Každé slovo ušetří 50 Kč

SE ZDVOŘILOSTÍ NEJDÁL DOJDEŠ, ŘÍKALY NAŠE MAMINKY. A JEŠTĚ NAVÍC NA NÍ VYDĚLÁŠ! ZATÍM OVŠEM JEN VE FRANCII

Původně to byl vlastně takový náš žertík pro stálé hosty,“ říká Fabrice Pepino, majitel kavárny Petite Syrah ve francouzském Nice.„Často přiběhli na oběd zakabonění, neměli čas, jen tak něco zamručeli – tak jsme je chtěli trochu rozesmát. Pak se ale z naší výzvy ke zdvořilosti stala velká věc.“ To tedy ano. Na Azurovém pobřeží spustila lavinu, která možná jednou dorazí i k nám. Přitom jde o záležitost velmi jednoduchou. „Na tabuli nad barem jsme napsali vzkaz pro hosty: pokud při objednávce řeknete jen kávu, bude vás nápoj stát 7 eur (cca 200 Kč). Když řeknete kávu prosím, bude to 4,25 eura. A jestli povíte Dobrý den, prosím kávu, vyjde vás jen na 1,40 eura (cca 40 Kč). Mysleli jsme to jako vtípek, aby se hosté zasmáli. Ohlas byl ale naprosto fantastický,“ dozvídáme se od kavárníka. „Až mi to vlastně přišlo líto. Tři roky se s manželkou Renée snažíme dělat tu co nejlepší kuchyni, sháníme ta nejlepší vína, vylepšujeme vybavení – a nic. Pak jednou zavtipkujeme a jsou z nás celebrity, na něž se turisté jezdí dívat v autobusech.“Odtud se „nákaza“ slušnosti šíří do světa 

Alespoň taková maličkost

To, co Pepinovi mysleli jako žertík, totiž hosté vzali vážně. A s nadšením – jako věc, na niž dlouho netrpělivě čekali. „Nesnáším ty duchem nepřítomné ‚důležité‘ lidi, kteří nepozdraví, věčně mají na uchu telefon, ani si nevšimnou, co jedí, a hned zase rychle prchají zpátky do práce,“ svěřuje se servírka Célinde. „Po napsání ‚kávové výzvy‘ jsem se ale nestačila divit, kolik vtípků na dané téma lidi napadalo, jak se dokázali zdržet, uvolnit, zasmát, prohodit pár slov. Škoda že to šéfa nenapadlo už dávno!“

Totéž si myslí bezpočet dalších lidí. Jenom na facebookové stránce místních novin Nice-Matin dostala zpráva o „levné kávě pro zdvořilé“ hned v den svého uveřejnění více než 60 000 „lajků“.

Jak vlastně Pepinovi na svůj superúspěšný nápad přišli? Prý při prohlížení debat na internetu. „Brodili jsme se po kolena špínou, nadávkami, prostě negací,“ říkají. „Tak jsme přemýšleli, jak lidi vrátit ke zdvořilosti, jak jim znovu přinést úsměv na tváře? Napadla nás alespoň tahle maličkost.“

Pár prstů úplně stačí?

Zdvořilosti ve veřejném prostoru bohužel stále ubývá,“ soudí i psycholog Martin Jurečka. „Lidé nemají čas být na sebe zdvořilí – a snad už ani necítí takovou potřebu. Kde jsou ty doby, kdy pánové uctivě smekali klobouky a dámy půvabně nastavovaly ručky k políbení! V naší menze už někdy komunikace spočívá jen ve vystrčení určitého počtu prstů – podle toho, jaké číslo menu si strávník či strávnice zvolili.“

To je zřejmě extrémní případ. Kdo z nás ale vždy pozdraví při vstupu do místnosti, kde při vyslovení žádosti vždy doplní prosím a při jejím splnění děkuji? Všichni to učíme své děti. Zdalipak to ale také sami děláme?

