Je však skvělým divadelním i filmovým hercem, režisérem a dramatikem a také dlouholetým členem souboru Divadla v Dlouhé. Většina diváků jej ovšem zná z řady seriálových rolí, například jako neschopného majora Korejse a tragikomické postavy starosty Hložánka. Aktuálně se objevil i v šestidílném thrilleru Vzteklina. 

Nedávno jsem se dívala na pořad Tajemství těla, kde jste vystupoval. Skoro mám pocit, že se stáváte prototypem lidového vypravěče, neustále vás zvou do různých show…
Já už to mírně redukuju. Jsem sice vypravěč, ale je mi blbé se neustále opakovat. Samozřejmě, množství mých historek je omezené, vždycky se pak dívám, co ze záznamu vystřihli a co můžu ještě znovu někde použít. Pak si někdy taky hodně vymýšlím a vyprávím, co není úplně pravda, ale to jsem odkoukal například i od pana Menšíka, který byl neskonale kouzelný a dokázal dokonale vyprávět i úplné blbosti. Občas u nás v divadle konferuju a dělám to docela rád, ale úplně netoužím po tom, abych se etabloval jako nějaký bavič.

Často vyprávíte o lidech, kteří už jsou po smrti a v podstatě se nemůžou bránit, to je záměr?
Vidíte, to by mohl být takový speciální obor, nekrofilní vypravěč! Vyprávím zkrátka historky z doby, kterou jsem měl rád, když jsem u divadla začínal. Už ve čtvrťáku na DAMU jsem toužil vypadnout a jít do divadla, kde budou všechny věkové vrstvy a kde potkám bardy, kteří by mě bavili. Na Kladně, kam jsem po škole nastoupil, byla tak zvaná mistrovská šatna, kde sedělo asi pět borců. A jednou mě skutečně vyhodili z maskérny. Myslím, že zrovna Martin Liška mi dal do ruky černou tužku a řekl, že kandrdas se přece vždycky líčí u záchodů…

Na Vinohradech jste ještě před DAMU působil coby kulisák. Evidentně jste i tam zažil spoustu historek.
Během roku jsem se vypracoval od řadového kulisáka až na zástupce mistra. Nebylo to proto, že bych byl tak šikovný, ale nepiju a ostatní pořád chlastali. Tak jsem tam udělal rychlou kulisáckou kariéru. Tuhle jsem si říkal, jestli se zase nestanu kulisákem. Protože současné divadlo se mi stává čím dál tím cizejší a já jsem zkrátka staromilec. Proto mě baví dívat se dozadu.

Zaujalo mě, že s určitým obdivem vzpomínáte i na Jiřinu Švorcovou.
Paní Švorcovou jsem měl moc rád, byla sice trochu uzavřená, ostatní se jí občas smáli, ale myslím, že šlo o výbornou herečku. Když potřebovala na nákup, jezdila pro ni šestsetrojka, to ano. Ale situace, kdy jí Olda Kaiser naplnil kufr (se kterým měla odejít ze scény) cihlami, a nakonec jí ho dokonce přišrouboval k podlaze, a ona zavazadlo po svém monologu přesto zvedla, utrhla dno a odešla, mě dodnes fascinuje. A také vím nejméně o dvou případech kulisáků v průšvihu, kterým pomohla.

Říkáte, že je vám současné divadlo cizí, ale dvě výrazné a skvělé role jste ztvárnil například v inscenacích Jana Mikuláška.
Jenže i Mikulášek je dnes už trochu stará generace. Snad se dožiju i doby, kdy se bude vracet vlna klasičtějšího pojetí. Současné divadlo je pro mě pohár, kde je málo ovoce a moc šlehačky. Přesto mě překvapila moje poslední role v Dlouhé, spolupráce s absolventkou alterny, režisérkou Lindou Duškovou. Půlhodinový monolog s mikrofonem – stoupni si a ukaž, na co máš. Za tebou naprostá tma a před tebou diváci. To mě bavilo.

