Předchozí
1 z 2
Další

Při práci potkala svého budoucího muže, místního herce. Zamilovala se, naučila maďarsky a o dva roky později přesídlila do Budapešti natrvalo. Do tamějšího Českého centra se nejdříve neúspěšně nabízela jako uklízečka, posléze ovšem vyhrála výběrové řízení na jeho ředitelku.

Měla jste k Maďarsku vztah ještě předtím, než jste tam odjela pracovně?
Vůbec žádný. Až do toho osudného momentu s Enikő. I když vlastně moje babička se narodila na Zakarpatské Rusi, v okolí Mukačeva. Tam v té době žila a dodnes stále žije silná maďarská menšina. Když mluvím s manželem maďarsky, babička tvrdí, že je jí to povědomé.

Hvězdu na chodníku slávy před Velkým kinem ve Zlíně odhalili Ivana Andrlová a Maroš Kramár.
Maroš Kramár: Říkali, skoč z mostu. Pod hladinou byla stará mostní konstrukce

Pro mě je maďarština naprosto šílený jazyk. Chápu, že prostřednictvím vztahu se samozřejmě učí lépe, ale opravdu jste se naučila maďarsky za dva roky?
Učím se maďarsky dodnes! Za dva roky jsem zvládla komunikovat, porozumět, jakžtakž psát, i když s oficiálními dopisy nebo projevy se peru stále. Maďarština je nádherně zapeklitá řeč, která má ale zároveň svoji pevnou logiku. A neskutečně bohatou slovní zásobu, i co se třeba nadávek týče.

Jak jste se zpočátku s partnerem domlouvali?
Zprvu jsme spolu mluvili anglicky. Nutno říct, že manžel byl skoro jediný ze souboru, kdo vůbec anglicky uměl. Takže při práci jsem byla odkázána na tlumočníka a ve volném čase jsem si mohla povídat s jediným člověkem, který se později – možná právě proto – stal mým mužem. Teď spolu sice mluvíme maďarsky, ale když dojde na ostré výměny názorů, tak automaticky přepínám do angličtiny.

Natáčecí den nového českého televizního filmu Dukla 61 v prostorách Dolu Žofie v Orlové.
OBRAZEM: Jak se natáčel film o důlní tragédii Dukla 61? Podívejte se

Vlastně to zní romanticky – zamilovala jste se a odstěhovala. Ale chápu, že být v Maďarsku režisérkou, a navíc ještě cizinkou, může být složitá kombinace.
To byla přímo ďábelská kombinace. Mluvíme o době před pěti lety. Skutečně jsem si myslela, že se svojí zkušeností, portfoliem, a dokonce i webovou stránkou v maďarštině nebude problém získat práci v divadle.

Jako každý nově příchozí jsem obeslala na čtyřicet divadel s životopisem, vizí a nabídkou projektů a dostala jsem jen tři odpovědi, z toho dvě negativní (ale lepší negativní odpověď než žádná) a jednu s nabídkou schůzky, z níž nakonec nic nebylo.

Nebrala jste to jako oběť, že jste se musela vzdát profese? Přece jen, když se někdo rozhodne pro divadelní režii, jde za svým cílem dost umanutě.
Vůbec ne. Já totiž vnímám celý život jako shodu událostí a náhod, které se dějí, aniž bych na to měla nějaký výrazný vliv. Pro mě nebylo životním snem nebo cílem stát se divadelní režisérkou, to byla jen jedna z mnoha alternativ.

Až později, když už jsem studovala na DAMU, jsem si uvědomila, jak je režie skvělá profese a že je divadlo mocný vyjadřovací prostředek. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohla pracovat pro Česká centra.

Módní přehlídka ateliéru Naďa Moravec zaměřená na jaro a léto.
FOTO: Vyberete si? Modelky předvedly, co pofrčí letos na jaře a v létě

Na co jste ze začátku nejvíc narážela?

Zarazily mě dvě věci: jazyková výbava a tykání. Nepřísluší mi podobné věci hodnotit, ale dodnes narážím na lidi z mé či mladší generace, kteří neumějí žádný cizí jazyk. Pravdou je, že ani audiovizuální kultura tomu příliš nepomáhá. V Maďarsku je obrovská tradice dabingu, dabuje se úplně všechno.

Druhá věc, která mě překvapila, je právě tykání. U Maďarů je obvykle druhou větou v rozhovoru, hned po pozdravu, hláška „Budeme si tykat, že jo?“ Nejprve mi to vadilo, protože pro mě je tykání osobní záležitostí a znamením, že s daným člověkem mám už nějaký vztah. Ale tady je to bráno úplně jinak a nakonec jsem na místní zvyk přistoupila, možná i proto, že vykání v maďarštině není úplně nejsnadnější.

A čím jste se tedy ze začátku v Budapešti živila?
Čím se dalo! Myslím, že jsem se v jednu chvíli vehementně nabízela i jako uklízečka do Českého centra. Ale nevzali mě. Taky jsem se ucházela o práci v hostelu, ale řekli mi, že jsem „too much qualified“. Měla jsem vlastně štěstí v neštěstí – hned po škole jsem totiž nešla do angažmá, ale zůstala na volné noze.

Jelikož jsem v té době neobjevila žádného schopného produkčního, stala jsem se sama sobě produkční i producentkou, naučila se shánět peníze na kulturní projekty a psát granty. Díky tomu jsme s manželem realizovali divadelní visegrádský projekt na téma xenofobie a menšin nebo třeba založili festivaly Naostro! a Csekkold! věnované maďarskému i českému divadlu.

