Předchozí
1 z 2
Další

Na druhé setkání s ním jsem se těšila i proto, že jsem jako fanynka Na Stojáka shlédla spoustu jeho stand-upů. Na rozdíl od ostatních lidí, kteří by možná byli zklamaní, že nesrší vtipy, jsem měla šanci poznat ho blíž a zjistit, že zábava není jen o humoru. S Lukášem se prostě hezky povídá…

Působíš tichým a klidným dojmem. Stává se často, že tím lidi zaskočíš?
Neustále. A nevím proč. Já se znám odmala a překvapený z toho nejsem. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že jsou třeba překvapení proto, že očekávají něco jiného. Ale já od sebe nic jiného neočekávám.

Jaký je tedy doopravdy Lukáš Pavlásek?
Já jsem takový introvert a napůl extrovert. Tu extrovertnost si odbíjím na jevišti, a pak v soukromí jsem tišší. Někdy si tak pro sebe přemýšlím, což může někoho překvapit. Občas se setkávám s tím, že si lidi myslí, že jsem nafoukaný, ale je to plachost. Hlavně po představení bývám rád sám a chci si číst. Když na mě pak někdo mluví, stane se, že ho nezaregistruji, protože jsem ponořený do svého vnitřního světa.

Je pro tebe těžší dostat se do role, když sám sebe vnímáš jako introverta?
Není. To je taková moje vnitřní rozporuplnost. Nějaký psychiatr by to možná mohl prozkoumat, ale já to nezkoumám. Já s tím žiji odmala, vůbec mi to nevadí a naučil jsem se s tím pracovat. Na vystoupení se rád rozjedu, a když jsem sám, tak si třeba píšu nebo jinak využívám tu svoji druhou stránku.

Dostal jsi už pracovní nabídku, která by se vymykala rolím, které tradičně ztvárňuješ?
Zatím málo. Zahrál jsem si jen ve videoklipu hudebníka Michala Pelanta, kde jsem ztvárnil detektiva v takovém tom severském stylu, prostě drsná, dramatická role, kterou bych si chtěl zahrát znovu. Spousta lidí mi i potom říkala, že by mě v podobné roli ráda viděla více. Zatím toho ale nikdo nevyužil.

A stál bys o to?
Určitě! Ono je to svým způsobem jednodušší, než zahrát komickou roli. Protože kolikrát u té opravdu vážné role člověk jen tak stojí a kouká a nic neříká. Všechno se to odehrává v něm. A diváci a kritici to vidí a říkají si: „Ty jo, tak to je fakt dobrý, to má hloubku!“ Přitom to třeba žádnou nemá. Vážné filmy mají větší hodnotu než komické, i přesto že v těch zábavných musíte víc vybudovat situaci a rozesmát lidi.

Nestává se ti, že když tě lidi potkají, očekávají, že je rozesměješ?
Jak jsem říkal, jsem mimo jeviště introvertem s asociálními sklony, takže úplně jednoduché to se mnou není. Ale bavit se s fanoušky mi nevadí, to k tomu patří. Herci nemají pracovní dobu. Lidi vás mají rádi, tak proč se s nimi nepobavit. Pokud to samozřejmě není v situaci, která je úplně nevhodná. Třeba se stane, že za vámi přijdou lidé s tím, že opodál sedí jejich kamarádka, ať za ní jdu a vyfotím se s ní a vy zrovna ještě držíte v ruce jídlo a pití a stojíte ve frontě na festivalu. Tak to se jim pak snažím vysvětlit, že by možná bylo vhodné, kdyby ta kamarádka přišla za mnou a vyfotila se tady.

Když se vrátím k našemu prvnímu setkání, z mé malé sbírky knih je teď trojnásobná. Ani tak se ale tvé knihovně nevyrovná. Dokážeš spočítat, kolik máš doma knih?
Několik tisíc. A pořád najisto vím, kde která leží.

Jsou mezi nimi nějaké, co pro tebe mají speciální význam?
Já mám citovou vazbu ke všem svým knihám. Každá z nich pochází z určitého období života, ve kterém mě něčím upoutala. Hodně mám rád poezii.

V takovém počtu si je asi musíš řadit…
Mám speciální systém. Řadím si je do zvláštních kategorií od poezie, přes dětskou literaturu, co mám od mala, až po knihy o divadle. Mám speciální regál, kde je jen literatura o Osvobozeném divadle, pak mám komiksy, knihy s rozhovory, historické, hudební a filmové knihy a pak mám beletrii, kterou si řadím stejně jako dětské knihy podle toho, kdy jsem si je koupil. Někde je řadím podle toho, zda je to česká či zahraniční literatura. Taky mám poličku s oblíbenými knihami, ke kterým se vracím.

