Její záběr je ovšem mnohem širší, je internistka a systemická psychoterapeutka. K tématu psychoterapie se také váže její kniha Abeceda moderního rodiče.

Veřejnosti jste známá zejména jako výživová poradkyně. Proč vás napadlo pustit se do knížky o rodičích a dětech?
Mám moc ráda knihu pana profesora Matějčka Rodiče a děti, jež naposledy vyšla před třiceti lety, a proto nezachycuje dnešní realitu. Tak jsem si řekla, že napíšu Abecedu moderního rodiče, kde se zmíním o vlivu rozvodů, informačních technologií a společenských změn na rodiny. I přátelé mě upozornili, že dnešní generace vůbec neví, jak si vybírat partnera, jak nakládat s informacemi a spoustu dalších triviálních věcí. Ano, kniha má sice své limity a dnes bych ji možná napsala jinak, ale který spisovatel to o svých knihách neříká?

Inspirovala jste se také svými rodičovskými zkušenostmi?
Ano, v knize svým dětem děkuju, protože potomci vás perfektně osobnostně otestují a nastaví vám zrcadlo. Jsou mnohdy stejní, jako jste bývali vy. Často jsem slyšela sama sebe, že s bezmocí říkám úplně stejné absurdity, které mi v mládí říkali rodiče. Během psaní knihy jsem se dětem několikrát omlouvala a ony se mi smály.

Takže ani vám se nevyhnula klasická situace „tak tohle rozhodně nikdy dělat nebudu!” a teď se chováte úplně stejně?
Samozřejmě. Tak třeba moje maminka trvala na správném vyjadřování a gramatice a já se rozhodla, že dám potomkům úplnou svobodu a nechám vše na škole, což byla hrubá chyba. Naopak, postoj táty, který vždy komentoval, jaké mám vlasy, jsem úplně okopírovala, přestože jsem jeho poznámky nesnášela. Dospívající dceři jsem dělala totéž. Vždy, když se Anička chtěla ostříhat nebo obarvit, měla jsem spoustu řečí… Fuj! Ale řekla bych, že moji rodiče zase tolik chyb neudělali, protože byli jednak inteligentní a vzdělání a jednak hodně sebekritičtí i laskaví. Kupříkladu říkali, že na vzdělání nezáleží, že důležité je, aby člověk dělal, co má rád i že peníze jsou jen vedlejší efekt.

Ale každý rodič udělá občas určité chyby…
Protože se snažíte vyhnout omylům svých rodičů. Vychováváme potomky pro neznámou dobu, nevíme, do jakých podmínek naše děti vlastně rostou. Ve výchově platí, že žák si vybírá učitele, děti si tedy volí, kdo je inspiruje. V každé etapě jejich vývoje to je někdo jiný. A rodič dostává ťafky, jeho ego a ješitná pýcha se hroutí, protože pravdu má najednou paní učitelka nebo trenér. Neuvěřitelná zkušenost! I proto jsem se knihu snažila psát z různých pohledů.

Věnovala jste ji svému dědečkovi, který, jak píšete, prošel vaším životem s moudrostí a pokorou k dětské duši a dětskému vidění světa.
Úžasné vzpomínky. Děda byl velice moudrý člověk. S nadsázkou říkám, že byl rozeným buddhistou, základem jeho jednání byly nezasahování, vnitřní síla a moudrost. Snažil se být nezávislý a velmi bránil své právo na vlastní rozhodování. Říkal mi: „Starej se o sebe, já se o sebe umím taky postarat.” A v okamžiku, kdy jsem přišla pro radu, se mně tázal: „A proč se ptáš zrovna mě, co já ti mohu poradit? Z jaké pozice chceš, abych ti radil? Co za radu bys ráda slyšela a k čemu ti bude?” Nehrál si na osvícence, který ví všechno nejlíp, ale problémy jiných ho skutečně zajímaly. Mluvil o všech zásadně s úctou, vulgárně snad ani nemyslel, říkal, že pokud člověk kohokoli hodnotí, vypovídá jen sám o sobě. V jeho blízkosti jsem od dětství vyrůstala a do pětadvaceti s ním bydlela.

