Předchozí
1 z 2
Další

Miroslava Němcová letos slaví dvacet let v nejvyšší politice. Ta doba je na ní znát. V dobrém. Je noblesní, mluví srozumitelně, věcně, bez vytáček a přitom působí skromně. Pro mě byla celou hodinu, kterou jsem s ní strávila, člověkem, před kterým nekřížím ruce na prsou. Neměla jsem potřebu se jakkoli chránit a nechtěla jsem, aby mezi námi byla, byť pomyslná překážka. Takhle sympatické ženy se totiž nepotkávají každý den.

Nemůžu začít ničím jiným. Když měl prezident Miloš Zeman proslov, zvedla jste se a odešla. Netajíte se svými výhradami k němu i k premiérovi v demisi Andreji Babišovi.
Ocitli jsme se v nebezpečí. Vnitřním, které pro mě charakterizuje Andrej Babiš a je dramaticky velké. Popírá vývoj uplynulých třiceti let. O parlamentu mluví jako o žvanírně, příliš se s demokracií nesnáší, potřebuje úplnou moc jen sám pro sebe. Miloš Zeman zase cíleně rozbíjí společnost, až bych řekla se sadistickým záměrem vytvořit svoje pevné voličské jádro, které utvrzuje v tom, že ostatní jsou lumpové, nějaká pražská kavárna.

Přesto oba muži vyhráli volby.
V případě volby prezidenta voliči, myslím, částečně naběhli argumentaci, že ostatní pánové nemají zkušenosti, že nejsou odborníci. To mi vždycky přeběhl mráz po zádech. Říkala jsem si, jak negativně své zkušenosti využil právě Miloš Zeman. Je za ním nesmiřitelně rozdělená země, nerespektování Ústavy, zpochybnění České republiky u našich spojenců. Každý, kdo přijde do tohoto úřadu, se musí učit. A taky myslím, že se Miloši Zemanovi podařilo zvednout lidi v druhém kole.

V případě obou pánů si někteří vytvořili jakési volební schéma, řekli si už dávno, to je můj člověk a pak už se dál nechtěli starat a zajímat se. Že je Andrej Babiš trestně stíhaný? Že Miloš Zeman mluví na veřejnosti sprostě? Voliči jakoby si nechtěli přiznat, že si možná svůj volební vzorec vytvořili špatně. Navíc v případě Andreje Babiše funguje ještě jeden fenomén, jeho členství v STB „rehabilitovalo“ bývalé sympatizanty komunistického režimu. Najednou mohli mít dojem, že tak úplně neselhali, že tehdy nemysleli všechno špatně.

Jste ve sněmovně dvacet let, máte zkušenosti nejen s funkcí řadového poslance, ale i předsedkyně sněmovny. Žena mezi mnoha muži. Žije se už ženám ve sněmovně líp než v dobách, kdy si například z Petry Buzkové pánové tropili sexistické žerty?
Takhle hnusné věci, jaké prožívala Petra Buzková, už neregistruji. V tomto ohledu se to ve sněmovně lepší. V politice se pohybuji čtyřiadvacet let, před tím, než jsem se stala poslankyní, jsem pracovala čtyři roky na komunální úrovni, takže mám srovnání. Myslím, že už ani nevznikají debatní a dohadovací kroužky, kam ženy kdysi nemohly proniknout. Zlepšuje se to. ODS, jejíž jsem členkou, byla vždycky proti kvótám zastoupení žen v politice a vidíte, byla jsem předsedkyní sněmovny.

Kvóty mě vždycky jako ženu trochu urážely. Nepotřebuju, aby mi muži ušlapávali cestičku tím, že určí nějaké povinné číslo. Jestli na něco mám, chci k tomu dojít sama.
Určování stavu věcí kvótami nevede nikam. Cítím to stejně. I pro mě je to urážlivý postoj, že nás budou někam dosazovat, protože jsme ženy. Copak se tohle řeší u mužů? Buď na to dotyčný má, nebo ne. To je správný přístup. Kdyby existovaly kvóty, do politiky bych nešla. Mám k sobě úctu.

Věříte si takhle odjakživa? Nebo sebedůvěra dozrává?
Přichází to časem. I teď mám pochybnosti. Ale spoustu věcí jsem za ta léta zažila, vím, že se v mírné proměně opakují a obnovují. Na základě toho umím otipovat další průběh. Ke stáří se stáváte svobodnější. Už víte, že si nemusíte nic moc dokazovat. Není mi dvacet, abych musela předvádět, jestli na něco mám, nemám, jestli jsem dost dobrá. Jsem spokojená s tím, jak jsem lety v politice dosud prošla. Ne že bych neděla chyby, nebylo to vždycky slavné, ale důvěru v sebe jsem získala a ta se upevňuje.

