Co se vám vybaví, když se řekne prázdniny?
Lukáš: Konečně volno! Čas, který vrstvím po týdnech a ne po dnech, ba co víc, po půldnech. Stejně tak ale čas, ve kterém odpočívám aktivně. Asi to neumím jinak.
Klárka: Mně se vybaví moře a také to, že konečně není škola.
Lukáš HejlíkHerec, kterého znáte z několika televizních seriálů, vyrazil před několika lety na turné, které nebere konce. Díky svému divadelnímu souboru LiStOVáNí se dostal do všech koutů naší země a na svoji Gastromapu už zakreslil přes 600 podniků. Na jeho narozeninách vznikl poměrně nevinně jeho další projekt – Gastrokroužek, který teď vyšel v knižní podobě jako opravdu originální kuchařka.
Lukáši, kam jsi jezdíval na prázdniny, když jsi byl tak starý jako Klárka?
To bylo těsně po revoluci a začaly kruté devadesátky a první Chorvatska. Bungalovy, paštiky, těstoviny s kečupem, spálená záda. Z rodných Cítolib si pamatuju ty horké prázdninové večery, kdy jsme jezdili s kamarádem k rybníku pytlačit a nikdy nic nechytili.
Jak vzpomínáš na letní tábory svého mládí?
Já mám za to, že Klárka navštěvuje mnohem více táborů než já. Samozřejmě, že jsem taky jezdil, ale takové ty osmnáctidenní byly strašně kruté. Tam děti neznaly cizí děti a občas zažívaly velký smutek. Tak i já. Čekaly na dopis z domova, aby poslaly korespondenční lístek, jehož cena šla z 50 haléřů až na dvě koruny padesát s textem: Dojeli jsme dobře, vaří tu dobře, ale stýská se mi. Pamatuju si také na balíky sladkostí, které chodily. Taky si pamatuju, jak mi tam mamka jednou dala meruňky, které zkvasily a s prominutím zaprasily celý balík.
Klára HejlíkováDokončila pátou třídu, ráda maluje a natáčí filmy. Se svým otcem, Lukášem Hejlíkem, a kamarádkami natočila prázdninový film Koňská jízda. Další film byl se spolužáky a jmenoval Škola dobra a zla. Po prázdninách nastoupí do šesté třídy na ZŠ TGM v Ivančicích.
Které byly zatím tvoje nejlepší prázdniny, Klárko?
Moje nejlepší prázdniny? Na to se těžko odpovídá. Každé jsou něčím dobré a něčím špatné.
Lukáši, jaké byly tvoje nejlepší prázdniny?
Jejda! Vzpomínám na všechny svoje výlety VWajíčkem, Transporterem 2, který mám dvacet let a který se mnou přežil všechny životní kotrmelce. Ať to byl výlet do Říma, do Tater, na Sadskou nebo po celé republice, kterou jsem ukazoval své ženě, protože ona obletěla celý svět, ale neznala naši hezkou zemi.
Kdy ses poprvé podíval k moři?
Naši měli výjezdní doložku a já byl jako malý v Omiši u Splitu. Pamatuju si na to! Na tu šílenou cestu, kdy po cestě nebyl ani kilometr dálnice, na to, jak Škoda 120 vařila. Na to strašné vedro, které jsem do té doby nezažil a v noci spal na balkóně, kde mě žrali komáři. Na to, jak mě táta vzal po stopách Vinnetoua do hor, na kopce, kde bylo kameny vyskládané jméno Tito, a jak jsme se tam ztratili a dost tam bloudili dobře čtyři hodiny. Z toho apartmánu to bylo k moři 154 schodů (to bylo u nás doma číslo popisné) a koupala se tam nahoře bez jedna ženská, které jsem říkal Italka. A chodil jsem se potápět s brýlemi, když se koupala, a byl z toho hotový. A celá rodina ze mě!
Ty už jsi také byla u moře?
Když jsem jela poprvé k moři, bylo to, myslím, s mamkou a taťkou. Jeli jsme do Chorvatska. Pamatuju si, že to bylo dobré. Už je to hodně dávno.
Máte radši dovolenou u nás nebo v zahraničí?
Klárka: Já nevím, na tuto otázku se těžko odpovídá. Jak jsem předtím naznačovala, u všeho je něco dobrého a u všeho je něco špatného. Ale kdybych to měla takhle zhodnotit, tak asi mám radši dovolenou v zahraničí.
Lukáš: Asi u nás. Jsem na to fakt magor. I právě teď, v první dny prázdnin křižuju republiku, i když to dělám vlastně celý rok. Byl jsem v Austrálii, Americe, Africe, ve většině evropských měst a díky Istanbulu i v Asii, ale mám rád Česko.
Zrovna teď jste spolu na dovolené sami dva. Kde jste všude byli?
Klárka: Tak první den jsme byli u toho velkého rybníka.
Lukáš: Ano, Olšovec v Jedovnici. Spali jsme v nejvíc retro chatě ze sedmdesátých let. Každý, kdo mě sleduje na Instagramu, tak viděl i to, co jsme všude jedli.
Klárka: Pak jsme byli na Macoše.
Lukáš: Pak na zámku v Lysicích, na oběd ve Svitavách a na procházce v Litomyšli. Kafe v Oustecké kavárně na zrušeném nádraží v Ústí nad Orlicí. Pak jsme se ještě stavili pro pivo Clock v Potštejně.
Klárka: A dojeli do penzionu Kozí chlívek! Tam jsme spali a druhý den jsme se fotili pro tenhle rozhovor u kostela sv. Matouše. Potom jsme tam byli v lanovém parku.
Lukáš: Málem jsem umřel! To bylo strašné. Doteď mě všechno bolí. Přes Polsko jsme jeli do Náchoda. Podívali jsme se do knihovny a dali si ve Waffle Café…
Klárka: …vafli! Pak jsme se jeli koupat. No, vlastně jenom já.
Lukáš: V Polici nad Metují. Pak jsme navštívili Klášter Broumov, kde se otevírala nová restaurace U tří růží. A taky jsme byli na pouti.
Klárka: Byli jsme na autíčkách. A táta vystřelil dvě růže.
Lukáš: No, jenom jsem je líznul, ale ten chlap na střelnici řekl, že to stačí. Jeli jsme přespat na krásné místo – restaurace a penzion Kovářova kobyla.
Klárka: Tam to bylo fakt hezké. Druhý den jsme byli na skalách.
Lukáš: V Adršpachu, hned ráno a stihli jsme to docela prázdný. Oběd zase v Kobyle a pak cestou domů jsme se stavili ještě v Dobrušce na Jiný kafe a U Hubálků v Kostelní Lhotě. Ano, je to šílený. Se mnou je to takový japonský styl cestování!
A na co z této společné cesty nikdy nezapomenete?
Klárka: Na lanový park!
Lukáš: To rozhodně! Druhý den se mi z toho vyrazil opar.