Kdo další na vás v dětství ještě působil?
Strýc, protože nádherně a barvitě vyprávěl o svých heroických úspěších v medicíně, byl totiž chirurgem. Ale i spolužáci a kamarádi, jsem dítětem žižkovské ulice, v naší velké partě byly různé osobnosti, tam se o sobě dozvíte nejvíc. Jezdila jsem také na vodu a hodně jsem četla, knížky byly dalším významným vlivem – ty od Karla Čapka, Viktora Huga a samozřejmě Masaryka.

Nebývá obvyklé číst v mládí Masaryka…
Mě byl vždy malinko protivný, protože byl trochu suchar a příliš vědecký, ale naši jeho dílo považovali za základ vzdělání. Maminka, jak už jsem zmínila, na mě měla veliký vliv z hlediska jazyka. Lpěla na tom, že se musí mluvit správně česky a vhodně se oblékat. Byla skutečnou dámou, jako Jacqueline Kennedyová. Měla vkus, protože žila dlouho ve Francii, byla také zručná, nepovrchní, důkladná, a chodila všude včas. Ovlivnili mě i moji bratranci, byla jsem totiž jedináček, takže jsem vždycky strašně záviděla dětem z velkých rodin. Na vodáckém táboře jsem ale dostala lekci, jak nebýt sobec – píši o tom v knížce.

Nemáte pocit, že se dnes výchova a rodičovství trochu přeceňují? Děti stavíme na piedestal, neustále se zabýváme jejich pocity, místo toho, abychom je docela normálně vychovávali.
Zapomnělo se, že výchova vyžaduje tři věci – bezpečí, hranice i určité úkoly. Personalisté si začínají stěžovat, že dnešní rozmazlená generace nechce pracovat, požaduje spoustu peněz, touží pracovat z domova, a že není dochvilná. Jde o paušalizující názor, zároveň jsou totiž mladí lidé odvážnější, lépe jazykově vybaveni, a mají větší schopnost spojovat různé zdroje informaci. V minulosti byla větší úcta ke stáří, protože starých lidí bylo v rodinách málo, zato dětí hodně. Jenže dnes jsme vymírající populací a prodloužila se doba dožití. Děti jsou „vzácné“ a je jich málo, seniorů je naopak více, a tak se pozornost upírá na děti a od seniorů se čeká, že jim uvolní místo.

Ani mladí to ale nemají snadné.
Jistě, komplexita současného světa vyžaduje nadhled, odstup a nebrat vše vážně. Jenže tohle se mládež často od rodičů nenaučí. Rodiny se rozpadají, chybí pocit stability a základního bezpečí – po rozvodu se rozpadají i vztahy širších rodin a dětem chybí možnost zkoušet si různé typy vztahů k větší skupině dospělých i vrstevníků. Vzrůstá agresivita a lidstvo se chová jako přemnožená populace.

Podobně jako u pokusu s populacemi krys, které při přemnožení měnily chování.
Ano, pokus měl několik fází. Nejdřív se při konfliktech obou množících se krysích společenství vybily alfy neboli nejsilnější a obětaví vůdci obou populací, zbyly bety, krysy číslo dvě, které se na hranicích obou populací spojily a vytvořily terorizující skupinu. Samice se přestaly pářit se samci, kteří se sdružovali do skupin a potulovali po okolí. A tak obě krysí populace začaly degenerovat a vymírat. Civilizace rozvinuté a zpohodlnělé – ať to byli Etruskové, Babylon, vrcholný Řím nebo Aztékové – bývají pokořeny barbary nebo jim dojdou zdroje, vymřou a zmizí ze scény…

Zdá se mi, že za posledních dvacet let došlo ke změně vztahu dětí a rodičů. Kdysi o nás rodiče moc nevěděli, dneska chtějí mít naopak otcové a matky o všem přehled – a to může být značně kontraproduktivní.
Určitě, navíc dnešním rodičům chybějí zájmy našich otců a matek. Pokud rodič žádný zájem nemá, vyvíjí se jeho dítě v pasivního konzumenta zábavy. Nezjistí, že mít nějaký koníček je potřeba. Vytrácejí se běžná řemesla, neháčkuje se, neplete, nedrhá, nezahrádkaří, dokonce ani nevaří. Dnes se jako obrovská novinka na základních školách zavádí předmět pozemky a ruční práce, možná i branná výchova. Ale za to, že žáci určité manuální dovednosti ztratili, přece nemůže škola. Přitlouct hřebík a uháčkovat šálu by se měly naučit v rodině.