A to jsou které?
Je jich nepočítaně. Ale třeba můj oblíbený román, který jsem četl už v dětství, je Jak jsem vyhrál válku. Hlavní postavou je horlivý poddůstojník připomínající britskou verzi Švejka za 2. světové války. Knihu napsal Patrick Ryan a v 60. letech podle ní vznikl i film, ve kterém si zahrál John Lennon. Mezi moje další zásadní knihy patří romány od Nicka Hornbyho nebo povídky od Vlasty Třešňáka, Sestra od Jáchyma Topola, knihy Charlese Bukowského, Michala Viewegha, povídky Šimka a Grossmana, básně Nezvala a Seiferta nebo Deníky Jana Zábrany – Celý Život, což je myslím zásadní kniha, kterou by si povinně měla přečíst spousta politiků. A co má v mé knihovně důležité místo, jsou kompletní spisy Jiřího Suchého, od toho se učíme všichni, co děláme autorské herectví.

Ve svých knihách dost odkazuješ na sci-fi. Tipla bych, že tento žánr v tvé knihovně převládá.
Vlastně vůbec ne, sci-fi mám dost málo. Spíš vím, že to zajímá ajťáky, a proto to v ajťáckých knihách občas zmiňuji. Já mám rád sci-fi takovou tu reálnější, která se může stát, taková ta z úplně jiných světů mě nikdy moc nebavila. Zaujala mě například Tma od Ondřeje Neffa nebo povídky od Bradburyho, hodně rád mám Vesmírné odysey a zejména Setkání s Rámou, nad tím jsem strávil několik nádherných dní. Z filmů zas třeba Vetřelčí ságu a Planety Opic, mám doma i figurky z těchto filmů. Ale třeba Hvězdné války jsem zatím ještě neviděl.

Kde se u tebe vzala láska ke knihám?
Mě odmalička bavily dvě věci – buď si na něco hrát, nebo si číst. Takže, co jsem si přečetl, na to jsem si pak hrál. Pamatuji si, jak mě dostala kniha Ve stínu hunské slávy o jednom Řekovi, co se zamiloval do Hunky, dcery jednoho hodnostáře, a aby jí byl na blízku, tak se nechal zajmout a stal se otrokem Attilových vojsk. Tak na to jsem si hrál. Taky jsem vydával knížky, svázal jsem je do papíru a bylo.

Vzpomeneš si, o čem se v nich psalo?
Jedna se třeba jmenovala „Lukáš Pavlásek ve svém vlastním těle“. Ta byla inspirovaná názvem knihy Johna Lennona – In his own write. Napsal jsem jí za jedno odpoledne na chalupě v deseti letech a byla plná básniček, krátkých povídek, textů písní a komiksů.

Pořádal jsi také vystoupení?
Jasně, svolal jsem celou rodinu a předváděl jim scénky, co jsem vymýšlel celý den. Parodoval jsem celou rodinu. A pak jsem jezdil na tábory, kde jsem s tím také sklízel úspěch. Jeden rok jsem dělal scénku o Švejkovi, další rok jsem měl komedii o cestovateli, kterého zajali lidojedi, tu jsem pak pro velký úspěch opakoval každý rok.

Nedávno jsi vydal knihu Ajťák vrací úder, což je takové volné pokračování tvé první knihy o ajťácích, kteří se straní společnosti a tajně doufají, že jednou uloví holky z právního oddělení. Když jsem ji četla, napadlo mě, že je to docela přesvědčivý obraz IT kluků, až se mi nechce věřit, že kniha není autobiografická.
Já jsem sice v IT pracoval pět let, ale o mně ta postava ajťáka není. Spíš je mi blízká tím, jak je mimo a neví si rady s běžným životem. Já se nechovám normálně už odmala, vždyť moje skautská přezdívka od šesti let je Ufon. Jsem takový mimoň. Jeden čas jsem si říkal, jestli to není špatně, ale pak jsem zjistil, že je to naopak dobře, protože mi pak uniká taková ta povrchnost dospělého života. Nicméně život ajťáka, tedy alespoň na papíře, začal už před lety, když mě z jednoho časopisu oslovili, abych pro ně psal sloupek. A já vymyslel příhody o ajťácích, z nichž jsem víceméně sestavil první knihu. Mně se líbilo to prostředí, protože kolem těch ajťáků existuje spoustu klišé, tak se o tom snadno píše. A jak jsem mimo, tak mi nedělalo problém se do nich vcítit.

