"Má hlavu jen od toho, aby jí nepršelo do krku."

"Ona není blbá, ona je jenom JINÁ."

"Je sama sebou, je husičkou."

"Koukal si z ní udělal dobrou loutku."

"Nechte tu slípku být."

Takové i horší reakce se (opět a zase) vyrojily jen několik hodin poté, co Gabriela Koukalová na prestižním vyhlášení chyběla. Údajně nedostala pozvánku. Šéf svazu Jiří Hamza kontroval prohlášením, že se ještě den předtím ujišťoval, aby se vstupenka mezi vyvolené dostala i jí.

Pozvání tedy Gabriele údajně přišlo i přesto, že už mezi biatlonisty nepůsobí, což je sympatické. Jak to ale bylo doopravdy, ví pouze lidé, jichž se to týká a týkat má.


Následná vlna nevole se přidala k už tak rozbouřené řece, jež nabrala svou sílu krátce po vydání biografie Jiná Gabriela Koukalová. Zpověď, v níž se bývalá olympionička přiznává k dlouhodobým psychickým problémům, poruše příjmu potravy i složitým vztahům s okolím, měla být citlivým osobním vyjádřením. Jenže sklidila – a vlastně stále sklízí – především odsouzení a posměch.

Psychika sportovců je ošemetná věc. Když se nedávno přiznal k dřívějším záchvatům úzkosti fotbalista Bojan Krkič, dodal také, že autority i fanoušci mu ve většině případů vyjádřili podporu. Když už mu někdo nadával, tak samozřejmě proto, že netušil, co se skrývá v pozadí.

Jak pak asi musí reagovat duše ženy? Sice své trable popsala poněkud odlišným a svérázným způsobem, to z nich však nedělá objekt kopanců, kdykoli se naskytne příležitost. Nadarmo se neříká, že pakliže trenér huláká na chlapa, vyhecuje ho, pakliže na ženu, může jí ublížit. A informovaných "trenérů" má Česká republika hned několik miliónů.

Mluviti klidně zlato. Ale k věci

Sto lidí, sto chutí, říká se nicméně. Samotní jedinci, jichž se vyprávění Koukalové týká, se povětšinou vyjádřili krátce, anebo knihu odmítli komentovat. Někteří přiznávají, že o potížích osmadvacetileté ženy neměli nejmenší tušení a přejí jí hodně zdraví. Tečka.

Co však rozum nebere je výše zmíněné opakované pranýřování na sociálních sítích či v diskusích pod internetovými články. Je samozřejmostí, že člověk nemusí být prvotřídní kuchař, aby se vyjádřil, že knedlík prostě nechutná. Opakovaná zášť je však spíše odrazem malosti. Co si takhle zamést třeba před vlastním prahem?

Zapomnělo se snad už na všechny medaile, které pro Česko Gabriela vybojovala? Na úsměvy, které rozdávala i po nevydařených závodech? Na chvíle, které spojovaly celý národ v jeden nadšený a zvučný hlas? Anebo se zas a znovu pouze potvrzuje fakt, že v tuzemsku se sportovcům přeje pouze ve chvílích, kdy se jim daří?

Ať už patří člověk ke skupině, která se nad knihou zamyslela v dobrém, nesouhlasí s ní či se díky svobodě internetu posměšně vyjadřuje i přesto, že ji ani nevzal do ruky – je čas posunout se o dům dál. Gabriela Koukalová zvolila cestu, již zvolila, navíc sama přiznává, že její osobnost je jiná. Co je na tom špatného?

Pojďme raději zatleskat triumfům, kterých za svou kariéru dosáhla. Rozhodně jich není málo.