich baví. Právě na jejich reakcích zjistíš, jestli je dílo stále aktuální. Samozřejmě, Jablko je specifické Věřiným režijním stylem. A čím častěji se na její filmy dívám, tím mám větší pocit, že vždycky přesně věděla, co dělá.

Liší se nějak čeští a zahraniční studenti, tedy kromě toho, že každý mluví jiným jazykem?

Američané chodí včas! Tím jsem řekla i dost o Češích, ne? Američané se chtějí něco naučit. Češi? Možná. Ale možná, že už také všechno vědí. A když se podíváš na některé filmy, tak to poznáš!

Jáchym Topol čte z Citlivého člověka // Klinika
Já a rytíř? Jsem spíš cynik, říká Jáchym Topol

Třeba je to způsobeno i tím, že Američané musí za studium na FAMU platit, víc si ho pak váží.
Samozřejmě, že to má velký vliv. Ale taky si myslím, že mají v sobě už od dětství jinou disciplínu a větší zodpovědnost. Neříkám, že jsou všichni Češi stejní, ale občas se česká bohémskost a volnost zaměňuje za flákačství a hochštaplerství, alespoň v našem uměleckém byznysu. Ale „vyskáčou“ se a vytříbí – koneckonců, když děláš film, jde vždycky o peníze a každý den natáčení něco stojí.

Vlastně tomu nerozumím – Američané prý svoje děti vychovávají mnohem volněji než Češi, kde se v nich tedy ta disciplína a uvědomělost později bere?
Nevím. Dneska jsem měla čtyři hodiny s americkými studenty, původem z různých amerických univerzit, je jim kolem dvaadvaceti let. Natočí si tady film, navštěvují různé studijní předměty, včetně třeba práce s hercem. Ale oni skutečně studují a pracují. Samozřejmě jsem narazila i na výborné tuzemské studenty, někdy se ovšem střetneš s typickou českou povahou, tedy s „Ne!“ za každou cenu. Američané jsou daleko pozitivnější, jde o jejich „genetickou“ výbavu. A přitom jsou různě namixováni, najdeš mezi nimi Asiaty, Mexičany, děti ze smíšených manželství, i českoamerických. Přesto je společnost vede a vychovává jinak.

Ty jsi své děti vychovávala spíš anglosaským, nebo českým způsobem?
Už několikrát jsem řekla, že nemám ráda, když se rodiče zblázní a žijí život svého dítěte, mělo by to být přeci naopak. Nejlepší výchovou je jít vlastním příkladem, dítě se totiž vždy učí od tebe. Když se tu najednou zničehonic zjevila Maia se svojí dvouletou dcerou, všechno malé povolovala a zdálo se jí, že jsou Češi na své děti strašně přísní. A pak dodala: „Rozhodla jsem se, že asi trošku změním výchovu!“ No nevím, spíš se ta malá holka změní sama, protože uvidí, jak se u nás ostatní děti chovají. Příklady táhnou!

Helena Třeštíková
Helena Třeštíková: Jsem životem dost omlácená, takže snesu hodně

Máš každé dítě s jiným partnerem, oba předchozí vztahy ti příliš nevyšly. Ale teď už spoustu let žiješ s Robertem…
Ano, máme krásný „dospělý“ vztah, jsme spolu už osmnáct let.

Přesvědčovali tě lidé z tvého okolí na začátku vašeho vztahu, že je hloupost začínat si něco s klukem o šestnáct let mladším?
A ty vidíš nějaký rozdíl?

Nevidím. Tak jinak – poraď, jak jste vztahové harmonie nakonec docílili?
Já ti nevím, jde vlastně o můj nejdelší vztah. Je tam samozřejmě jeden podstatný efekt – už nemusíme hnízdit. Hnízdění je strašně obtížné a hodně lidí se kvůli tomu nakonec rozejde. Je to těžké, v naší společnosti i v našem světě. Já i Robert máme své děti, které jsou dospělé. Tlak je najednou jiný a menší.

I tak to muselo být, dejme tomu, pro Robertovu rodinu těžké, když si přivedl domů známou a navíc starší herečku… Anebo byli jeho rodiče natolik rozumní, že vám do vztahu nemluvili?
Nevím, to by ti musel říct Robert. Ale teď jsme s jeho rodiči velcí kamarádi.

