Prozraďte, jak jste se dostal k folklóru.
Ve Strážnici jsou tři folklórní soubory, já jsem chodil do toho nejmladšího z nich, který se jmenuje Demižón. Kromě toho jsem hrál fotbal, chodil do hudebky a chodil jsem ministrovat do dvou místních kostelů, což je spojené s tím, že na Moravě je křesťanství hodně zakořeněné.
A z lidí kolem toho kostela vznikl folklórní soubor, kde jsme se učili všechny ty tradiční tance – danaje, verbuňky… A také jsme řešili, jak se budeme jmenovat. Někdo navrhl Demižón, protože do demižónu se dá mladé víno, které v něm může zrát.
Zajímá mě i to ministrování. Bavilo vás to?
Tam si člověk nevybírá, ale nechci říct, že by mě to nebavilo. Bylo to dobré, protože aspoň něco děláte. A také to trochu předznamenává divadlo. Jste před oltářem, v komži a rochetě, vlastně v kostýmu, máte různé úkoly, asistujete tomu obřadu a nemusíte jen sedět v lavici a poslouchat. To mě bavilo.
Kdy jste s ministrováním skončil?
Bylo mi asi 15 let, když jsem udělal přijímačky na konzervatoř do Brna. Tím pádem jsem byl přes týden v Brně, a když jsem přijel na víkend, občas jsem ještě ministroval. Celkem jsem to dělal asi pět let. Zajímavé je, že i mezi ministranty je nějaká hierarchie a vy stoupáte výš na základě toho, že splníte nějakou zkoušku. Například ten, kdo nosil kadidelnici, musel mít už něco odministrováno.
Nosit kadidlo bylo úplně nejlepší, protože to sedíte vzadu v sakristii a během mše jdete před oltář jen párkrát. Chodí se ve dvou, jeden má kadidlo a druhý tu loďku, do které se musí nasypat tak akorát, protože kadidlo je drahé, aby to moc nekouřilo, ale zase ne málo, aby to nebylo trapné… Tak to bylo nejlepší, protože jsem si mohl třeba číst, nebo si povídat s kolegou.
Dodržujete lidové tradice a zvyky?
Samozřejmě mám doma kroje, všechny možné varianty od pracovního po slavnostní, ale už jsem je dlouho neměl na sobě. Co se týče tradic, tak u nás se hodně slaví hody, stavění máje, ve Strážnici je slavný folklórní festival. Tím tam žijí všichni.
Má vaše rodina také vinohrad?
Má. Je dědův a stará se o něj táta, protože my s bratrem už jsme mimo rodnou hroudu. Ale je to asi jen 700 hlav, což je malý vinohrad. Taková nudle, u které je i sad s trnkami. Když byl dobrý rok, tak z něj bylo asi 500 litrů vína. Takže opravdu jen pro tu domácí spotřebu.
Poznáte dobré víno?
V Praze piju pivo, protože to sem víc patří, ale dobré víno snad poznám. Odrůdu od odrůdy ale nerozeznám, to dokáže můj otec. Na to už se musí trénovat.
Většinou to bývá tak, že rodiče nejsou rádi, když se jejich potomek dá na herectví, ale pak, když ho vidí v televizi, roztají a jsou na něj pyšní. Je to i váš případ?
Ve Strážnici bylo ochotnické divadlo Kalasancio, které ještě pořád funguje, ale už pod jiným názvem, a máti mě tam jednou vzala, protože nám s bráchou říkala, že jsme oba komedianti. Je pravda, že jsme se pořád do něčeho převlékali a něco vymýšleli.
V tom divadle jsme pak hráli pohádky. No a jednou za mnou přišel kamarád a ptal se mě, co budu po deváté třídě dělat, že si prý dává přihlášku na konzervatoř na hudebně dramatický obor. Tak říkám, že chci taky. Šel jsem za studijním poradcem, to byl učitel dílen, že chci přihlášku na konzervatoř. A on mi povídá: Příkazký, drž se dlátka!
Nakonec jsem přinesl přihlášku rodičům, kteří netušili, že něco takového jako hudebně dramatický obor na konzervatoři existuje, ale vyplnili mi to. A když mi přišel papír, že jsem přijat, tak mi máma řekla: No, vidíš, teď už nejsi komediant, teď jsi herec. Nevím, jestli rodiče byli rádi, ale co měli dělat, že? Oni si podle mě mysleli, že to nevyjde, a ono to vyšlo. A za dva roky nato se tam dostal ještě bratr.
Vy máte DAMU, váš o dva roky mladší bratr Marek JAMU, vy hrajete v Praze, on ve Zlíně. Kdo je na tom lépe?
