Předchozí
1 z 2
Další

Ostatně málokterý český sportovec se zúčastnil pěti zimních olympijských turnajů a na třech z nich byl dokonce na stupních vítězů. I když například v Salt Lake City stála Kateřina na bronzové bedně pouze jednou, a přesto má z tohoto turnaje doma paradoxně dvě stříbrné medaile.

Proč všichni sportovci, ale i diváci olympiádu prožívají? Jde skutečně o tak mimořádnou a výjimečnou událost?
Prapůvod to má samozřejmě v historii. Prestiž a jedinečnost akce, jež se koná jednou za čtyři roky, přitahuje i obrovskou pozornost diváků, kteří normálně sport ani nesledují. Olympiádu totiž vnímá skoro každý, byť jen povrchně. Samozřejmě, pro sportovce je to nejvyšší meta, jíž mohou dosáhnout, jde určitě o prestižnější akci než je mistrovství světa. V poslední době je to dáno i hlavně marketingovou sílou značky olympijských kruhů.

Připravuje se tedy sportovec na olympiádu jinak než na mistrovství světa nebo světový pohár?

Řekla bych, že podvědomě ano. Motivace a chuť uspět je o něco silnější, právě tím, že další příležitost se nemusí opakovat. V životě sportovce jsou čtyři roky dlouhá doba a před olympijskou sezónou je motivace k tréninku i polykaní tréninkových dávek daleko větší než před jakoukoliv jinou sezónou.

Říkáte, že jde i o marketingovou značku. Ale přece jenom – neupadá její sláva a prestiž? My Češi stále vzpomínáme na Nagano, ale letos například ti nejlepší hokejisté z NHL na olympiádu nejedou.

Že někteří špičkoví sportovci olympijský turnaj vynechávají, je otázkou jen několika specifických sportů. Platí to i u letních olympiád. Pro fotbalisty bude vždycky důležitější mistrovství světa, složitější je to i u tenistů nebo golfistů. U hokeje kvůli tahanicím, jestli NHL bude mít výluku nebo ne, dostala prestiž trochu na frak. Ale ve všech individuálních sportech má olympiáda svoje nezpochybnitelné renomé.

Někteří sportovci dokonce hovořili o tom, že vzhledem k hrozbám Severní Koreje vůči USA ani nevědí, zda se letošní olympiády vůbec zúčastní.
Poslední olympiády jsou, bohužel, poznamenány i zvyšující se agresivitou médií, která potřebují kontroverzní témata. Polední tři olympiády jim je nabídly. Spousta sportovců nejela ze strachu do Soči a nakonec šlo o skvělou olympiádu, kdo byl v Riu, neviděl možná ani komára… Ale množství článků, které se podobným problémům věnovaly na úkor sportu, byly ohromující. Realita je vždy výrazně klidnější.

Vzpomenete si ještě, jaké to bylo, když jste byla nominována na svoji vůbec první olympiádu?
Když jede člověk poprvé, většinou ho pohltí atmosféra. Aby sportovec získal na olympiádě medaile, musí si jednu tak trochu odžít, nadýchat olympijskou atmosféru, zúčastnit se všech zábavných akcí i zahájení, být součástí celé té olympijské „family“. Ne vždycky se to slučuje se špičkovým výkonem. Když jsem posléze bojovala o medaile, bydlela jsem mimo olympijskou vesnici a společného olympijského života jsem se musela stranit, atmosféra vás jinak dost pohltí.

Z hlediska medailí je vaší nejúspěšnější olympiádou turínská. Přesto si mnohem víc pamatuju váš návrat z Nagana, s triumfující hokejovou výpravou. Všichni jste byli šťastní, všude vládla obrovská euforie.
V tom je kouzlo kolektivního sportu, který strhne davy. Měla jsem štěstí, že jsem mohla něco podobného prožít. Když ale vzpomenu na svoji nejkrásnější olympiádu, bude to určitě ta, kde jsem žádnou medaili nezískala, v Lillehammeru.

