Marcela Sezemského znám od čtrnácti let, kdy jsme oba začali létat v rámci elementárního plachtařského výcviku v Praze na Točné. Marcel byl vytrvalý, u létání zůstal, zatímco já zůstal při zemi a dnes, po třiceti letech, se od ní poněkud klopotně zkouším znovu odlepit. Viděli jsme se pak po dost dlouhé době, už jako mladí muži.
Bylo to opět na Točné, Marcel natíral nitrolakem ocasní plochy budoucího letadla, prskal a kýchal a se smíchem si stěžoval, že sice nemá nikoho, kdo by za něj plátěný potah nalakoval, zato má na nitro alergii…
Od té doby jsme se už setkali několikrát, mám ho v paměti buď oděného v montérkách či v džínách plných skvrn a děr, nebo v saku hozeném jen přes ramena, s prázdnými rukávy, jak stojí u letadla. Tenhle druhý obraz je skoro „prvorepublikový“ a ještě lépe přiléhá k Marcelově osobnosti.
Jako z obrazu Lhotáka
Scházíme se, kde jinde, než na letišti na Točné, v Marcelově rozestavěné dřevěné stodole, která připomíná hangár „Když je hezky, dělám tady, když prší, jsem v dílně a makám na letadle,“ říká Marcel. Částečně zastřešená stodola už skýtá stín. Stojí uprostřed louky připomínající step.
Opodál je pak hlavní hangár Leteckého muzea Točná, před ním letadlo, a na střeše se nadouvá větrný rukáv. Je to tu jako na obrazu Kamila Lhotáka, který spouští sny o volnosti a dobrodružství. Pro Marcela je to však realita, kterou žije. Je o poznání méně romantická než představy.
Ve svých patnácti letech jsem netušil, že letiště, na kterém se scházíme, je pro několik dalších kluků určující pro jejich život. Marcel Sezemský byl jedním z nich. Absolvoval strojní průmyslovku a měl jít na vojnu.
Létání si ale zamiloval a nastoupil civilní službu. Pracoval v Kohinoorce a civilku u tehdejší Poštovní novinové služby dělal po nocích: „Chodil jsem do práce, pak spal, o půlnoci vstával na civilku, kde jsem byl do pěti do rána, a pak jel na Točnou. Tam jsem si na dvě hodinky lehl, žáci mezitím připravili letadlo, a potom jsem celou sobotu lítal.“
Začátkem 90. let se spousta lidí vrhnula na podnikání a chyběli instruktoři – zejména plachtaři. A tak si Marcel udělal instruktorský kurz a létal hodně. „Bavilo mě létání jako takové a všechno kolem aeroklubu a práce na letišti. Výkonové plachtění mě tolik nelákalo.“
Svoboda po sametové revoluci vtrhla i do letectví. „V aeroklubu ale člověka přece jen limitovaly nějaké stanovy a vůle druhých, a když se tedy uvolnily poměry i ve vzdušném prostoru, rozhodl jsem se postavit si vlastní letadlo, aby mi do toho nikdo nekecal.“
Prvním strojem byl americký ultralight Himax poháněný spolehlivým dvoutaktem z trabantu. „Stavěl jsem ho podle plánku, naučil se na něm práci se dřevem a nalétal s ním asi 80 hodin. Vůbec se to nevyplatilo,“ směje se dnes Marcel. „Ale to letadlo pořád někde létá.“
Druhý ultralight – Tulák – který připomíná oblíbený piper – rozestavěný prodal. Odvedl na něm většinu práce a kupec stroj dokončil. I Tulák se dodnes toulá českým nebem, spolu s rojem dalších amatérských a továrních ultralightů.
Inspirace v kalamáři
V stejné době však Marcela zaujal příběh prvního československého dolnoplošníku Avia BH-1, který byl rovněž prvním letounem později slavné značky Avia. „Kdosi mi věnoval prvorepublikový kalamář, jehož součástí byl mosazný modýlek letadla – právě téhle avie. Moc se mi líbila a její historie taky. Šlo o ve své době pokrokový stroj, který vydržel deset let na špičce. Zajímavá experimentální konstrukce, pozoruhodné výkony, přitom slabý motor…“
Stavbou a úspěšným záletem repliky letadla z roku 1920 vešel Marcel Sezemský ve známost nejen u letecké veřejnosti. „První let byl tak trochu na tajňačku – v pět ráno na Točné. Ale naštěstí éro letělo a navzdory sýčkování se chovalo i docela dobře. V osm už bylo uklizené v hangáru, a ticho po pěšině, nikdo nic nevěděl. Ale my už věděli, že lítá!“
Dnes můžeme ladně a pomalu létající (okolo 90–100 kilometrů za hodinu) avii, osazenou dobovým ač ne zcela původním motorem, obdivovat na leteckých dnech. Pilotuje ji sám stavitel a majitel, který krásnému letadlu v barvě dřeva a plátna věnoval tisíce hodin trpělivosti a práce příbuzné s truhlařinou a modelářstvím.
„Stavěl jsem ji ještě po večerech, po práci v Kohinoorce, kde mi poskytli prostor. A už tehdy jsem sehnal sponzora – podnikatel Michal Laboutka mi dal na materiál přes 300 tisíc.“ V pojetí historických replik má Marcel Sezemský jasno: „Jde-li o repliku v pravém slova smyslu, materiál a vnitřní konstrukce musí odpovídat původním plánům. Podle mě nelze vydávat za repliku aeroplán, který jen připomíná svými tvary stíhačku z první světové války, a přitom je z duralových trubek a laminátu. Ale dnes se ve všem ve jméně rychlého efektu slevuje a chápu, že laickému publiku to nevadí.“
První replika avie získala svému staviteli respekt, tu druhou už stavěl pod záštitou organizace Historická letka republiky Československé. Šlo o navazující stroj Avia BH-5, navíc s originálním agregátem – prvním československým leteckým motorem Walter NZ 60.
Tato technická podrobnost má v článku symbolický význam, protože jeho text vznikl jen pár desítek metrů od místa, kde se před bezmála sto lety náš první letecký motor zrodil – sídlo vydavatelství Vltava Labe Media je dnes v areálu bývalé Waltrovky.
43
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