Proč jste se před lety pustil i do režie?
Já to beru jako jinou profesi. A ještě je tam další věc, dramatizace si často dělám sám, baví mě textování písniček. Plním si tak občas své sny. Po „Romanci pro křídlovku” jsem pokukoval léta, zajímalo mě, jestli se dá převést na jeviště. Stejně tak i u „Pana Kaplana“ nebo „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“.

Podruhé jste se vrátil k Tajnému deníku Adriana Molea. To tu knížku tak milujete?
Stejnojmennou knížku vlastně ani tak rád nemám. Když jsem začal připravovat původní kladenskou inscenaci, ani jsem ji neznal. Tenkrát to skončilo rychle, sebrali nám práva, v Británii se tehdy chystal stejnojmenný film. Obecně netoužím dělat remaky, ale tady jsem měl pocit, že inscenace byla jaksi „nedožitá“. A tak jsem se do ní v Dlouhé pustil znovu, i protože herec Martin Matejka je pro mé pojetí mimořádně disponovaný. Zejména svojí něžností, i v devadesáti bude stále vypadat jako dítě.

Zmínil jste režiséra Jana Bornu. Je to rok, co zemřel, chybí vám často?
Chybí mi hlavně jako přítel. I v práci, v uvažování, co by takovému řešení řekl Honza, tam pořád někde vzadu ho vnímám.

Poslední inscenací, kterou jste s Janem Bornou dělal, byly Hovory na útěku od Bertolta Brechta. Týkají se i tématu emigrace, souvisel výběr textu s uprchlickou krizí? Jednou jste v žertu řekl, že se považujete za téměř latentního komunistu, tím vám musel být Brecht nesmírně blízký.
Zajímají mě sociální státy i to, že bychom se měli o sebe navzájem starat a nenechat slabší nikdy padnout. Otázkou je, jaká je na současné politické scéně nabídka, jestli strana, která má levicovost v názvu, se tak skutečně chová a podobné věci prosazuje. Nakonec stojíte u urny a tápete, koho volit. Když jsme připravovali Hovory, uprchlická krize vrcholila. A fakt, jak se k ní stavěli splašení Češi, nás inspiroval. Honzu napadl Brecht, na rozdíl ode mne byl vzdělanec a měl v hlavě celou knihovnu. Já podobný typ rozhodně nejsem. Ani nemůžu být nařčený z nějakého plagiátorství, přečtu knihu nebo vidím hru a za rok ji zapomenu. Je skvělé, že se inscenace lidem líbí, byla nominována na Cenu Divadelních novin, diváci si pravidelně píšou o texty písní, dokonce mi říkají, že podobné představení v Praze dosud neviděli. Mám radost, že jsme to s Honzou nakonec dotáhli.

V televizních seriálech v poslední době ztvárňujete výrazně lidové figury, často dost nesympatické. Netýká se to jen Případů prvního oddělení, ale aktuálně například i Vztekliny. Někdy mám pocit, že ty své trumbery ještě rád, jak se říká, dotuníte.
No, když se to nabízí, rád roli dotuním. Jsem autorský herec. Například v Ulici hraju už léta, a tam jsem se dopracoval ke stavu, jenž je pro herce potěšením a úspěchem. I když chápu, že řadu lidí podobný seriál nezajímá, přináší přesto velké části národa radost, což je vlastně posláním komedianta. Nechávají mě improvizovat i před kamerou, to se vám stane málokdy. Můj hrdina prošel mrtvicí, nějak se z toho vzpamatoval a změnil se. Takže dneska hraju úplně jiného člověka než před třemi lety.

Všimla jsem si.
Už když se roli učím, dělám si poznámky a přepisuju si texty. A pak, při natáčení, texty měním. Musím samozřejmě skončit na domluveném slovu, aby věděli, kde mají střihnout. Komediantský rozměr u komerční věci je zajímavým úkolem. Štáb se těší, kdy zase přijdu – znáte to, natáčení seriálu je v podstatě fabrika. A já hraju v tu chvíli jen pro ně. Tragikomickou figuru, která si plete po mrtvici slova či vytváří nesmyslné přesmyčky. Hraní s češtinou je moje hobby, při učení mě napadají různé varianty chyb a pak prostě improvizuju. Ale i moje role ve Vzteklině se nakonec vyvinula jinak, než na první pohled působila.

