Můžou Číňané Africe reálně pomoci?

Záleží na jejich cílech. Patří-li k nim reálná pomoc Africe, tak to určitě dokážou. Pokud budou chtít dosáhnout jen na její nerostné bohatství, tak jí nepomohou.

Zajímá mě to především kvůli migrační otázce, kterou Evropa řeší už třetí rok. Přistěhovalci z Afriky jsou téměř ze sta procent ekonomickými běženci. Nezpůsobili jsme si to do značné míry sami nejprve drancováním kolonií a posléze vyvážením evropských demokratických vzorců do Libye a arabského světa?

Podíl zemí jako Francie, Itálie, Británie na vzniku této situace je asi neoddiskutovatelný. Na druhou stranu je pravda, že ve svých bývalých koloniích zanechaly fungující infrastrukturu a projekty, na nichž mohly vlády osvobozených zemí stavět. Bohužel tam z toho skoro nic nezbylo a to, co bylo vybudováno,  je spíše devastováno. V zemích, které jsem loni navštívil, jsem žádný posun k lepšímu nepostřehl.

Po 30 letech jsem tam kromě mobilních telefonů nezaznamenal nic, co by naznačovalo nějaký pokrok. Světové společenství má velký dluh v tom, jak pomoc poskytuje. Nestačí do Afriky posílat peníze. Ty se totiž skoro určitě cestou ztratí, říká se, že jde až o 80 procent finanční pomoci. Peníze by měly směřovat na konkrétní projekty, zvláštní pozornost by měla být věnována otázce vzdělání. Ta je pro další zlepšení životní úrovně klíčová.

Slyší na to i africká strana?

Bohužel u vládnoucích garnitur příliš ochoty k tomuto způsobu pomoci nevidím. Daleko raději vidí, když se tam pošlou peníze než lidé, experti, materiál, projekty.

A tak budou stovky tisíc Afričanů dále prchat do Evropy. Budou schopni se začlenit do naší společnosti?

Jsem velmi skeptický, protože mám z těchto oblastí osobní zkušenost. Podle mě půjde o zanedbatelné procento příchozích, především vysokoškoláky s touhou po kariérním postupu. Drtivé většině běženců jsou ale západní hodnoty cizí. Žijí jinak, což neznamená, že lépe, nebo hůře, ale z našeho pohledu prostě jiným způsobem života. Pokud to evropští politici nepochopí, dojde k velkému sociálnímu pnutí, které může v rozmezí několika desítek let skončit katastrofou.

Takže téměř izolacionistickou politiku prezidenta Miloše Zemana vnímáte pozitivně?

Ano, souhlasím s ní, protože se opírá o zkušenosti zemí s multikulti přístupem, jako jsou Francie, Británie nebo třeba i Německo. My jsme povinni těm postiženým lidem pomoci, ale ne pozvánkou do Evropy. Konkrétně přesně tak, jak už asi rok a půl říkají čelní představitelé českého státu, to znamená zasazovat se o zlepšení životních podmínek přímo v jejich zemích, stavět závody, školy, nemocnice, poskytnout jim ekonomickou perspektivu, dát jim šanci tam. Tady budou mít obrovský problém se do společnosti začlenit. Vždyť i třetí nebo dokonce čtvrtá generace lidí, kteří do Evropy přišli, toho není plně schopna.

Evropané a Američané mají evidentně problém pochopit, že celý zbytek planety nejásá nad jejich civilizačními hodnotami a demokratickým uspořádáním. Možná proto nerozumíme Číně, arabským zemím, Indii a také Rusku. Snažíme se vysvětlit drtivé Putinovo vítězství nějakou manipulací a strachem, ale co když je to jinak?

Zrovna teď jsem poslouchal v Radiožurnálu rozhovor s dokumentaristou Petrem Horkým o jeho filmu Švéd v žigulíku. V něm líčí poměry v Toljatti, kde se vyrábějí auta. Nikdy jsem v Rusku nebyl, ale cítil jsem, že zcela přesně popisuje to, jak se tam žije, i to, jak tam lidé myslí.

Oni se nevymanili ze své myšlenkové závislosti na autoritářském režimu bývalého Sovětského svazu, na který mnoho z nich pořád vzpomíná jako na stát, který jim poskytoval bezpečí, jistotu a v mezinárodním kontextu na něj byli pyšni. Nejsou schopni vnímat západní hodnoty jako něco, k čemu by se měli upínat. Nerozumí jim a svým způsobem se jich i bojí.

Můžeme je za to odsuzovat?

Naprosto ne, ale musíme si toho být vědomi. Rusko pozorně sleduji a z toho, co čtu a vidím, usuzuji, že je to stále ještě zaostalá země, která má sice spoustu vzdělaných a chytrých lidí, vynikajících vědců či umělců, ale myšlením většiny lidí je někde o padesát let zpátky.