Než jste začala s politikou, měla jste knihkupectví. Mimochodem, můj sen! Nezalitovala jste někdy, že jste ho vyměnila?
Jestli vám můžu radit, tak si ten sen zkuste splnit. Stojí to za to. U mě to bylo jednoduché. Moje generace zažila rok 1989 už ve středním věku, bylo mi tehdy třicet sedm let. Hodně mých přátel už nenašlo sílu stavět se na vlastní nohy, na něco už bylo pozdě, ale naopak někdo měl vůli riskovat. Já jsem shodou okolností a za pomoci přátel do ledové vody podnikání skočila. Nic jsem o tom nevěděla. Že máte lásku ke knížkám nebo jste vášnivý čtenář je jedna věc, ale potom musíte vést obchod, musíte si na sebe vydělat, zvládnout administrativu. O tom jsem nevěděla vůbec nic, vlastně nikdo moc nevěděl. A k tomu běžel veřejný život.

A ten vás oslovil.
Bylo to úžasné, strhující, co všechno se začalo dít. Když za mnou tehdy přišli ve Žďáru na Sázavou, kde bydlím, do knihkupectví známí, jestli bych nekandidovala do komunálních voleb, dala jsem si čas na rozmyšlenou. Víte, Žďár má třiadvacet tisíc obyvatel, všichni se tam známe. Ne že by mě to nelákalo, ale nevěděla jsem, jak to bude s časem. Byla jsem od rána do večera v obchodě, soboty neděle. Ale riskla jsem to. Bylo fascinující, jak se země zvedala, jak se obnovovala města, tvořily základní zákony. Jak se z totality rodila svobodná společnost. Byla zázračná šance být u toho.

Musela jste mít velkou podporu rodiny.
Měla jsem výhodu, že syn byl už dospělý. A manžel je ten, který řekne, co chceš dělat, dělej. Nikdy by mi nic nerozmlouval. V tom jsem to měla snadné. I v knihkupectví to byl on, kdo na sebe vzal nepříjemné věci. Třeba účetnictví, které mě vůbec nebavilo. Hlídání faktur, vyřizování objednávek, to byla jeho práce, já jsem si užívala knížky, četla jsem, abych věděla, co prodávám a doporučuju. Byli jsme sehraní a jeho oporu jsem měla vždycky.

Váš muž ještě pracuje?
Ne, je v důchodu. Byl mistrem ve Žďárských strojírnách a slévárnách. Je to strojař, což se nepotkává vůbec s ničím, k čemu mám blízko. Ale možná i to sehrálo v našem manželství i podnikání pozitivní roli.

Nebyl to trochu náraz s muži ve sněmovně? Váš manžel vypadá jako tolerantní a racionální osoba, parlament někdy působí jako sraz alfasamců.
Občas jsem si všimla, že tam takoví jsou. Dominantní muži mě nechávají poměrně v klidu. Nikdy jsem si jich moc nevšímala, šla jsem si svou cestou. Většinou jsem měla pocit, že jsem sám voják v poli, že kolem sebe nevytvářím mocenská seskupení tak, aby pro mě hlasovala. Cítila jsem se díky tomu relativně svobodná.

Ale knihkupectví už nemáte.
V roce 2007 skončilo. Už se to nedalo. Měla jsem tam zprvu velmi schopného mladého muže, který to řídil za mě a byl stoprocentní. Mohla jsem se spolehnout, že nakoupí knihy, které jsem tam chtěla mít. Ale oženil se a odešel a s manželem jsme zjistili, že už neumíme obchod ohlídat tak, aby dostál svému jménu, které jsme vystavěli. Tak jsme ho raději zavřeli.

Jaké knížky máte ráda?
To je strašně těžké říct. V posledních letech jsem se čím dál víc dostávala, asi i pod vlivem politiky, k literatuře faktu. Dřív jsem byla čtenář velkých světových románů od Rusů přes Francouze po Američany. K literatuře faktu jsem přecházela, abych porozuměla tomu, co se dělo. Čtyřicet let jsme neměli přístup k normální literatuře. Teď, asi dva roky zpátky, se zase pomalu vracím k románům. Přináší mi to radost. Román je tvorba, cítíte, že spisovatel něco vytvářel. Literatura faktu je hlavně vyhledávání faktů v archivech, mravenčí práce, hledání souvislostí.

Je nějaká knížka, která vás v poslední době hodně zaujala?
Nadchla mě Elena Ferrante a její Geniální přítelkyně. Už vyšel čtvrtý díl, ještě ho nemám, tak si ho poběžím kupit.

Dostalo se k vám, že možná autor není žena?
Vím, že se spekuluje, kdo to je. Poté, co vyšla knížka v Americe a začala sbírat ocenění, začalo se pátrat, kdo je autorka. Hledala jsem taky a na Googlu na mě vyběhl ženský obličej, předci snad z Polska, židovská rodina, která se ocitla v Itálii. Má za manžela literáta, sama je překladatelka. Takže jsem viděla její tvář a to jsem vždycky chtěla vidět, když se objevily ony dohady.