Jste poměrně komunikativní člověk, oslovují vás běžně i vaši diváci?
Docela ano. Jednu dobu, když právě moje postava v Ulici prodělala mrtvici, mě chválili, jak pěkně jsem to zahrál. Na internetu je spousta videí, jak mrtvice probíhá, našel jsem si i několik záznamů s neurology, kteří ji sami měli a pak o ní přednášeli. Mozek při diagnóze totiž není vyřazen, a proto mohli sledovat sami sebe a dokázali podobný jev popsat z lidského i odborného hlediska. Ve scénáři bylo napsáno, že mám mít spadlý levý koutek, to jsem nedokázal, tak jsem dělal, že mi spadl pravý…(smích). Jenže když celé hodiny takhle hrajete, tak nemůžete jít ani na oběd, protože vám okamžitě vyteče polívka z pusy. Takže jakmile se blížili nějací fanoušci, věděl jsem, že mi okamžitě řeknou: „Udělejte nám spadlej koutek, prosím!“ Ale mně to nevadilo, dokonce jsem takhle záměrně chodil po ulici a bavilo mě to.

Vy jste ale z doktorské rodiny, takže k podobným diagnózám musíte mít blízko, ne?
To jsem, ale táta byl urolog.

Byl váš otec, renomovaný lékař, v pohodě, když jste mu oznámil, že chcete jít k divadlu? A když jste dokonce z ekonomky utekl k technikářskému řemeslu?
Jedno to našim určitě nebylo, ale měl jsem tak solidní rodiče, že pouze zkoprněli a byli několik let dál zkoprnělí, než jsem se na školu dostal a divadlem se skutečně uživil. Ve chvíli, kdy jsem jim to doma u jídla oznámil, zavládlo ticho, pár vteřin se nejedlo. A pak už se zase jedlo. Ale když jsem začal hrát a režírovat, byl už táta na mě dost hrdý.

Jste stejně tolerantní a rozumný rodič?
No, já se strašně snažím. Ale čím dál víc mám pocit, že nic nevím a že jsem jen zasněnější a utíkám do svých textů. Zdá se mi, že současnému světu nerozumím, má jiné hodnoty než já, a že se například klaní úspěchu i sportu, který ale vlastně sportem ani není. Snaha pokořit druhého mi strašně nevyhovuje. Dívat se na basketbalistu, který strčí do druhého, vysílené holky, jež ani nemají prsa… to všechno mi spíše kazí večer. Ale co já budu někomu radit, když sotva vím, jak žít, a co chci dělat.

A když se vaše prostřední dcera rozhodla, že bude herečkou, nerozmlouval jste jí to ani trochu?
Její rozhodnutí je logické a normální, má přece rodiče, kteří se věnují divadlu. V případě nějakého řemesla, truhláře nebo cukráře, by se nad tím nikdo nepodivoval. Ukážete dětem cestu a je pouze na nich, zda se rozhodnou pokračovat.

Vaše žena dává na Facebook fotografie, ze kterých je zřejmé, že trávíte hodně času společně s dcerami i jejich partnery, což u dospělých dětí nebývá moc obvyklé. Jak jste toho docílili?
To je možná jeden z důkazů správného přístupu. Pochybuju, že existuje něco jiného než výchova příkladem, člověk je vlastně dost determinován sám sebou. Nicméně máme to štěstí, že holky sice prošly klasickým odmítacím obdobím, ale pak se k nám zase přimknuly. Teď třeba jedeme všichni na pět dní do Tater, pořádáme pravidelné zimní i letní dovolené. Jedou s námi rády, mají s sebou své partnery, společně pak vaříme, vyprávíme si o tom, na co nebyl po celý rok čas.

