Prozraďte, jak jste se dostal k folklóru.
Ve Strážnici jsou tři folklórní soubory, já jsem chodil do toho nejmladšího z nich, který se jmenuje Demižón. Kromě toho jsem hrál fotbal, chodil do hudebky a chodil jsem ministrovat do dvou místních kostelů, což je spojené s tím, že na Moravě je křesťanství hodně zakořeněné.
A z lidí kolem toho kostela vznikl folklórní soubor, kde jsme se učili všechny ty tradiční tance – danaje, verbuňky… A také jsme řešili, jak se budeme jmenovat. Někdo navrhl Demižón, protože do demižónu se dá mladé víno, které v něm může zrát.
Zajímá mě i to ministrování. Bavilo vás to?
Tam si člověk nevybírá, ale nechci říct, že by mě to nebavilo. Bylo to dobré, protože aspoň něco děláte. A také to trochu předznamenává divadlo. Jste před oltářem, v komži a rochetě, vlastně v kostýmu, máte různé úkoly, asistujete tomu obřadu a nemusíte jen sedět v lavici a poslouchat. To mě bavilo.
Kdy jste s ministrováním skončil?
Bylo mi asi 15 let, když jsem udělal přijímačky na konzervatoř do Brna. Tím pádem jsem byl přes týden v Brně, a když jsem přijel na víkend, občas jsem ještě ministroval. Celkem jsem to dělal asi pět let. Zajímavé je, že i mezi ministranty je nějaká hierarchie a vy stoupáte výš na základě toho, že splníte nějakou zkoušku. Například ten, kdo nosil kadidelnici, musel mít už něco odministrováno.
Nosit kadidlo bylo úplně nejlepší, protože to sedíte vzadu v sakristii a během mše jdete před oltář jen párkrát. Chodí se ve dvou, jeden má kadidlo a druhý tu loďku, do které se musí nasypat tak akorát, protože kadidlo je drahé, aby to moc nekouřilo, ale zase ne málo, aby to nebylo trapné… Tak to bylo nejlepší, protože jsem si mohl třeba číst, nebo si povídat s kolegou.
Dodržujete lidové tradice a zvyky?
Samozřejmě mám doma kroje, všechny možné varianty od pracovního po slavnostní, ale už jsem je dlouho neměl na sobě. Co se týče tradic, tak u nás se hodně slaví hody, stavění máje, ve Strážnici je slavný folklórní festival. Tím tam žijí všichni.
Má vaše rodina také vinohrad?
Má. Je dědův a stará se o něj táta, protože my s bratrem už jsme mimo rodnou hroudu. Ale je to asi jen 700 hlav, což je malý vinohrad. Taková nudle, u které je i sad s trnkami. Když byl dobrý rok, tak z něj bylo asi 500 litrů vína. Takže opravdu jen pro tu domácí spotřebu.
Poznáte dobré víno?
V Praze piju pivo, protože to sem víc patří, ale dobré víno snad poznám. Odrůdu od odrůdy ale nerozeznám, to dokáže můj otec. Na to už se musí trénovat.
Většinou to bývá tak, že rodiče nejsou rádi, když se jejich potomek dá na herectví, ale pak, když ho vidí v televizi, roztají a jsou na něj pyšní. Je to i váš případ?
Ve Strážnici bylo ochotnické divadlo Kalasancio, které ještě pořád funguje, ale už pod jiným názvem, a máti mě tam jednou vzala, protože nám s bráchou říkala, že jsme oba komedianti. Je pravda, že jsme se pořád do něčeho převlékali a něco vymýšleli.
V tom divadle jsme pak hráli pohádky. No a jednou za mnou přišel kamarád a ptal se mě, co budu po deváté třídě dělat, že si prý dává přihlášku na konzervatoř na hudebně dramatický obor. Tak říkám, že chci taky. Šel jsem za studijním poradcem, to byl učitel dílen, že chci přihlášku na konzervatoř. A on mi povídá: Příkazký, drž se dlátka!
Nakonec jsem přinesl přihlášku rodičům, kteří netušili, že něco takového jako hudebně dramatický obor na konzervatoři existuje, ale vyplnili mi to. A když mi přišel papír, že jsem přijat, tak mi máma řekla: No, vidíš, teď už nejsi komediant, teď jsi herec. Nevím, jestli rodiče byli rádi, ale co měli dělat, že? Oni si podle mě mysleli, že to nevyjde, a ono to vyšlo. A za dva roky nato se tam dostal ještě bratr.
Vy máte DAMU, váš o dva roky mladší bratr Marek JAMU, vy hrajete v Praze, on ve Zlíně. Kdo je na tom lépe?
On dělal taky přijímačky do Prahy, ale měl to těžší, protože když máte na té škole sourozence, hned se na vás dívají jinak. Ale myslím, že Zlín mu naprosto vyhovuje. Také není nikde psáno, že se do Prahy ještě nedostane. Není to jednoduché, když hrajete dvacet představení do měsíce, ale není to nemožné.
Viděl jste ho v představení Ovčáček čtveráček?
Jasně, musel být Ovčáček, chudák…
Proč chudák? Vždyť ho parodická role prezidentova mluvčího proslavila.
Vy byste se chtěl proslavit jako Ovčáček? Je to sice role, ale sám mi říkal, že ho to občas štve, když na něj lidi na ulici pořvávají: Ovčáčku! Nevím, jestli tenhle typ popularity někoho baví.
Rozebíráte také někdy herectví, nebo si radši dáte pohárek vína a bavíte se o životě?
Spíš si dáme víno a bavíme se o čemkoli jiném, ale určitě probereme i to, co hrajeme, co se děje v divadle.