Takže vlastně skvělý marketingový tah… Kde vlastně berete čas číst? Já vždycky četla před spaním, jenže teď po několika stránkách usnu.
Já právě neusínám. Se spaním bojuju. Takže čtu třeba do dvou do tří do rána. Výhodné je, že mám šanci číst, nevýhodné, že nemám šanci usnout. Když čtu něco opravdu dobrého, chci číst dál, spánek odchází.

Řešíte to nějak? Přeci jen, odpočívat je důležité.
Mám prášky pro spaní, už jsem si pro ně musela dojít k lékaři. To když jsem zjistila, že to přerůstá ve strašnou únavu. Musela jsem to začít nějak řešit. Ale vsadila jsem hlavně na tělesné aktivity, koupila jsem si elektrokolo. Mám trochu hendikep s nohou, takže na normálním kole to už moc nešlo. Jak jsem doma ve Žďáru, od brzkého jara do podzimu jezdím. Sice to není bůhvíjaká fyzická aktivita, protože tu největší práci za vás odvede stroj, ale hlava se čistí. U nás je možné jezdit v lesích kolem. To mi pomáhá dostat se do lepší fyzické kondice. Takže se spaním je to díky kolu lepší.

Jezdíte i se svým mužem?
Ano, taky si koupil elektrokolo. Opravdu ho každému doporučuju. Všechno je lepší, než říct, tohle nemůžu proto a proto. Když jsem na kolo sedla a znovu mohla ujet třeba pětadvacet kilometrů, což je za chvilku, bylo to senzační.

Takže s kolem i na dovolenou?
To jsme ještě neudělali. Protože loni jsme vlastně ani dovolenou, v rámci které bychom někam jeli, neměli. Byli jsme doma. Jezdili jsme u nás v lesích. A bylo to bezvadné! Vidím spoustu lidí mého věku, kteří si to užívají stejně. Přijedou k hospůdce, tam si dají s chutí pivko a jedou dál.

Taky si dáte?
Nejsem pivař. Vozím si sebou vodu. Když už alkohol, tak si dám někdy víno.

Vysočina je nejen cyklistický, ale i běžkařský kraj. Lyžujete?
Na běžkách jsem jezdila, ale kvůli potížím s nohou teď nemůžu.

Chodíte velmi elegantně oblékaná. Vybíráte si své oblečení sama? Nebo máte pomocnici a oblíbený obchod?
O nákup svého oblečení se starám sama a žádný „svůj“ obchod nemám. Ale mám pár večerních modelů od módní návrhářky Beáty Rajské, to je moje největší paráda. Občas, když mám čas na zahraničních cestách, jdu se projít a něco ulovím. Ale hodně jsem si to zjednodušila. Mám ráda klasickou módu.

Neumím nosit aktuální výstřelky. Ne že by se mi nelíbily, ale mám pochybnosti, jestli se ke mně hodí. Klasika je bílá halenka, svetřík, šátek. Pro případ, že je třeba rychle změnit oblečení ve slavnostní, nosím si v kabelce perličky. Někdy se dívám ve sněmovně nebo i na ulici na odvážnější modely a říkám si, že bych to chtěla vyzkoušet, ale pak na to nemám odvahu.

Přes týden jste v Praze v práci, ve volných dnech doma ve Žďáru s manželem. Máte vůbec čas jen sama pro sebe?
Umím si ho udělat. Manžel rád pracuje s počítačem, to mě zas tolik nebaví, takže přichází moje chvíle na zahradě, bylinky, kytičky, i to kolo. Jezdíme spolu, ale někdy vyrážím i sama. Jako čtenář jsem taky většinou sama. Nepotřebuju být pět kilometrů od manžela, aby mi připadalo, že je to jen můj čas. Navíc mně dělá hodně dobře, když jsem ve společnosti rodiny a dobrých přátel, které jsme si za život nasbírali.

Pocit, že obnovuju svoje vnitřní síly, nemám, když jsem sama, ale naopak s lidmi, se kterými můžu naprosto svobodně mluvit o všem. Známe se tak dobře, že se nemusím bát, že si něco špatně vysvětlí, že se někoho dotknu. Synova rodina dává mému životu největší smysl.

Máte přátele i mezi politiky?
Jednu bezvadnou skupinu přátel mám ve Žďáru a druhou jsem získala vstupem do politiky. Nazývám ji pražská a je složená z lidí z různých oblastí, vědeckých, lékařských uměleckých. Takže to není skupina přímo politiků, ale lidí, se kterými jsem se seznámila díky politice. Z minulého politického života ve sněmovně mám tři přítelkyně, se kterými si mailuji a udržuji vazby, přestože jsou rozeseté po světě. Mít dobré přátele je spolu s rodinou jedna z největších kvalit života. A když jste k tomu relativně zdravý, nesmíte si na nic stěžovat.

A letos se na dovolenou chystáte?
V květnu jsme byli v Itálii a léto jsme zatím nepromýšleli. Já bych nejradši zůstala na kole ve Žďáru!

Text: Klára Prchlíková