Čím to, že první medaile jste získávala hlavně na kratších úsecích? Je to tím, že jak lyžař vyzrává, volí si automaticky delší tratě? Že má víc síly a zkušeností?
Trochu to tak funguje. Jako mladá jsem dosahovala špičkových výsledků na pětikilometrové trati. Jenže ji potom zrušili a nejkratší najednou byla desítka. Tím pádem se stala mou nejsilnější disciplínou – a já pořád tvrdím, že olympijskou třicítku jsem vyhrála spíš náhodou. Nikdy jsem se nespecializovala na dlouhé tratě. Olympijské zlato z Turína byl trochu „omyl“ i shoda okolností.

Ale právě vaše turínské olympijské vítězství se objevuje skoro v každé české olympijské znělce. Má to i silný lidský příběh, vrátila jste se tehdy rok a půl po porodu.
Když jsem zjistila, že jsem neplánovaně v jiném stavu, věděla jsem, že se budu chtít ještě k závodění vrátit. Hned mi naskočila nová motivace. Ale věděla jsem, že na prvním místě je rodina a miminko a že turínská olympiáda bude mojí poslední.

Když už mluvíme o olympiádách, nelze se nedotknout aféry kolem Salt Lake City. Stříbrné olympijské medaile jste získala až dodatečně po diskvalifikaci dopujících medailistek. Jaký je to pocit, přebírat medaile zpětně? Mně by to spíš naštvalo, být ochuzena o krásný pocit na stupních vítězů.
Říkáte to úplně přesně. Nejkrásnější na sportu jsou emoce. A ty zažíváte v cíli po vyhraném závodě nebo po zavěšení medaile na krk. Ze Salt Lake City jsem odjížděla se třetím a čtvrtým místem, chtěla jsem ale víc. Během roku a půl z toho byly dvě stříbrné medaile, takže šlo o dost podstatný rozdíl. Navíc už během olympiády propukl dopingový skandál a všichni věděli, že se něco děje, Rusky byly už během olympiády vyloučeny ze štafet kvůli vysoké hladině hemoglobinu. Nebyl to blesk z čistého nebe, ale formální a právní proces revize výsledků trval poměrně dlouho. Samozřejmě, že si to neužijete tolik, jako na stadionu. Ale každý sportovec vám řekne – zaplaťpánbůh za to. Je to signál i pro mladé sportovce, nevyplácí se podvádět a švindl vás může dohnat i dodatečně.

Jaké to je, když proti někomu závodíte a jste přesvědčena, že dopuje? Ovlivní to další vztahy, komunikujete spolu?
Podezření mít můžete, ale dokud nikoho nechytnou, jsou to pořád jenom dohady. Tušili jsme, že některé soupeřky nezávodí fér. Ale pořád se k nim musíte chovat slušně. V té době jsem, naštěstí, byla ještě „mladé jelito“, dlouho jsem podobné věci nevnímala, soustředila se na sebe, na své výkony a neřešila, že soupeřky jsou nadopované. Celá obludnost mi došla až časem. A po odhalení se na trať už většinou nevracely. Pokud by se vrátily, bylo by to složitější, ale mezi zmiňovanými sportovkyněmi jsem nikdy neměla žádné blízké kamarádky.

Možná v tom je lyžování jiné. Vezměte si případ Šarapovové, kdy její komerční potenciál převáží nakonec nad mírou provinění a všichni jí vlastně „odpustí“.
Samozřejmě, v tom je lyžování možná čistší. V tenise stojíte své soupeřce tváří v tvář a jste na kurtu jen samy dvě. V lyžařském pelotonu je osmdesát holek, a zabývat se jednotlivým případem jednoduše moc nejde. Ale umím si představit, že hrát teď „face to face“ právě proti Šarapovové, může být pro každou tenistku hodně složité.