Spousta milujících otců si nejdříve partnery svých dcer důkladně prolustruje, co vy?
Do těchto sfér jsem vůbec nezasahoval. Sice jsme s Janou spoustu let a hezky nám to funguje, ale stejně si myslím, že o společném soužití vlastně nevím nic. Co já vím, jak se má žít? Každou chvíli jinak! A když už si myslíte, že jste se někam posunul, život vás vyvede z omylu.

Nejen v uměleckém tandemu, ale i v manželství vyznáváte protiklady. Zatímco vaše žena je pokaždé dokonale oblečena, vy na podobné věci lehce rezignujete. Jí to nikdy nevadilo?
Oblečení řeším po svém a některé věci pro mě nejsou zkrátka tak podstatné. Jsem rád, že moje žena je krásná a všichni se po ní na premiéře ohlížejí, takže i já mám samozřejmě v tu chvíli na sobě drahý smoking. Jinak jsem typ, kterému stačí džíny, manšestráky a jeden svetr, a když mi je někdo vymění, jsem nespokojený. Ale tak to má asi řada mužů. Na jevišti na kostýmy naopak dbám, tam jsou důležité, tvoří charakter postavy a na to jsem jako režisér citlivý. Jinak svět módy považuji za tupý, povrchní a nedůležitý, teď se navíc lidé dokonce všelijak přešívají…

Vzali jste se se ženou, přestože jste staromilec, až po mnoha letech soužití. Proč?
Nejsem vyloženě milovník tradic a manželství necítím jako příliš důležité. Mnohem zásadnější byl moment, kdy jsem nechal Janino jméno vyrýt na schránku. To považuji za znamení, že patříme k sobě.

Stále nosíte místo snubních prstýnků kroužky ze železářství?
Víte, když se v neděli rozhodnete, že se v úterý oženíte, nemůžete jít do krámu a jednoduše si koupit prstýnky. Naivně jsem si to tak představoval, ale ve zlatnictví nás ubezpečili, že tak rychle to nefunguje, že je potřeba prsty změřit a prstýnky upravit. Železářství se nakonec ukázalo pružnější než klenotnictví, měli už velikosti předvařené, tak jsme snubní prstýnky pořídili tam. Nosíme je stále, já ovšem pouze na slavnostní příležitosti. V létě u moře nám sice trochu zreziví, ale jinak to stačí.

Každý se vás pořád dokola ptá na vaše nejoblíbenější koníčky, country muziku a motorky. Jiné hobby opravdu nemáte?
Ne motorky, ale motorku! A není mým koníčkem, ale souputníkem. A možná bych si i ji mohl nechat vyrýt na schránku, když vezmu, kolik s ní strávím času. K padesátinám jsem si pořídil novou Vespu, stará byla už vykloktaná a nebyl na ni spoleh. Kdyby fungovala, klidně bych s ní i dožil. Netoužím po nových věcech, stačil by mi koneckonců jeden svetr na celý život. Mám minimum přátel, žiju hlavně rodinou, a pak také prací nebo přemítáním, co budu dělat příště. Pro mě je koníčkem sám život.

Miroslav Hanuš (*1963) se narodil v Praze, v roce 1987 absolvoval DAMU. Poté nastoupil do kladenského Divadla Jaroslava Průchy. Posléze přešel do pražského Divadla Labyrint a odtud do nově vzniklého pražského Divadla v Dlouhé. Vedle herectví se věnuje také režii a řadu výjimečných inscenací připravil na své domovské scéně v tandemu s Janem Bornou. Jako režisér hostuje i v dalších divadlech (Městská divadla pražská, Studio Dva či Městské divadlo Kladno). Inscenuje zejména hudební komedie, k nimž má blízko i jako herec (kromě zpěvu, tance a stepu se postupně naučil vedle klavíru hrát na saxofon, bicí, kytaru, akordeon). Je též autorem řady písňových textů. Za roli ve filmu Petra Václava Nikdy nejsme sami získal v loňském roce Cenu kritiky pro nejlepšího herce. Do diváckého povědomí se zapsal i rolemi v mnoha českých seriálech (Ulice, Případy 1. oddělení, Svět pod hlavou). Jeho manželkou je choreografka a bývalá tanečnice Jana Hanušová.