Předchozí
1 z 2
Další

Mikuláš Kroupa vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze. V roce 2000 nastoupil do AVIS (Agentury vojenských a informačních služeb Ministerstva obrany ČR), pracoval jako externista Českého rozhlasu Radiožurnálu, Dvojky i Vltavy. Později působil jako redaktor zahraničního vysílání na Rádiu Praha a reportér v české redakci BBC. 

V roce 2001 registroval s právníkem Vítem Makariem a historikem Michalem Šimůnkem neziskovou organizaci Post Bellum, stal se jejím ředitelem a také spolutvůrcem digitálního archivu Paměť národa. Je spoluautorem úspěšného rozhlasového dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, který od května 2006 připravuje pro Český rozhlas, a také jedním ze scenáristů televizního cyklu Příběhy 20. století.

Vnímáte srpnové výročí sovětské okupace kvůli svým kořenům ostřeji, zkrátka jinak než ostatní?
To myslím, že ne. Tátova disidentská minulost je zavazující v obecnější rovině. Třeba v tom, že nejvyšší hodnotou je svoboda. Přepad sovětských vojsk v srpnu 1968 považuji za strašný zločin komunistů, ale jen jeden z mnoha jejich zločinů. Příběhy z těch dní mě stále burcují a dojímají.

Jak vaši rodiče každoročně prožívali konec srpna a výročí ruské okupace?
Srpen jsme obvykle trávili s celou rodinou u Vltavy na Cholíně, v domečku, který kdysi postavil prapradědeček, aby měl kde ukrýt rodinu před nacisty. Usedlost se podařilo částečně ubránit i před komunisty, kteří zabavili statek, lesy a pole, ale vilku ne.

Pamatuji si na 21. srpen 1988. Táta s námi tehdy nebyl a my děti jsme s mámou a Haníkem (spisovatelka Hana Prošková, pozn. red.) poslouchali šumící rádio u velkého stolu a dozvídali se, že policie rozhání demonstranty vodními děly. A všichni dospěláci vzrušeně debatovali, že to brzy rupne. Moc jsem tomu nerozuměl, ale bylo vzrušující, že se něco strašně důležitého děje.

Při srovnání šetření i průzkumu, které iniciovalo Post Bellum, vyplývá, že právě se srpnem 68 mají lidé spojeny silné emoce. Pokud obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy znali, zaujímali k němu negativnější hodnocení než k období protektorátu. Měla jsem pocit, že mnohým Čechům je to zkrátka tak trochu jedno…
Není to jedno těm, kteří to zažili. Nadýchali se svobody během pražského jara a pak jim ji „bratři“ násilím vzali. Strašná zkušenost. Před tím se totiž nešlo schovat a tvářit se, že se mě to netýká. Nepřátelské okupační tanky byly v ulicích, před domy, školami, obchody, umírali lidé.

Rozhlas volal o pomoc. Šlo o útok na každého člověka žijícího v naší zemi. Tanky přijely, aby nám vzaly svobodu. Každý to věděl a každý to tak cítil. Zmar, bolest, zoufalství. Jenomže tím ponížení neskončilo. Myslím, že mnohem více než samotný srpen 68 bolí právě to, jak se lidé hrbili, lhali, odvolávali své „pomýlené“ názory, papouškovali normalizační komunistické „ponaučení z krizových let“.

Zároveň podle stejného průzkumu téměř polovina mladých lidí neví, jaké události se v letech 1938, 1948 a 1968 přihodily. Přiznám se, že mě to dost vyděsilo.
Není se čemu divit. Chybí nám občanské vzdělávání, Institut Paměti národa, skutečně kvalitní moderní muzeum totalitních režimů. Rodiče a učitelé s dětmi o historii nemluví, protože nevědí, jak na to. A taky nemají čas.

Několik let jsem učila na gymnáziu, i dějepis. Systém „pojďme se podrobně bavit o pravěku, dvacáté století probereme, až když nám náhodou zbude čas“ jsem prožila na vlastní kůži. Dá se s tím dělat i něco jiného, než že o milnících našich dějin budeme s dětmi neustále hovořit?
Zkusme dětem vyprávět příběhy. Uvidíte, jak budou napjatě poslouchat. A zůstane to v nich, ne jako povinné memorování letopočtů, které se po písemce zákonitě vypaří, protože proč by si je měli pamatovat?