On dělal taky přijímačky do Prahy, ale měl to těžší, protože když máte na té škole sourozence, hned se na vás dívají jinak. Ale myslím, že Zlín mu naprosto vyhovuje. Také není nikde psáno, že se do Prahy ještě nedostane. Není to jednoduché, když hrajete dvacet představení do měsíce, ale není to nemožné.
Viděl jste ho v představení Ovčáček čtveráček?
Jasně, musel být Ovčáček, chudák…
Proč chudák? Vždyť ho parodická role prezidentova mluvčího proslavila.
Vy byste se chtěl proslavit jako Ovčáček? Je to sice role, ale sám mi říkal, že ho to občas štve, když na něj lidi na ulici pořvávají: Ovčáčku! Nevím, jestli tenhle typ popularity někoho baví.
Rozebíráte také někdy herectví, nebo si radši dáte pohárek vína a bavíte se o životě?
Spíš si dáme víno a bavíme se o čemkoli jiném, ale určitě probereme i to, co hrajeme, co se děje v divadle.
V Divadle Palace hrajete postavu Halibuta v Pensionu pro svobodné pány. Co myslíte, že by na vaši inscenaci řekl spoluautor scénáře Jiří Krejčík, který tento titul proslavil svým filmem?
On byl perfekcionista a detailista, takže si myslím, že by úplně spokojený nebyl. Ne, že bychom to udělali úplně jinak, už jenom proto, že to režíroval Lála Dulava, který znal tu slavnou inscenaci z Činoherního klubu, ale není to kopie. On mi vlastně pan režisér Krejčík krátce před smrtí volal, ať přijdu k němu domů, že by ten Pension pro svobodné pány chtěl nazkoušet.
Říkal mi: „Musíme to udělat, protože všude, kde se to hrálo, tak to zkurvili! To má být noblesní, Mulligan a Halibut jsou gentlemani, i když jsou opilí.“ Má to být hodně artistní. Ale je jasné, že když se u toho představení lidi válejí smíchy, tak do toho občas šlápnete. Navíc na konci je docela improvizace, takže s touhle pasáží by, myslím, pan Krejčík spokojený nebyl, protože je to opravdu hodně pro lidi.
No a to zkoušení u něj doma tenkrát probíhalo jako nepřetržitý casting. Pořád se střídali různí herci, chtěl, abychom říkali texty přesně, ale nic se pořádně nedělo. Říkal, že dokud to nebudeme mít pořádně nazkoušené, tak s tím do divadla nepůjdeme. Pak zemřel a už se to nestihlo… Takže když mi volal Milan Školník z Divadla Palace, že na tu hru získal práva, řekl jsem si, že v tom asi mám hrát, a vzal jsem to.
V představení neustále padáte, skáčete. Bolí to?
Záleží na tom, kde to hrajeme. Když jsme na domácím hřišti v Divadle Palace, kde jsme to nazkoušeli, tak je to v pohodě, je to takový domácí zápas. Ale když se jede někam na zájezd, tak je to horší. Nedávno jsme hráli v Sokolově, tady jsem se odřel, loket jsem si narazil. Protože ten prostor je jiný, kolikrát nám ujíždí nábytek, na kterém děláme různé akrobatické kousky. Je to náročnější.
Býval jste členem Divadla na Vinohradech. Na volnou nohu jste odešel kvůli natáčení seriálu Rapl. Nikdy jste toho nezalitoval?
Nezalitoval. Myslím, že to tak mělo být. Dal jsem tenkrát výpověď v červnu, což se moc nedělá. Původně jsem nechtěl odejít, ale jen se domluvit s uměleckým šéfem Jurajem Deákem, co mě v divadle po prázdninách čeká, do čeho mě chtějí obsadit, abych si nějak naplánoval práci, protože se měl dělat natáčecí plán, ale on mi to nechtěl říct, když to řeknu kulantně.
Měli jsme takový konflikt. Zdálo se, že vůbec nepochopil, co po něm chci. To mě naštvalo a dal jsem výpověď. Kdybych zůstal zaměstnanec, tak by mělo divadlo přednost. Kdyby někdo onemocněl a byla by změna programu, tak bych musel odehrát představení místo natáčení. To jsem nechtěl riskovat. Ale bylo to nejlepší rozhodnutí. Dělal jsem jenom jednu věc, měl jsem na to klid.
Navíc to bylo hodně náročné natáčení. Pořád jsme byli zavření v Jáchymově. Dojezdové časy do Prahy na představení byli minimálně dvě hodiny. S tím měl peklo Hynek Čermák, který dojížděl do Dejvického divadla. Tam odehrál tříhodinový kus a vracel se zpátky, protože se točilo třeba od půl páté ráno.
Šel byste ještě někdy do angažmá? Třeba zrovna do Dejvického divadla, jehož humor máte rád?
Od října bych tam měl začít zkoušet hru. Tak uvidíme.