Herečka Aňa Geislerová
Buďte podivní, buďte podivuhodní, říká herečka Aňa Geislerová

Jak se ale stane z režisérky šéfka kulturního centra? Čím jste výběrovou komisi přesvědčila?
Pravděpodobně manažerskými schopnostmi a uměním získávat peníze z externích zdrojů. A pak také vizí a projekty, které jsme už ve velké míře za tři roky zrealizovali. Na druhou stranu si ale myslím, že režie a vedení Českého centra mají dost společného. V první řadě jsou potřeba jasná vize a cíle, v režisérském slangu se tomu říká umělecká koncepce, pro které je potřeba nadchnout spolupracovníky, kteří – stejně jako herci – musí být tvůrci, nikoli cvičené opice.

Je kvůli vaší bývalé profesi divadlo v Českém centru Budapešť na prvním místě?
Nebylo by to fér vůči dalším oborům. Divadlo má, řekněme, výsadní postavení a zároveň handicap, protože je na vývoz neuvěřitelně nákladné. Bez pomoci partnerů a sponzorů by to vůbec nebylo myslitelné. Jsme ale možná jediné centrum, které má hned dva vlastní divadelní festivaly. Csekkold! – zaměřený na činoherní divadlo a současnou českou dramatiku se koná jednou za dva roky. Loni hostovalo například Divadlo na zábradlí s inscenací Macbeth (Too much blood), které u maďarského publika zaznamenalo obrovský úspěch a po právu později získalo Cenu divadelní kritiky za Inscenaci roku.

Také vyšla antologie sedmi českých her, kterou jsme iniciovali a sestavili, a vypadá to, že už v další sezóně se můžeme těšit na maďarskou inscenaci „Jedlíků čokolády“ Davida Drábka. Druhý festival Y.east je zaměřen na alternativní a nezávislé divadlo. Právě nyní vrcholí přípravy, na konci června představíme například tvorbu režiséra Michala Háby a jeho Lachende Bestien.   

58. ZLÍN FILM FESTIVAL 2018 - Mezinárodní festival pro děti a mládežSlavnostní zahájeníJan Čenský a Dana Morávková
Zavedl bych do Zlína festivalový vlak, má tip filmový princ Jan Čenský

Češi vnímají Maďarsko přes určité stereotypy – pálivé jídlo, temperamentní hudba, dovolená u Balatonu… Mají to Maďaři podobně? O jaké vaše aktivity mají největší zájem a co je na české kultuře zajímá?
Ano, samozřejmě. Mně už je trochu stydno, protože u téhle otázky se vždycky opakuji. Za jistý stereotyp se dá považovat samozřejmě pivo a vše s pivem spojené, tedy i tvorba Bohumila Hrabala a Jiřího Menzela. To jsou pro Maďary synonyma české kultury a české identity a my to respektujeme. Nicméně součástí naší vize v Českém centru Budapešť je prezentace současných tvůrců napříč všemi obory. Loni jsme na knižním veletrhu pojmenovali český stánek #nejenhrabal, letos stánek zaměřený na dětskou literaturu nesl název #nejenkrteček.

Překvapivé kontroverze vyvolal druhý případ, dokonce za námi na stánek přišli zástupci maďarského nakladatelství Móra, které vydává Krtečka, že děláme negativní reklamu jejich hlavnímu prodejnímu artiklu! Paradoxně je nezajímalo, že Krtečka, stejně jako další české dětské knihy, propagujeme a prodáváme na našem stánku také. Občas mám pocit, že smysl pro humor a ironii, tak typické pro českou identitu, by se od nás Maďaři mohli učit.

Prý pořádáte i jazykové kurzy češtiny pro Maďary?
O kurzy je v Maďarsku velký zájem. Ročně máme okolo 200 studentů, z nichž velká část se učí česky z lásky k Praze, k pivu nebo české kultuře. Čeština je pro naše studenty spíše hobby. Pořádáme některé akce jen pro ně, například znalostní kvíz Czech Pub Quiz, který se koná jak jinak než v české hospodě.

Na co se v nejbližší době těšíte a co zajímavého chystáte? Ať už v Českém centru či v soukromí?
O tom bych mohla napsat pojednání! Zaměřím se tedy na akci nejbližší, tedy festival Y.east na raketové základně. Pro mě je místo i festival navíc srdeční záležitostí. Koneckonců právě zde jsme se s manželem před sedmi potkali při zkoušení hry „Zhanobení“ Botho Strausse a o pět let poté měli svatbu. Kromě svátku kultury budeme tedy o svatojánské noci slavit i výročí seznámení a svatby.

Lucie Málková (*1983) je původní profesí divadelní režisérka. V roce 2008 absolvovala činoherní režii na pražské DAMU a ve stejném roce založila spolek Divadlo Unlimited, který se programově věnuje mezinárodním koprodukčním projektům a organizaci divadelních festivalů. Je absolventkou dvouletého tréninku European Diploma in Cultural Management. Mluví maďarsky, anglicky a francouzsky. Věnuje se publikační činnosti, vede maďarské noviny o České republice „To jsem z toho jelen“ a provozuje gastroblog #cse(h)mege. Od roku 2013 žije v Maďarsku a již tři roky vede jako ředitelka České centrum Budapešť.

Česká centra jsou agenturou Ministerstva zahraničních věcí pro propagaci České republiky v zahraničí. Na mezinárodním poli prosazují zejména české kulturní a kreativní průmysly a zaměřují se také na oblast vědy, výzkumu a inovací. Síť center působí ve 22 velkoměstech na třech kontinentech. V loňském roce uspořádala Česká centra více než 2300 akcí (výstav, veletrhů, přednášek a prezentací) a oslovila více než 2,8 mil. návštěvníků. Od února 2018 je generálním ředitelem Českých center Ondřej Černý.