Zrovna včera jsme se ženou a dětmi byli v Ležácích. Na pietní louce v místech vypálených domů stojí kamenné kříže. Ukazují na ně ukazatele s podivným nápisem „hrobodomy“. Tak co si o tom asi děti pomyslí? Nic. Louka, kříže a divné nápisy. Moje děti označení hrobodomy rozesmálo, a musím přiznat, že i mě.

Ale když jsem jim tam vyprávěl příběh četníka Karla Kněze, který se střelil do hlavy, než aby padl gestapu do rukou, parašutisty Potůčka a četníka, jenž ho spícího kdesi u lesa zastřelil, ale i příběhy některých ležáckých rodin či paní Jarmily Doležalové, poslední žijící pamětnice vypálení Ležáků, byly úplně u vytržení. Bylo vidět, jak se jich to dotýká, na všechno se ptaly.

Říkáte „vyprávět příběhy“. Vy se vlastně o podobnou osvětu pokoušíte neustále, možná i z podobného důvodu jste založili „Paměť národa“, ne?
Paměť národa nevznikla jako boj proti někomu nebo něčemu. Vznikla spontánně, autenticky, z potřeby několika přátel z novinářského a historického prostředí. Chtěli jsme se ptát, nechat si vyprávět příběhy a sbírat je. Paměť národa, rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století jsou snad i určitým obranným štítem před ideologiemi. Příběhy mají schopnost lidi oslovit a donutit je přemýšlet, a dokonce se i změnit.

Nesou velké poselství, jak úžasné je žít a naplňovat svůj život podle svobodné vůle. Přijmout odpovědnost. A také jsou svědectvím, kolik bolesti předešlé generace vytrpěly, abychom žili svobodně. A jak hrozné je žít s pocitem, že jsem se někoho nezastal, když na něm byla páchána nespravedlnost.

Ano, nejde totiž jen o příběhy statečných, výjimečných lidí. Mezi vašimi „hrdiny“ jsou i ti, kteří podlehli, vstoupili do strany, upsali se StB. Nesoudíte je, nepranýřujete. I proto je váš projekt tak potřebný – ukazuje, že žádný osud není černobílý.
Jsem takovým lidem vděčný, že vyprávějí. V každém životním příběhu najdete chvíle, které vám vyrazí dech, protože se vás zeptají: „A jak by ses zachoval na jeho místě ty?“ Nesoudím. Ale řeknu vám něco, co mi ze všech příběhů vyvstává stále zřetelněji. Když se musíte v životě rozhodnout, co dál, je podstatné, z čeho vyvěrá vaše rozhodnutí, z jakého postoje.

Jestli z laskavosti, lásky, obětavosti, statečnosti, nebo z nenávisti, strachu a zloby. První se obvykle rozhodli obdivuhodně, inspirativně a charakterně, ti druzí se často dostali do spirály hrozných věcí, už se zlému nedokázali postavit a stali se služebníky. V každém životním příběhu se najdou velké chvíle odvahy, ale i pády.

Zasáhl vás některý víc než ostatní?
Spíš bych vám vyprávěl momenty z vícera příběhů. Mám totiž rád ty, jež mají pointu. Třeba z tohoto příběhu: Skoro devadesátiletý válečný veterán v uniformě kráčí domů z nějakého slavnostního setkání a na ulici za ním cupitá postarší dáma s nákupními taškami. Dlouho ho sleduje a prohlíží si ho. A pak ho osloví: „Ty mě, Gustave, nepoznáváš?“

A tak se setkají dávní milenci. Ona je Jarmila, která Gustava v roce 1939 převedla přes hranice, slíbili si, že na sebe počkají a že se po válce vezmou. Ale setkali se až někdy na konci devadesátých let kdesi na ulici v Praze, protože, po tom, co ho převedla, ji honilo gestapo. Aby jim zmizela, musela se rychle vdát, přestěhovat se a změnit si jméno, a tak oslovovala neznámé muže, zda by si ji na oko nevzali.