Přicházejí za vámi do poradny častěji nešťastní rodiče, nebo spíše jejich zklamaní potomkové?
Na rozdíl od Freuda si nemyslím, že za všemi problémy dítěte stojí matka. Ani otec nebo dědeček. Řada postojů, zálib i schopností je geneticky dána. Z hlediska obecné populace jde o zdravější a aktivnější lidi, protože vědí, že v jejich životě není něco v pořádku a chtějí s tím něco udělat.

Není to paradox?
Ne, ten kdo neví, že má sám psychický problém, spíše doma zmlátí manželku nebo vynadá sousedovi, ale cítí se zcela zdráv a v pořádku.

A co vy sama děláte pro svou psychickou pohodu. Pomáhá vám psaní odreagovat se od stresu?
Nevydržím žít v neuspokojivé situaci a frustrovat se. Vyhledávám věci, které mě těší. Bavilo mě psát knihu. Vždycky jsem to nějak napsala po svém a poté jsem porovnávala tvrzení s jinými autory a diskutovala s jejich pojetím. Když jsem ji předváděla přátelům, každý řekl, že je dobrá, ale jediná Anička Lukešová, autorka konceptu MAMApsychologie reagovala: „No počkej, tak se na to mrknu. Kus si přečtu a popovídáme si o tom.” Je skutečným mediálním odborníkem, řadu let dělala dramaturga v televizi a zároveň je i výborným psychoterapeutem a koučem.

Není kniha spíše důsledkem vyrovnání se s vaší minulostí i s rolí rodiče? Máte syna a dceru, jste na ně pyšná?
Maminka mi říkala: „Nikdy nebuď tím, kým chtějí, abys byla. Buď tím, kým chceš být ty. Když budeš slušná švadlena, budu ráda, že tě to baví a vysokou školu nepotřebuješ.” Podařilo se mi to docílit i u mých dětí. Jsem hrdá, že si jdou svojí cestou, že je jejich škola i práce baví a jsou šťastní. Moje dcera chtěla být od mládí účetní a můj syn je vynikající informatik.

Po devatenáctiletém manželství jste se rozvedla. Probíhá rozvod u vztahové terapeutky jinak než u „obyčejné” ženy?
I já jsem z rozvedené rodiny, ale mí rodiče se k sobě po čase vrátili. V době rozvodu jsem ještě vztahovou terapeutkou nebyla, ale už jsem absolvovala kurz systemické terapie a vídala se pravidelně s kolegy i vystudovanými psychoterapeuty, takže jsem mohla využít jejich cenných rad. Rozvod není nikdy snadný, člověk se musí smířit s realitou rozpadu vztahů, kterým věřil a svěřil i část svého života a úsilí. Vztah i každý rozvod mají svá úskalí a zvraty, jež se řídí podle osobností zúčastněných i podle věku dětí. Každá žena je neobyčejná a každý rozvod je vlastně příběh skupinového smiřování se ztrátou důležitých vztahů a formuje všechny zúčastněné.

Nebála jste se, že coby psychoterapeutka prokážete svým rozhodem určitou „nekompetentnost“ v dané oblasti? Anebo naopak máte pocit, že teď lépe rozumíte svým klientům i klientkám?
Vůbec jsem tak neuvažovala. Terapeut musí být velmi dobře trénován v sebereflexi. Studuje a trénuje postupy na sobě i na okolí během čtyřletého výcviku a pak si schopnost udržuje a trénuje celý život. Ten, kdo rozvod zažil, i ten, kdo jím neprošel, musí být stejně schopný a kompetentní pomáhat svým klientům, naladit se na jejich vnímání konkrétní situace a pomoci jim orientovat se v jejich příběhu.