Na podzim by se měla dotočit druhá série Rapla. V čem se liší od té první?
Myslím, že scénář druhé série je našlapanější. Na rozdíl od ostatních kriminálek se v Raplovi řeší i příběhy jednotlivých postav, celými třinácti díly se táhne jedna velká kauza, která občas vystrčí růžky, aby se na konci uzavřela, plus ještě se v každém díle vyřeší další samostatný případ. Odehrává se to v Ústí nad Labem.
A jsou tam lepší podmínky než v Krušných horách? Vím, že tam jste se neměli ani kde zahřát.
Podmínky jsou lepší, protože si na to všichni dali pozor a ošetřili to ve smlouvě. Máme karavan. Nevím, jaké zázemí měl Leonardo Di Caprio, když točil Revenanta, ale já mám radši, když se točí venku, je to akční. Nejsem žádná primadona. Ale když máte mezi obrazy dvě hodiny čas, sedět v cateringovém stanu nelze. Člověk potřebuje relax. Ono se to nezdá, ale musíte být připravený, kdykoliv si režisér řekne.
Na Stream.cz běží seriál Štafl z prostředí pražské taxislužby. Vaše postava taxikáře Jarina mi připomíná Františka Koudelku z Jáchyme, hoď ho do stroje. Takový venkovský balík vláčený osudem. Čerpal jste i ze svých začátků v Praze?
Vnitřně to tak možná bude. Ale než jsme začali točit, tak jsem s režisérem Andym Fehu řešil, odkud ten Jarin je, protože to tam nebylo napsané. Došli jsme k tomu, že je prostě z venkova, ale neměl by být úplný křupan. Hlavně je hrozný dobrák, čistá duše. Mimochodem, zkoušel jsem jezdit s Liftagem, což je aplikace pro taxikáře.
Bohužel jsem jezdil v pondělí od čtyř do sedmi odpoledne, kdy je v Praze největší provoz. Nedojedete odnikud nikam. Stihl jsem vzít tři lidi. Nikdy v životě bych to nemohl dělat. Na ten stres si člověk asi zvykne, ale vydržet to celý den? Děkuji, nechci. Klobouk dolů před těmi, kdo to dělají.
Jarin se neustále snaží podle návodu svého strýce někoho převézt a okrást, většinou s nevalným úspěchem. Jaké jsou vaše zkušenosti s taxikáři?
Já jsem s nimi zažil hodně. Pamatuju si doby, kdy měli vysílačky. Když se hraje v Rubínu na Malé Straně, tak dole u Besedy je štafl. A mockrát se mi stalo, že jsem přišel k tomu prvnímu v řadě a chtěl jsem jet do Podolí, až jsem skončil u čtvrtého a ani jednomu se nechtělo jet. Dneska už se s nimi znám a jsou v pohodě, ale také pomůže, když k tomu, že chcete do Podolí, dodáte, že za dvě kila.
Oni prostě čekají na rito, na nějakého člověka, co pojede na letiště. Ale mám špatný zážitek z nedávné doby. Šli jsme s přítelkyní z kina na Andělu asi v jedenáct večer a už se nám nechtělo jet tramvají, navíc Veronice byla zima, tak jsem na štaflu zaťukal na okýnko prvnímu taxíku v řadě a ptám se, jestli nás vezme do Podolí. On řekl, že ne, protože je to jenom přes most, a zavřel mi to okýnko před nosem. Nakonec jsem došel až k tomu poslednímu, sedmému, a nikdo nic. Tak jsme jeli tramvají.
S přítelkyní si v Podolí zařizujete byt. Umíte smontovat skříň a podobně?
To umím dokonale. Teď zrovna jsme se rozhodli, že potřebujeme novou postel, tak mě čeká zase Ikea. Mě to baví. Otec je původně truhlář, takže jsem se odmalička pohyboval u něj v dílně a asi bych dokázal i něco stlouct. S bráchou jsme taky jako kluci rádi skládali lego, takže to ve mně zůstalo.
Lukáš Příkazký Narodil se 5. března 1985 ve Strážnici. Herectví studoval na brněnské konzervatoři a poté na pražské DAMU, kde absolvoval v roce 2010. V letech 2008 až 2010 působil v Městských divadlech pražských, od roku 2010 byl v angažmá Divadla na Vinohradech, nyní je na volné noze. Mohli jste ho vidět třeba v seriálech Okresní přebor (2010), Čtvrtá hvězda (2014), Rapl (2016) nebo Štafl (2018). Roli prince si zahrál ve filmové pohádce Sedmero krkavců režisérky Alice Nellis. Jeho o dva roky mladší bratr Marek je také herec v souboru Městského divadla Zlín. Lukáš Příkazký žije v Praze s přítelkyní Veronikou.