Mikuláš Kroupa vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze. V roce 2000 nastoupil do AVIS (Agentury vojenských a informačních služeb Ministerstva obrany ČR), pracoval jako externista Českého rozhlasu Radiožurnálu, Dvojky i Vltavy. Později působil jako redaktor zahraničního vysílání na Rádiu Praha a reportér v české redakci BBC. 

V roce 2001 registroval s právníkem Vítem Makariem a historikem Michalem Šimůnkem neziskovou organizaci Post Bellum, stal se jejím ředitelem a také spolutvůrcem digitálního archivu Paměť národa. Je spoluautorem úspěšného rozhlasového dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, který od května 2006 připravuje pro Český rozhlas, a také jedním ze scenáristů televizního cyklu Příběhy 20. století.

Vnímáte srpnové výročí sovětské okupace kvůli svým kořenům ostřeji, zkrátka jinak než ostatní?
To myslím, že ne. Tátova disidentská minulost je zavazující v obecnější rovině. Třeba v tom, že nejvyšší hodnotou je svoboda. Přepad sovětských vojsk v srpnu 1968 považuji za strašný zločin komunistů, ale jen jeden z mnoha jejich zločinů. Příběhy z těch dní mě stále burcují a dojímají.

Jak vaši rodiče každoročně prožívali konec srpna a výročí ruské okupace?
Srpen jsme obvykle trávili s celou rodinou u Vltavy na Cholíně, v domečku, který kdysi postavil prapradědeček, aby měl kde ukrýt rodinu před nacisty. Usedlost se podařilo částečně ubránit i před komunisty, kteří zabavili statek, lesy a pole, ale vilku ne.

Pamatuji si na 21. srpen 1988. Táta s námi tehdy nebyl a my děti jsme s mámou a Haníkem (spisovatelka Hana Prošková, pozn. red.) poslouchali šumící rádio u velkého stolu a dozvídali se, že policie rozhání demonstranty vodními děly. A všichni dospěláci vzrušeně debatovali, že to brzy rupne. Moc jsem tomu nerozuměl, ale bylo vzrušující, že se něco strašně důležitého děje.

Při srovnání šetření i průzkumu, které iniciovalo Post Bellum, vyplývá, že právě se srpnem 68 mají lidé spojeny silné emoce. Pokud obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy znali, zaujímali k němu negativnější hodnocení než k období protektorátu. Měla jsem pocit, že mnohým Čechům je to zkrátka tak trochu jedno…
Není to jedno těm, kteří to zažili. Nadýchali se svobody během pražského jara a pak jim ji „bratři“ násilím vzali. Strašná zkušenost. Před tím se totiž nešlo schovat a tvářit se, že se mě to netýká. Nepřátelské okupační tanky byly v ulicích, před domy, školami, obchody, umírali lidé.

Rozhlas volal o pomoc. Šlo o útok na každého člověka žijícího v naší zemi. Tanky přijely, aby nám vzaly svobodu. Každý to věděl a každý to tak cítil. Zmar, bolest, zoufalství. Jenomže tím ponížení neskončilo. Myslím, že mnohem více než samotný srpen 68 bolí právě to, jak se lidé hrbili, lhali, odvolávali své „pomýlené“ názory, papouškovali normalizační komunistické „ponaučení z krizových let“.

Zároveň podle stejného průzkumu téměř polovina mladých lidí neví, jaké události se v letech 1938, 1948 a 1968 přihodily. Přiznám se, že mě to dost vyděsilo.
Není se čemu divit. Chybí nám občanské vzdělávání, Institut Paměti národa, skutečně kvalitní moderní muzeum totalitních režimů. Rodiče a učitelé s dětmi o historii nemluví, protože nevědí, jak na to. A taky nemají čas.

Několik let jsem učila na gymnáziu, i dějepis. Systém „pojďme se podrobně bavit o pravěku, dvacáté století probereme, až když nám náhodou zbude čas“ jsem prožila na vlastní kůži. Dá se s tím dělat i něco jiného, než že o milnících našich dějin budeme s dětmi neustále hovořit?
Zkusme dětem vyprávět příběhy. Uvidíte, jak budou napjatě poslouchat. A zůstane to v nich, ne jako povinné memorování letopočtů, které se po písemce zákonitě vypaří, protože proč by si je měli pamatovat?

Zrovna včera jsme se ženou a dětmi byli v Ležácích. Na pietní louce v místech vypálených domů stojí kamenné kříže. Ukazují na ně ukazatele s podivným nápisem „hrobodomy“. Tak co si o tom asi děti pomyslí? Nic. Louka, kříže a divné nápisy. Moje děti označení hrobodomy rozesmálo, a musím přiznat, že i mě.

Ale když jsem jim tam vyprávěl příběh četníka Karla Kněze, který se střelil do hlavy, než aby padl gestapu do rukou, parašutisty Potůčka a četníka, jenž ho spícího kdesi u lesa zastřelil, ale i příběhy některých ležáckých rodin či paní Jarmily Doležalové, poslední žijící pamětnice vypálení Ležáků, byly úplně u vytržení. Bylo vidět, jak se jich to dotýká, na všechno se ptaly.

Říkáte „vyprávět příběhy“. Vy se vlastně o podobnou osvětu pokoušíte neustále, možná i z podobného důvodu jste založili „Paměť národa“, ne?
Paměť národa nevznikla jako boj proti někomu nebo něčemu. Vznikla spontánně, autenticky, z potřeby několika přátel z novinářského a historického prostředí. Chtěli jsme se ptát, nechat si vyprávět příběhy a sbírat je. Paměť národa, rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století jsou snad i určitým obranným štítem před ideologiemi. Příběhy mají schopnost lidi oslovit a donutit je přemýšlet, a dokonce se i změnit.

Nesou velké poselství, jak úžasné je žít a naplňovat svůj život podle svobodné vůle. Přijmout odpovědnost. A také jsou svědectvím, kolik bolesti předešlé generace vytrpěly, abychom žili svobodně. A jak hrozné je žít s pocitem, že jsem se někoho nezastal, když na něm byla páchána nespravedlnost.

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