Myslela na svého milého, který bojoval kdesi na západní frontě. Psát si nemohli. Když se Gustav vrátil z války, lidé mu řekli, že se provdala. Jarmila se pak o Gustava obětavě starala až do jeho smrti.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní osud spojený právě s ruskou okupací?
Třeba na Josefa Leváka ze Zvolena, otce čtyř dětí, který se bezbranný a zoufalý postavil před tank, a pak si před něj i lehl. Tank nejdřív zastavil. Ale pak kdosi vydal rozkaz a sovětský stroj ho bez milosti rozdrtil. Putin by měl pokleknout před pomníky zavražděných a prosit o odpuštění. A okamžitě stáhnout vojsko z okupovaných území, jako je ukrajinský Krym.

Rusko se vrací do agresivní éry Sovětského svazu a dřív nebo později bude opět útočit, což konec konců činí už teď v dezinformační „hybridní“ válce. Nelze se tvářit, že se nás to netýká.

A nějaký okupační příběh s dobrým koncem?
Vzpomínám na svědectví jednoho ruského vojáka. Sergej Magid byl jedním z těch, kteří přijeli na tanku. Dvacetiletý kluk, jenž miloval Beatles a nenáviděl komunisty, se těšil, že „na západě" bude kouřit marlborka, balit holky a hrát u ohníčku na kytaru.

Řekli jim, že jsou rytíři, kteří přicházejí zachránit bratrskou zemi, kterou přepadli fašisti. Byl sečtělým studentem angličtiny a zároveň donucen ke službě v ruské armádě. Popisoval velmi věrohodně, jak to na něj i na ostatní vojáky působilo.

Většina možná ani netušila, v jaké zemi jsou.
Ano, lidé v ulicích se s nimi snažili diskutovat, mluvili rusky, ale vojáci vůbec nechápali, co říkají. Vykládali jim cosi o existencialismu, o Sartrovi, přitom mluvili s vystrašenými ruskými vojáky pocházejícími odkudsi za Uralem, kteří elektřinu poznali až v kasárnách.

Když sovětští vojáci zahlédli hákové kříže, jež jim lidé malovali na tanky, říkali si: „No jo, opravdu jsou tady fašisté!“ Lidé na ně křičeli „Ivan, idi damoj“. Jenže jméno Ivan bylo v Rusku jakési archaické jméno z prastarých pověstí, používané asi tak málo, jako u nás Blažej. Takže jim to přišlo jako legrace, vyprávěl Magid. Rusové nechápali, proč jsme se nebránili, když jsme je považovali za okupanty.

Dost drsné svědectví. Magid se pak zamiloval v Rusku do dívky, dcery československého politického vězně, jemuž po propuštění z Leopoldova v roce 1960 nedovolili, aby se přestěhoval do Sovětského svazu za rodinou. Rodina se dala dohromady až po roce 1990 a Sergej se svojí láskou odešel do Prahy, kterou kdysi okupoval.

Paměť národaPaměť národa je nejrozsáhlejší veřejně přístupnou pamětnickou databází v Evropě, kterou Post Bellum buduje a spravuje ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a Českým rozhlasem.

Provoz zahájila 28. října 2008 a na konci roku 2017 čítala více než 4000 publikovaných pamětnických příběhů veteránů druhé světové války, protinacistických odbojářů, obětí holocaustu, politických vězňů 50. let i let pozdějších, duchovních, disidentů, ale i představitelů moci – agentů KGB, NKVD, StB, politických funkcionářů či  dalších pamětnických skupin.

Denně průměrně publikuje dva detailně zpracované pamětnické příběhy, doplněné kompletní audionahrávkou i klipy se záznamem výpovědí, dobovými fotografiemi, popřípadě dopisy, deníky či jinými archivními materiály i s anglickým překladem. Portál Paměť národa se za dobu svého fungování stal respektovaným zdrojem informací a získal i řadu ocenění.

Do sbírky můžete přispět i vy. Máte tip na zajímavého pamětníka, nebo jste sami na vlastní kůži zažili zásadní moment minulého století? Napište na adresu pametnici@postbellum.cz. Chtěli byste se do budování sbírky zapojit? Kontaktujte info@postbellum.cz.