Za socialismu byl doping organizovaný státem, ale jak je to dnes? Má sportovec vůbec možnost odmítnout, když mu jeho tým tvrdí, že je to pro něj „dobré“?
Teď se o dopingu mluví daleko víc, než kdysi, a je ho daleko méně, než kdysi. Kontrolní systém je dokonalejší i propracovanější. Dříve za námi chodila dopingová kontrola dvakrát za rok, teď jsou sportovci mnohem sledovanější. Nikdy jsem nedopovala, takže vám na otázku nedokážu ani správně odpovědět. Ve východním Německu bylo vše řízeno centrálně a sportovec prostě na vybranou neměl, nevěděl totiž, jaké léky a „vitaminy“ mu vlastně dávají. Nechci je omlouvat, ale když jste od puberty s trenérem, který vám říká „jinak to nejde, berou všichni“, tak je pro mladého nezralého sportovce odmítnout velmi složité. Kdyby mi tenkrát můj trenér Standa Frühauf, s nímž jsem prožila celou kariéru, řekl, že „musím“, tak si nejsem jistá, jak bych se zachovala. Naštěstí jsem v té situaci nikdy nebyla… Dneska si myslím, že je to spíš otázka jednotlivců. Trenér v tom nehraje takovou roli.

Vy sama připravujete mladou lyžařku Barboru Havlíčkovou, s čím jí pomáháte?
Jsem v podstatě její mentor. Kvůli tomu, že Bára (jediná naše současná výrazná naděje) pochází ze Šumavy a že ji znám od mala, máme spolu velmi osobní vztah. Jsem v pozici jejího rádce a pomáhám jí v organizaci… Snažím se jí nastavit cestu, aby se dopouštěla co nejméně chyb. Člověk se jimi sice učí, ale ztrácí tak čas. A protože jsem si něco podobného prožila, chci její cestičku trochu umetat.

Zvláštní, že zatímco se daří českému biatlonu, běžecké lyžování poněkud ustoupilo ze slávy.
Má to dva důvody. Odešla mimořádně silná a úspěšná generace, Lukáš Bauer, Martin Koukal i já… a nevím, jestli se v dohledné době české běžecké lyžování na něco podobného zmůže. Souvisí to samozřejmě i se systémem či s prací s mládeží. Tam nám zřejmě ujel vlak. Nové generace, které přicházejí a které by měly být na vrcholu, jsou, bohužel, podprůměrné. Že se nenarodil další Bauer ani Koukal, se nedá ovlivnit, ale systém by měl alespoň generovat bodující závodníky. A takové nemáme. Medailista se musí narodit, závodníka širší světové špičky můžete vychovat.

Nesouvisí to i s tím, že pravidelné lyžařské výcviky jsou pro spoustu rodin drahé? Že se zkrátka spousta dětí lyžovat nikdy nenaučí?
Umět alespoň trochu lyžovat patří k základnímu sportovnímu vzdělání. Nemusíte být zrovna lyžař do Alp, ale základy by měl umět každý. Na druhou stranu se budoucí reprezentanti v lyžování nehledají na školním výcviku. A základna pro budoucí reprezentaci stejně pochází z tradičních líhní – z Krkonoš, Jizerek, Šumavy či Nového Města na Moravě. Peněz je všude málo a mládežnické lyžování není výjimkou. Ale nelze všechno svádět na nedostatek financí. Možná přišla jen línější generace, méně dětí sportuje, proto je i menší základna, část jich utíká právě k biatlonu…

Není to i tím, že lyžování má pověst fyzicky náročného sportu? Že zkrátka některé sporty působí na první pohled atraktivněji a zábavněji?
Máte pravdu, konkurence jiných sportů je velká. Ale každý sport na špičkové úrovni je velká dřina. Třeba právě u biatlonu se kombinace lyžování se střelbou může na první pohled jevit zábavnější a méně únavná. Ale záleží na trenérech, jak dokáží děti zabavit a jakou partu v oddíle vytvoří.