Před prací v IT jsistudoval knihovnictví. To je docela atypická kombinace oborů, nebo ne?
Ani ne. V obojím jde o vyhledání informací a práci na počítači, navíc na škole, kam jsem chodil, se tyto dva obory prolínaly. Řada lidí si mylně myslí, že knihovníci čtou, přitom oni můžou sedět týden u počítače a neotevřít jedinou knihu.

Proč jsi nevyzkoušel roli knihovníka?
Já jsem se jednou o místo knihovníka ucházel, ale paní, co mě měla přijmout, mi řekla, ať jdu raději dělat něco jiného, že knihovníci mají nízké platy a že bych musel být žena a mít manžela, který vydělá víc a uživí rodinu.

Ajťáci vrací úder jsou psané deníkovou formou. Psal sis někdy deník?
Ne, na to jsem byl vždycky moc líný. Mně se navíc nechce psát o sobě, mám k tomu zábrany a stydím se i sám před sebou něco vážného o sobě psát. Ale o důvodech proč tomu tak je, by spíš věděl nějaký psycholog, mě to je jedno.

Většinu knih sis vydal ve vlastním nakladatelství Vládce všech galaxií. Proč sis ho založil?
Přišlo mi to jednodušší, než je vydávat jinde. Mám pocit, že velká nakladatelství mají sice více možností, ale také příliš mnoho knih a tak se o tu mou nemohou postarat tak jako já, který vydávám jednu za rok. S grafikou mi pomáhá kamarád a ilustrace si dělám sám. Na druhou stranu nezvládám marketingovou stránku vydavatelské práce, tudíž o mé poslední knize neví mnoho lidí. Proto zvažuji, jestli má smysl v tom dál pokračovat a zda-li se k velkému nakladatelství nevrátit.

Kolik stojí vydat vlastní knihu?
Dneska se dá kniha vydat nečekaně snadno a není na to potřeba spousta peněz. Existuje řada tiskáren, které vezmou knihy i v malém nákladu. Nejtěžší na celém procesu je domluva s distribucí. Já to mám jednodušší v tom, že můj obličej spousta lidí zná, a tak si ji distributoři spíše vezmou, než knihy od začínajících autorů a neznámých tváří.

Někde jsi řekl, že až vydáš tři sbírky, uděláš z nich výbor a požádáš Adolfa Borna o ilustrace.
To byl můj sen, který se už nepoštěstí. Alespoň co se těch ilustrací týče. Nad výborem momentálně neuvažuji, protože je v knihkupectvích ještě dost mých knih k dostání a navíc přemýšlím, že vydám další knihu pro dospělé. Plánuji třetí díl ajťáka, ale ještě předtím asi napíšu jinou knihu. Zatím nemůžu nic prozradit, protože mám víc nápadů a sám jsem se ještě nerozhodl, který z nich upřednostním.

Je teď Lukáš Pavlásek spíš herec, komik nebo spisovatel?
Od každého trochu. Nejvíc mě živí stand-up, což vnímám jako kombinaci herectví a psaní. Na rozdíl od ostatních disciplín je to složitější o to, že to musím sám napsat a vymyslet. Momentálně jezdím po republice s vlastním one man show představením „Kdo nepláče, není Čech“, a samozřejmě spolu s ostatními s představením Na stojáka. Herectví mě zase baví v tom, že si to nemusím sám psát. Každý čeká, že si texty napíšu sám, protože jsem autorský herec. Ale filmy a seriály mě baví proto, že přijdu k hotovému a mohu se ve volném čase věnovat přemýšlení, jak roli zahraji. Psaní je jen další forma vyjádření. Nejvíc ji ocením, když často vystupuji a pak můžu přijít domů, sednou si k počítači a něco si sám představovat a vymýšlet.

Kde tě mohou čtenáři v nejbližší době vidět?
Ti, co mě chtějí vidět naživo, ať přijdou na vystoupení Na stojáka, na mou one man show „Kdo nepláče, není Čech“ nebo na improvizační divadlo Milostný trojúhelník, které dělám v trojici s Martinem Zbrožkem a Pepou Poláškem. Fanoušky brzy čeká komediální cestopisný pořad a film Cesta kolem světa, který momentálně natáčíme s Ondřejem Sokolem.