Spisovatelka Zora Castillo žijící v Ivanovicích na Hané píše příběhy na základě skutečných událostí. Nyní se chystá vydat třetí knihu, jejím tématem je domácí násilí.
Spisovatelka Castillo: Zajímavých příběhů je dost. Záleží na úhlu pohledu

V čem jste se tedy s partnerem navzájem ovlivnili?
Robert je, zaplať pánbůh, inženýr, takže má svoji profesi, stejně jako já, a navzájem se do nich nepleteme. Je strašně náročné, když se ve vztahu potkají dva lidé ze stejné branže. Zažila jsem to jen jednou a nakrátko, spíš jsem se tomu vždycky instinktivně vyhýbala. Ubíjelo mě to, přestože jiným podobný model zdárně funguje. Říkám to i studentům při hodině herectví: „Pokud ti tvůj způsob funguje a vyhovuje, je pro tebe i správný.“ Důležité jsou tvé pocity, tvůj rozum, tvůj hlas a tvé tělo. To samé platí i ve vztazích.

Aplikuješ něco podobného i na svůj život? Prošla jsi těžkými zdravotními problémy a pořád mi přijdeš stejně silná a optimistická. Je to způsob, jak podobné věci přežít?
Asi jo. Přes dvacet let bojuji s těžkou chorobou, přesto nemám potřebu svěřovat se národu se svými nemocemi. Ano, boj trvá, je těžký a dlouhý, ale já jsem pořád na světě ráda – a to je to podstatné.

Vzpomínáš v podobných chvílích častěji na své rodiče?
Pořád. Vedle rodného baráčku u Liberce mám hřbitůvek a chodím tam pokaždé, když přijedu. Vezmu si skleničku a jdu si k jejich hrobečku na chvíli sednout. Utíká to. Táta zemřel před sedmi lety, máma před patnácti. Pořád je ale před sebou vidím a jsem v myšlenkách stále s nimi.

sysel obecný
Planeta Česko: úchvatné dobrodružství přírody

Když jsme spolu v téhle kuchyni seděly před lety poprvé, vyprávěla jsi mi, že ti spousta lidí dávala najevo mindrák z emigrantů. Že si tím občas nepřímo řešili i svůj osobní problém. Zmizelo to?
Úplně ne. Šlo o silný pocit, téměř další reemigraci. Ale podobné pocity jsem musela opustit, jinak bych tu nemohla zůstat. A já se chtěla radovat z pocitu, že jsem zpátky. Vždycky jsem milovala Prahu, ale miluju samozřejmě i jiná místa. Mám pár lidí ráda tady i pár lidí jinde. Bohužel, lidé se drží svého kousku, své skupinky, a pokud do ní nepatříš, máš smůlu. Ostatně, podobně funguje i zmiňovaný český film nebo česká kultura. Je totiž malá a pracují v ní rovněž malé skupinky. To je přirozené. Otázkou je, zda je to proto, že je to jednoduché. Nebo neodvážné? Či naopak odvážné? Finančně závislé? Anebo závislé na talentu? Co myslíš?

Upřímně – nevím.
Jde o otázku odvahy. Odvahy, do čeho se pustit a co odmítnout.

Začali jsme narozeninami, tak raději podobně i skončíme. Co si vlastně k narozeninám nejvíc přeješ?
Já si přeji hlavně zdraví! A ty?

Totéž.
Tak vidíš!

Klára Issová. Návštěva Hradce nad Moravicí, včetně zdejšího zámku, pro ni byla premiérou.
Klára Issová: Člověk by měl být spokojený v první řadě sám se sebou

Herečka, divadelní režisérka, překladatelka, filmová pedagožka Dagmar Bláhová (*1949) se narodila v Radčicích u Liberce. Vystudovala loutkoherectví na DAMU, několik let hrála v brněnském Divadle na provázku. V roce 1980 se provdala a odstěhovala do Austrálie, kde úspěšně působila nejen jako herečka, populární především v seriálu Sousedé, ale i jako režisérka. Za roli ve filmu Displaced Persons získala dokonce cenu Penguine. Po sametové revoluci se postupně vracela zpět do Čech.
Mezi její nejznámější filmy patří Hra o jablko, Kalamita, Nechci nic slyšet, Muka obraznosti či Pasti, pasti, pastičky. Je autorkou knih australských pohádek a překladatelkou několika divadelních textů, například hry Monology vagíny, v níž zároveň již patnáct let účinkuje. Dlouhá léta působí také jako pedagožka na FAMU. Ze svých dvou manželství má dceru Maiu a syna Olivera.