A vy jste vedla svoji dceru k lyžování?
V době, kdy moje dcera chodila do školky, jsme se odstěhovali do Prahy a Šumava byla pro nás spíše víkendovou záležitostí. Naivně jsem si myslela, že jí ukážu co nejvíc sportů a ona si vybere. Nemám ráda ranou specializaci. A tak Lucka pravidelně střídala gymnastiku i atletiku s tenisem. Lyžovala už od malička, ale předpokládala jsem, že bude směřovat právě k atletice, k níž jevila nejlepší předpoklady. Velmi brzy mě ale vyvedla z omylu. Už někdy v deseti letech mi oznámila, že jejím životem je tenis, chtěla by ho hrát na vysoké úrovni a přála by si, ať jí k tomu vytvořím podmínky. Od té doby je tenistkou a já jsem pouze v roli sponzora a organizátora.

Prohráváte, když spolu hrajete?
Nikdy jsem s ní v zásadě nehrála, možná když úplně začínala. V tom jsem brzy ustoupila a teď je její úroveň taková, že bych jí ani nestačila. Je v tenisové akademii v USA, kde zároveň chodí i do školy. Tím pádem s ní už ani necestuju. Jezdím za ní na návštěvy a vždycky říkám, že letím do USA na rodičák.

Nebála jste se ji v tak útlém věku pustit na druhý konec světa?
Víte, že nebála? Rozhodnutí bylo sice velmi zásadní, protože odešla ve čtrnácti letech, ale mám v ni důvěru a vím, že je dobře vychovaná. Přišly i těžké chvilky, stýskání a loučení, ale obě to zvládáme lépe, než jsme si kdy uměly představit. Ve světě moderních technologií spolu mluvíme dvakrát denně. Vím skoro o všem, co dělá. Tedy, alespoň v to doufám! Pro ni je to velká životní zkušenost, kromě angličtiny mluví i španělsky, navíc v prostředí, kde se tím jazykem přirozeně hovoří. Vždycky je to něco za něco.

Jak teď trávíte čas, když je dcera pryč?
Přibyly mi volné víkendy, které jsem dřív trávila s ní po turnajích, takže mám přece jenom víc času na své koníčky, lyžování, kolo i cestování. Předtím jsem občas byla ve schizofrenní situaci, kdy jsem musela být najednou na třech místech. V tom se mi život malinko ulehčil.

Zmínila jste kolo. Prý jste byla první českou sportovkyní, která startovala na zimní i letní olympiádě. Čím to, že člověk po vyčerpávající lyžařské sezóně ještě závodí v cyklistice? Upřímně si neumím představit jiný sport, který by z člověka vysál tolik energie…
Stejně bych v tu chvíli trénovala, neodpočívala a polykala další kilometry. Vnímala jsem to i jako psychický únik do jiného světa. Najednou jsem té samoty na Šumavě měla dost, svět lyžování je někdy strašně smutný. Potřebovala jsem vypadnout, sedla jsem na víkend do auta a jela na závody, kde byli jiní lidé. Vzala mě mezi sebe bezvadná parta kluků a já se na závody těšila i ze společenských důvodů. Navíc jsem si cyklistikou začala slušně vydělávat, chtěla jsem si pořídit první byt, šlo o příjemný ekonomický přínos. Jenže pak přišla doba, kdy se na mě začaly zvyšovat nároky, a svět závodní cyklistiky jsem opustila.

Několikrát jste během rozhovoru zmínila Šumavu. Vy asi do Krkonoš příliš nejezdíte…
Ano, říká se, kdo není na Silvestra ve Špindlu, jako by ani nebyl! Spousta lidí tam jezdí bez lyží, jen aby se pobavili. Šumava je přece jenom jiná. Někdy mám naopak ráda samotu, vezmu kolo, vnímám jen samotný sport, ticho v lese a čerpám energii. Davy lidí na horách mě trochu děsí. Víte, já do Špindlu nepatřím.