Když se moderátorka ptala Petra Horkého, zda by si dokázal představit život v Rusku, odpověděl, že vlastně docela ano. V létě by jezdil na kajaku po Volze, v zimě lyžoval, práci by moc nehrotil, rožnil by s příteli šašlik a byl by možná šťastný. Tak mě napadlo, jestli jsme za těch třicet let usilovného budování kapitalismu neztratili schopnost být docela obyčejně šťastní?

Myslím, že ano. Štěstí skutečně nespočívá v materiálních hodnotách, ale chápu, že se to těžko vysvětluje někomu, kdo trpí nouzí. Za sebe mohu říci, že mé štěstí určitě nespočívá v tom, že jezdím hezkým autem a mohu létat po celém světě.

Doktor Plzák říkal, že ten, kdo je šťastný déle než 10 minut denně, je imbecil.

V jednom ze sporadických rozhovorů, které jste novinářům poskytl, jste uvedl, že jste nikdy necítil potřebu dělat něco jenom pro peníze. Přináší vám radost třeba to, že vaše společnost Travel Service se stala národním leteckým přepravcem, má 400 pilotů, 39 letadel a dvanáct bází po celém světě?

Mám z toho samozřejmě radost, ale nijak moc to neprožívám. Je to moje práce. Netrpím tím, že se kochám něčím, co se zrovna povede. Vždy na vás čeká něco dalšího, nějaký další cíl či problém, který musíte řešit.

Žijeme ve společnosti, o níž se mluví jako o rozpůlené, naštvané, plné tekutého hněvu a vzdoru. Zatímco prvních patnáct let po listopadu jsme se upínali k členství v EU, NATO a vybudování tržní ekonomiky, teď jako bychom nevěděli, kudy kam. Pociťujete tu neukotvenost i vy? Jste z toho nervózní?

Jsem z toho trochu  nervózní, dnešní doba přináší spoustu nejistot, je opravdu těžké odhadnout, co se stane zítra. A nejde jen o Česko, stačí se podívat na dění v Americe, na Středním a Blízkém východě, v Rusku. To jsou všechno věci, které náš denní život, aniž bychom si to uvědomovali, ovlivňují. Ale musíme se s tím naučit žít i pracovat.  

Netajíte se svou podporou Andreje Babiše, vyjádřil jste sympatie jeho hnutí už v době, kdy vznikalo. Myslíte, že Babiš je tím politikem, který by mohl přinést České republice vizi, prosperitu a klid?

Tím klidem si nejsem úplně jistý, ale vizi má. Když se dívám na naši politickou scénu, tak bohužel nevidím nikoho, kdo by měl jasnou představu o tom, kam a v jakém časovém horizontu by chtěl společnost posunout, jak by postupoval a hlavně byl také schopen svoji vizi prosadit. Stranám chybějí silné osobnosti, česká politika se hemží průměrnými lidmi, kteří si v ní léčí mindráky, a to je také důvod, proč  Andrej Babiš nad ostatními vyčnívá. Ale myslím, že by mohl být úspěšnější, kdyby byl více konsensuální a nechtěl vše prosadit silou.

Jak se vám líbí připravovaná menšinová vláda hnutí ANO a ČSSD s podporou komunistů?

Mně se nelíbí. Vláda se sociálními demokraty a komunisty bude plná kompromisů. V povaze Andreje Babiše není dělat kompromisy. Dříve nebo později si s tím nebude vědět rady. Teď to vypadá, že by se ty tři strany mohly dohodnout, ale jsem přesvědčen o tom, že přijde doba, kdy už to nepůjde. Populistický návrh sociální demokracie, kdy po Babišovi chce, aby souhlasil s proplácením prvních tří dnů nemocenské zaměstnavatelem, ukazuje, jak těžké soužití to bude. Kdybych byl na Babišově místě, jdu k novým volbám a požádám lidi o silný mandát. Myslím, že by ho dostal.

KDO JE JUDr. JIŘÍ ŠIMÁNĚ
- Narodil se 19. prosince 1949 v Plzni.
- Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1976 začal pracovat v podniku zahraničního obchodu Strojexport, kde se zabýval vývozem investičních celků. V letech 1988–1991 byl ředitelem největší české firmy v Africe založené v Zambii.
- Po návratu spolu s Jaromírem Šmejkalem založil firmu Unimex Group, která se specializovala na bezcelní obchody, investovala do sítě kutilských obchodů OBI a později Uni Hobby, obchodu s vínem a destiláty (Global Wine, Global Spirit), cestovního ruchu (ČEDOK, Canaria Travel) a letecké dopravy (Travel Service). Skupina také vlastní velký investiční nemovitostní fond.
- V roce 2015 do Travel Service vstoupila čínská společnost CEFC (49 procent). Letos se Travel Service stala většinovým vlastníkem (98 procent) Českých aerolinií.
- V roce 2016 Jiří Šimáně spolu s CEFC zachránil pražskou Slavii, stal se prezidentem klubu a jejím 40procentním spoluvlastníkem. Předloni po neshodách ohledně řízení klubu z něho odešel a svůj podíl prodal CEFC.
- Podle časopisu Forbes je jedenáctým nejbohatším Čechem s majetkem v hodnotě 11,3 miliardy.