Bylo těžké si po rozvodu najít nového partnera? Navíc s veřejně známým obličejem a image?
Člověk, který se rozvede, musí vždy po nějakou dobu sbírat sebedůvěru i důvěru pro další vztah. Jsem introvert, ale seznamuji se celkem snadno – možná i díky „otrkání“ v médiích. Mám hodně přátel, takže jsem nebyla ani v době po rozvodu nikdy osamělá. Bulvár mne i mé nové partnery možná sledoval, ale já nesleduji bulvární zprávy, takže mi média spíš odradila ty, kteří je sledují. A tomu jsem velmi ráda.

Jak to zvládal a zvládá? Nebál se právě mediálního tlaku?
Ani můj partner bulvár nesleduje, takže jsme oba v klidu.

Dnešní svět je vůči ženám nesmírně krutý. Mají totiž tři směny. Musí být skvělé v práci, pečovat o rodinu a dokonale vypadat. Jak to zvládáte vy? Jak se odreagováváte po náročném dni?
Nevím, zda všechny ženy automaticky podléhají nějakému tlaku „dnešního světa“, za sebe mohu říci, že mám dojem, že současnost je náročná také k mužům, k seniorům i handicapovaným, k dětem… Zkrátka ke každému, kdo kolem sebe kouká ve snaze „splnit očekávání“. Práce mne vždy bavila, mám koníčky a spoustu přátel i blízkých, kteří mne neposuzují podle vzhledu nebo výkonů, ale rádi se mnou sdílejí život, a já jim stejným oplácím. Socialistické „tři směny“ se mne nikdy netýkaly, hledám v každém dni radost, zázraky i poučení. Život i jeho zvraty považuji za skvělé a nesoutěžím s „ideály“.

Slyšel jsem, že prý znáte Bibli zpaměti. Je to pravda?
Jako členka Českobratrské církve evangelické i jako konfirmand jsem ji v létech 1968–1975 musela znát velmi podrobně, dodnes se k ní uchyluji pro radu, potěšení, uklidnění nebo zamyšlení. Pochybuji, že ji znám zpaměti. Ani to nepovažuji za důležité, písmo totiž vyzývá k hledání smyslu a k víře, nikoli k biflování textů.

Všem radíte, jak zdravě jíst a jak na správnou životosprávu. Dodržujete své rady, nebo občas také zhřešíte?
Zdaleka neradím všem. Většinou se setkávám s mýty o tom, co je „za všech okolností zdravé“ a s banálním pojetím slova „hřešit“ v tomto kontextu. Příjem potravy řídí naše genetické, hormonální a psychické nastavení, ovlivňuje ho stav našeho trávicího traktu, mikrobiom neboli bakteriální flora, náš věk, aktuální psychická, fyzická i zdravotní zátěž, denní i roční období, naše smysly i záměry. Takže nic „nedodržuji“, ale vyhýbám se extrémům ve všech oblastech svého života. Ostatně platí, že za své hříchy každý platí nakonec sám a může se polepšit a nehřešit víc. I proto jsem přestala letos kouřit, což jsem považovala za svou dlouholetou hloupou závislost. A je mi lépe.

MUDr. Kateřina Cajthamlová (1962) je soukromá lékařka, spisovatelka a moderátorka. Absolvovala Fakultu všeobecného lékařství UK a postgraduální studium interního lékařství, London School of Homeopathy či kurzy České homeopatické společnosti a Indicko-Holandské Homeopatické školy. Působila rovněž jako internistka v Nemocnici na Homolce, ale nakonec si založila nestátní zdravotnické zařízení se zaměřením na prevenci a léčbu interních chorob, psychoterapii a fyzioterapeii či poradenstvím ve výživě a životním stylu. V letech 2004–2009 též absolvovala Institut Systemické terapie. Je spoluautorkou publikace Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky a Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů. Napsala nespočet odborných článků i vědeckých prací. Ovládá čtyři cizí jazyky, je členkou Mensy České republiky a Českobratrské církve evangelické. Má dvě dospělé děti.