Vždycky mě překvapí, když se nějaký slavný sportovec přizná, že je na určitý sport úplně levý. Přiznejte se, který sport vám nejde? Nebo naopak – existuje kromě lyžování a cyklistiky něco, v čem byste určitě vynikala?
Nechci, aby to znělo příliš nafoukaně, ale kdybych nelyžovala ani nejezdila na kole, mohla bych být dobrá třeba ve veslování. Jako malá jsem dělala dlouho kanoistiku, a když jsem si pak sedla s Mirkou Knapkovou na dvojskif, všichni se divili, jak mi to jde. Jsou to podobné sporty, podobný typ zatížení. Naopak mi nešel běh, nebyla jsem tempař, tedy dobrá v bezprostřední rychlosti, čtyřstovku jsem běhala stejně rychle jako patnáctistovku. A není mi ani vlastní pružnost a ladnost, takže moderní gymnastka by ze mě určitě nebyla.

Je něco co vás z vaší sportovní kariéry stále mrzí?
Všechno v životě je vyvážené. Spoustu let jsem byla sama, bez přátel a v podstatě izolovaná na horách. Neměla jsem moc kamarádů, nežila společenským životem jako moji vrstevníci. Ale zase jsem měla medaile… Víte, přestože mi byly některé z nich vráceny, pořád jsem o hodně ocenění kvůli dopingu soupeřek přišla. Ale vnímám to tak, že jsem si cestu prošlapávala sama a zkušenosti, jež jsem nabrala, jsem zužitkovala až v na samém konci sportovní kariéry. Je škoda, že jsem takhle zkušená nebyla dřív. V momentě, kdy jsem o lyžování věděla nejvíc, jsem skončila.

Aha, tak teď už lépe rozumím tomu, proč Jágr stále nechce skončit a Bjørndalen usiloval v čtyřiačtyřiceti o další olympijskou nominaci…
Chlapi to mají jednodušší, ženská, pokud chce mít rodinu, prostě skončit musí. Ale i tak se můžete rozhodnout, že buď odstoupíte na vrcholu, a vyberete si okamžik, kdy víte, že lepší už být nemůžete – což se povedlo mně – nebo sport máte tak ráda, že v něm pokračujete, dokud to jde. Věk ovšem nezastavíte a zázraky se prostě nedějí. Jarda Jágr to posunul do úplného extrému, ale z mého pohledu svůj správný okamžik trochu promeškal.

Na co se teď – kromě olympiády ještě těšíte?
Až mi za půl hodiny zavolá dcera. Bude snídat, já zrovna obědvat… A taky se těším, až za ní po olympiádě pojedu. Přes telefon je to sice fajn, ale když si na ni budu moct sáhnout a obejmout ji, bude to ještě lepší.

Bývalá reprezentantka v běhu na lyžích i cyklistice Kateřina Neumannová (*1973) se narodila v Písku. Během své kariéry získala mnoho triumfů, je mistryní světa a má ve své sbírce i olympijské medaile. Mj. startovala již na ZOH 1992 a 1994, v roce 1998 získala na OH v Naganu bronz v běhu na 10 km volným stylem a přidala také stříbro na 5 km klasicky. Na další olympiádě v roce 2002 Salt Lake City získala tentýž kov (dodatečně) dvakrát. Po olympiádě načas kvůli těhotenství (dcera Lucie se jí narodila v červenci 2003) přerušila kariéru. Ve svých 33 letech se pak na ZOH v Turíně stala olympijskou vítězkou na 30 km volně a získala druhou příčku ve skiatlonu. Působila ve funkci prezidentky organizačního výboru MS v severském lyžování, za což byla často kritizována. V současnosti pracuje jako referentka na Ministerstvu obrany, kde má na starost koncepci armádního sportu a reprezentace.