Není vyloučeno, že se lidé dnes stydí být zdvořilí,“ přemýšlí odborník na lidskou duši. „Slušnost se totiž leckdy považuje za ‚old school‘ vlastnost nebo za projev slabosti. V módě je nakvašený ranař, vždy připravený k preventivní sebeobraně, který je zvyklý jen tak něco procedit mezi rty a všichni kolem něj skáčou. Chovají se tak bohatí lidé, politici, papaláši všeho druhu – tak proč ne já?, řekne si běžný člověk. Stylizace do stavu jakési neustálé naštvanosti je také dobrou ‚kaštanovou slupkou‘ – její pichláky odradí okolní lidi od obtěžující komunikace. Přitom je prokázáno, že většina jedinců chce s okolím komunikovat – chce s ním sdílet svou vizi světa. Jen se obává nesouladu, a tak raději předem couvá.“

Vaše Jasnosti, račte mi dát kávu

Tady v Petite Syrah mají hosté příležitost užít si zdvořilosti, zasmát se, prolomit hradbu k okolí. Vlastně jde o podobný nápad jako předloni zaváděná „místa k objímání“ v obchodech, na letištích apod. Na těch se zase neznámí lidé objímají, aby si navzájem předali pozitivní energii. Tady v kavárně se mohou potěšit alespoň základní zdvořilostí. Není asi náhoda, že na tento nápad přišli právě ve Francii. „Ani personál našich restaurací, ani jejich hosté nejsou zrovna proslulí jemností svých mravů,“ připouštějí v Petite Syrah. „Dříve tu aspoň byla určitá srdečnost, kvůli níž se odpouštěla neotesanost. Teď jakoby i u nás zavládly mravy z amerických detektivních seriálů.“

Zabírá ale „Akce Slušnost“ na všechny klienty? „Nepamatuji, že bych někdy musel na kávu uplatnit trestnou sazbu,“ usmívá se Fabrice. „Náhodní hosté jsou tabulí se zdvořilostním ceníkem nadšeni, stálí si z ní dělají legraci. Přehánějí to, říkají mi třeba Vaše Jasnosti, ráčil byste mi přinést kávu? a na to konto ji chtějí zadarmo, že byli zdvořilejší, než je v ceníku.Nebo když se prudce otočím, chtějí doplatit, že prý se lekli, že jsem je mohl polít. Ale to jsou jen takové kamarádské legrácky.“

Celkově je prý znát, že se atmosféra v podniku Pepinových hodně zlepšila. „Je to jako nákaza – podobné ceníkové tabule a dobrý rozmar se šíří do okolních podniků, do okolních měst,“ říkají v Petite Syrah.

Bude na to nový zákon?

Zdalipak se jednou „nákaza“ dostane i k nám? Je možné, že ano – a to přímo z Bruselu. Nápadu z Nice se totiž už chopila tamní frakce jedné politické strany pečující o blaho pracujících (raději ji nebudeme jmenovat). Chce do evropské legislativy prosadit paragraf definující chování zákazníka k obsluze a naopak: včetně rejstříku doporučovaných výrazů. Nejspíš se tedy můžeme těšit na kurzy (za mnoho milionů), ve kterých budou prodavači a číšníci „natvrdo“ učeni zdvořilosti. My – klienti – pak nepochybně budeme stejně vychováváni billboardy, televizními šoty a dalšími superdrahými prostředky. Těšme se na krásný zdvořilý a slušný život, který nás čeká! Pokud ovšem pak někoho v Nice nenapadne, že takoví drsňáci z Divokého západu taky měli něco do sebe…

VOLNÁ TVORBA CEN? TO SE NEOSVĚDČILO

Co říkáte na tvorbu cen, odvozenou od zdvořilosti hostů? S tímto dotazem jsme se obrátili na několik známých českých hotelů a kaváren. Velmi zdvořile jsme však byli odbyti. Odpovědi se nesly v duchu host může dělat, co chce, a má vždycky pravdu. O předepisovanou zdvořilost prý u nás vcelku nikdo nemá zájem. Kdoví, možná se ale po přečtení tohoto článku někdo ohlásí. Před lety jsme podobně psali o restauraci, kde měli hosté platit podle toho, jak jim chutnalo. Zahraniční nápad pak v Praze napodobili, ale velmi rychle od něj museli upustit: strávníci buď vůbec neplatili nebo dávali jen symbolické částky…