Jak taková improvizace vypadá?
Hrajeme hodinu a půl představení, které vzniká na místě, vlastně vymyslíme celý příběh, celou divadelní hru. My se docela bráníme opakováním zaběhlých postupů, aby se to dostalo někam, kde nás to překvapí. Aby se příběh vyvinul a my se pobavili a řekli si: „Dneska to bylo dobrý, povedlo se to“. Skvělé je, že přitom člověk otevře všechny smysly, uvolní se a nechá se unášet energií a prostorem, oproti stand-upu to nemusí být vtipné za každou cenu, ale může to být i poetické, můžou v tom být písně, tanec, pantomima, všechno, co nás napadne. Diváci na začátku představení řeknou nějaká témata, která se ve hře můžou, ale i nemusí objevit. Je to jen taková pomůcka, kterou využíváme.

Po čem diváci volají nejčastěji?
Po sexu a dalších běžných věcech, které tomu představení příliš nepřinesou. Dostáváme se do absurdních situací. Třeba nedávno jsme pluli na kře, a v tom jsme si vzpomněli, že někdo křičel benzínová pumpa, tak jsme tam s tou krou museli udělat zastávku.

Politická témata jsou asi populární, ne?
Ta právě moc úspěšná nejsou. Lidi si jdou do divadla odpočinout a nechtějí se těmi věcmi zabývat. Nevyhýbáme se tomu úplně, ale zároveň neděláme politickou satiru. Politické vtipy často mají efekt lacinosti, i když taky jistoty, že se tomu lidi zasmějí. Mě osobně to úplně nebaví, navíc mi politici nestojí za to, abych si je tahal do představení.

Takže se jim přece jenom vyhýbáš.
To tak taky úplně není. V „Kdo nepláče, není Čech“ je na konci písnička, kdy lidi volají, co je všechno štve. A já z toho pak složím improvizovanou sloku do té písně. A to je moment, když si řada lidí vzpomene na Zemana nebo máslo a na politiky a já to pak do písně zakomponuji. Já říkám, že ta písnička funguje jako taková rituální očista. Lidi zařvou, co je štve a já o tom zazpívám a oni pak můžou jít v klidu domů.

Nejsou politické vtipy ošemetné v tom, že se s nimi nemusíš zavděčit každému?
Pro mě nic není tabu. Předpokládám, že lidi, co chodí na moje představení, mají v sobě dostatečný nadhled, aby se dokázali zasmát i něčemu, co mají sami rádi a nejsou tam od toho, aby na něčem lpěli. Je to jen zábava a legrace. Politika obecně je spíš ošemetná, ve své krátkodobosti. Témata z politiky můžete využívat jen po nějaký čas a pak je zase vyměnit, protože na světě je další kauza a ta předtím je zapomenuta, takže se tomu nikdo nezasměje, protože to nechápe. A já potřebuji výstupy, se kterými můžu jezdit několik let. Skoro všechny moje stand-upy jsou o normálních tématech ze života – dovolená, rodina, alkohol a podobně. Aby se v tom dokázal najít každý. Ale baví mě tu realitu přehrabovat a nacházet v ní něco nového.

Vymyslel si nějaký politický vtip, který vydržel dlouho?
Je pravda, že mám scénku, kterou v rámci one man show dělám už několik let a celou dobu funguje. Je to taková punková písnička o Romanu Janouškovi, jak měl tenkrát tu nehodu. Pozvu si diváky na pódium, sestavíme kapelu a pak zpíváme song „Mohla si za to sama“. Ten vtip je v tom, že zpíváte o někom, kdo provedl něco strašného. Je to evidentně kretén, ale sám před sebou věří, že nic neprovedl, protože i ten největší gauner si vždycky myslí, že je nevinný. Je to takový protest song naruby. Ale funguje hlavně díky zapojení diváků a hry na kapelu.

Existuje hranice, za kterou bys v humoru nešel?
Asi ne. Legrace se dá dělat ze všeho, co si o to říká. Záleží, jak je to řečeno a v jaké souvislosti.

Lukáš Pavlásek se narodil 24. července 1978 v Humpolci, přesto celý život žije v pražských Strašnicích. Vystudoval Střední knihovnickou školu, ale na místo knihovníka později nastoupil na pozici IT technika. Na televizních obrazovkách debutoval v roce 2005 v pořadu Na stojáka, kde se svými scénkami vystupuje dodnes. Proslavil se zejména rolí „tydýta“ v reklamních spotech společnosti T-Mobile (2012) a účastí v taneční show StarDance …když hvězdy tančí (2015), kde skončil na 3. místě. Momentálně objíždí republiku se stand-upy a divadelními představeními, vidět ho brzy můžete také v cestopisném pořadu a filmu Cesta kolem světa. Je autorem tří básnických sbírek pro děti a dvou humoristických románů pro dospělé. Má rád procházky v přírodě a po antikvariátech, výhledy na sídliště, točenou plzeň, seriál Simpsonovi a svoji přítelkyni Denisu.