Výstava šatů. Nemůžu se nezeptat – jste marnivá?
Kdo není? V dnešní době. Všeho máme dost, můžeme si hrát. Ale spíš bych řekla, že mám smysl pro krásno a hezké praktické věci. Mám ráda jednoduchý styl, nejsem volánový typ. Preferuji šaty, které dělají čistou linii.
Vzpomenete si, jaké první šaty jste si u ní koupila?
Kostým. Šla jsem takhle Maizlovkou po zkoušce a koukám, v jednom malém výkladu zajímavý kostým. Žlutý žoržet. Kalhoty a přes ně takový hacafráček. Nosila jsem ho strašně dlouho, nejméně deset let. Než se rozpadl. Nevím, jestli jí to vůbec můžu říct…
Jsou nějaké šaty, které vás dokážou rozčílit?
No, ty, do kterých se nevejdu, neb jsem přibrala. Ale teď jsem momentálně v takzvané stahovací fázi, takže nosím věci, které jsem několik let kvůli kilům navíc nosit nemohla.
Čím pro vás šaty jsou? A souhlasíte, že dělají člověka?
Určitě. Šaty jsou něco, v čem je mi fajn. Když jsou dobré. Ale nemusím nutně mít pořád parádu. Jsem spokojená, i když se navleču do tepláků, trička a na hlavu si dám černou čepičku. Taky se v tom cítím dobře. Na Ivaniných šatech mám navíc ráda, že když někam přijedu, kolegyně vyzvídají: to je pěkný, odkud to máš?
Ptají se i v Carnegie Hall?
Jasně. Jsou to ženské, co kupují drahé šaty ve Vídni a podobně, kvalitu ocení. Je na nich vidět, že se nedají nikde koupit, jsou originální, vymyšlené do posledního detailu.
Je něco, co byste na sebe nikdy nevzala?
Asi krimplen. Ale ono je to těžké. Moje máma, která byla samoživitelka dvou dětí, hodně pracovala a přivydělávala si po večerech jako uklízečka, měla touhu – tmavomodré krimplenové kalhoty. A když si na ně konečně vydělala, vyšly z módy. Pokaždé si na to vzpomenu. Jak chodím a můžu koupit, co se mi líbí. Protože na to mám. Ona si pořídila po dlouhé době kalhoty, které už nebyly ve fóru, a měla z nich takovou radost…
Taky máte dceru. Jak spolu vycházíte?
Dobře. Sice mě sem tam neminul kobereček u ředitele na anglickém gymnáziu v německém Freiburgu, kde studuje, protože holt měla těžký období, ale teď v jejích téměř sedmnácti jsme v pohodě. Ona je jako já – živel, který žije teď a tady. Ale má to v hlavě daleko lépe srovnané.
Vychází i s tatínkem?
Moc ne. Můj muž má pořád potřebu ji vychovávat. Říkám mu: „… jak se budeš k ní chovat ty, tak bude přistupovat ona k tobě.“ Když s ní jednám jako rovná s rovnou, tak to funguje, často mi řekne věci, které by jemu neřekla. Klaus si myslí, že jsem jeho úhlavní nepřítel, že mu ji beru, ale tak to není. Já jí jen dávám svobodu a svou důvěru a věřím, že se nám to vrátí. I když někdy si říkám, jestli to s tou svobodou nepřeháníme.
Proč?
Loni jsme ji pustili – v šestnácti na dlouhý výlet, jela z Freiburgu do Zadaru na jakousi technoparty. Měla s sebou osmnáctiletou kamarádku, ale stejně. Byla jsem ráda, když se v pořádku vrátila. Na druhou stranu, já taky žila od šestnácti sama v Praze na intru. Ze kterého mě pak vyhodili…
Nějaký hezký přestupek?
Jasně. Prchaly jsme po lešení po desáté v noci z intru do šumu. Měla jsem přezdívku královna piva. Slušný léta. Svody na každém kroku.
Ještě si dnes dopřáváte?
Pivo? Jo. Život je rychlý a často složitý, musíte sem tam upustit ventil. Je to nárazové. Když jsem loni dělala v Lucerně představení Wanted, nepadalo ponocování v úvahu. Byl to velký zápřah, po představení jsem jela rovnou domů, druhý znovu na scénu. To jste řeholnice.
Jak relaxujete?
Jedeme s mužem někam do přírody. Bydlíme v Německu v oblasti, kde je kousek do lesa. A čtu historické romány, od mládí mám ráda historii. Myslím, že kdo nezná souvislosti z dějin, hůře chápe současnost. Kdybych nezpívala, určitě bych se věnovala něčemu takovému.
