Nedávno jste natočil audioknihu Pan Mercedes podle stejnojmenné knihy Stephena Kinga. Celkový čas nahrávky je 17 hodin. I když s Kajetánem Písařovicem jste na to byli dva, kolik času jste strávil ve studiu?
Asi deset dní. Oni to původně naplánovali asi na týden, pak jsme ale zjistili, že se to nedá stihnout, protože to byla opravdu tlustá bichle.

Měl jste někdy blízko k životní rezignaci jako hlavní hrdina knihy detektiv v penzi Bill Hodges?
O rezignaci bych nemluvil, to je cesta na hřbitov, ale určitého zklamání a drobných hořkostí se dožijete, obzvlášť když je vám jedenasedmdesát. To by bylo podezřelé, kdybyste takové pocity čas od času neměl. Na nějaké deprese to ale není.

Jak jste přišel k takovému hlasu, jaký máte?
Jo, to se zeptejte genetiky, rodičů, pána Boha, přírody, koho chcete. Já vám to neřeknu. K tomu se musíte prostárnout, prokouřit a propít. Já jsem měl i vyšší hlas. Na starších nahrávkách to je patrno. Ale všechno vám s věkem klesá. Pánům třeba i hlas.

Pomohl vám váš hluboký mužný hlas někdy v životě?
Že by mě kvůli hlasu někdy obsadili, to nevím, to se dělává v dabingu, ale přece jenom režisér má vždycky nějakou představu o celé figuře než jenom o jejím hlasu. Já jsem si to vlastně nikdy neuvědomoval a pokaždé mě zaskočilo, když mi někdo řekl, že mám charakteristický hlas. Teď už jsem si na to zvykl.

Minimálně dabujete George Clooneyho, idola žen…
… a všech daňových poradců. Tuhle jsem slyšel, že je to nejlépe vydělávající herec v Hollywoodu, takže berňák se musí taky radovat.

A jak se vám líbí jako herec?
Líbí. Já bych si to s ním klidně i prohodil. To víte, že jo.

Dneska jsou audioknihy hodně populární. Vzpomenete si, co jste poslouchal jako kluk?
Já jsem především miloval knihy, protože jsem se naučil číst velice záhy. Naši byli dost zaměstnaní a žačka mé maminky, které bylo 19 let, mě pomáhala hlídat jako nemluvně. Hlídala mě asi do tří let, a protože měla pedagogické schopnosti, naučila mě číst. Uměl jsem to už ve třech letech. Ne, že bych četl Vergilia v originále, ale uměl jsem písmenka, takže jsem v první třídě exceloval. Pak se to poznenáhlu srovnávalo s průměrem, ale na základě lásky ke čtení se zrodila i obliba rozhlasu.

Miloval jsem nedělní pohádky, sobotní odpolední hry nebo večerní četbu na pokračování. Televize nebyla. A rozhlas má obrovské kouzlo, že vzbuzuje vaši fantazii. Musíte se soustředit na poslech interpreta a promítáte si v hlavě film, což televize trošku setřela, protože ta vám nabídne příběh i s obrázky. Při poslouchání musíte být aktivnější.

Dodnes vzpomínám na dvě absolutní perly: Bylo nás pět od Karla Poláčka v podání Františka Filipovského a knížka Františka Rachlíka Pozdrav pámbu, pane Randák, kterou četl Jan Pivec. To byla rozkoš! Měl jsem to rád a říkal jsem si, že to rádio má něco do sebe. A vydrželo mu to dodnes, i když média se technicky rozrůstají do nepřestavitelných rozměrů. A proto jsem se nebránil načtení audioknihy. Doufal jsem, že se najde někdo, kdo to také bude mít rád.

Obrazy v hlavě jsou vám tedy milejší než televize. Přesto, máte televizi?
Mám. Člověk už je trošičku zmlsaný, protože chce radši hokej nebo fotbal vidět a ne jen poslouchat komentář. Nejde jenom poslouchat, že někdo bruslí ze strany na stranu, přebírá kotouč a střílí gól.

Je pravda, že nečtete noviny a nesledujete české televizní vysílání?
Takhle se to nedá říct. To byla zřejmě nějaká cenzura toho, kdo to napsal. Pravdou je, že noviny nečtu. Jak jsem už někde řekl, žaludeční vředy si radši způsobím nezřízeným způsobem života.

Jaké jsou tedy vaše zdroje informací? Odkud se dozvídáte, co se u nás děje?
Tomu člověk neunikne. Samozřejmě, že to sleduju, ale že bych byl nějaký zapálený fanda a neustále o tom hovořil, visel na zprávách, co nám kde kdo zase vymyslel nebo nevymyslel, a rozebíral je, to ne.

A líbí se vám to, co víte o současnosti a o politické situaci u nás?
Podívejte se, já nejsem politolog, mikro- ani makroekonom, takže se k těmto věcem nevyjadřuji.

Ve vás se sváří dva životní styly. Vyhovuje vám prostý venkovský život a na druhou stranu máte rád ruch kaváren. Kde se ve vás vzala obě ta zalíbení?
Tatínek byl kavárenský typ. Trávil život hodně po kavárnách. A v době, kdy jsem začal nakukovat do světa dramatického umění, mně to také vyhovovalo a vyhovuje mi to stále. Ale občas si člověk potřebuje odpočinout, takže venkov má pro mne také svůj půvab. A z něj zase utíkám do kaváren.

Co máte na venkově nejradši?
Klid, ticho. To je dneska velmi vzácný jev, dokonce i v těch kavárnách, protože všude duní nějaká muzika. Jak říká Karel Poláček v jedné povídce, kterou jsem také načetl, v kavárně se děje to i ono a dohromady se vlastně nedělá vůbec nic.

Čím je člověk starší, tím je alergičtější na hluk. Je to i váš případ?
Když je člověk mladší, snáší určité věci lépe, ale stáří vám přinese třeba i částečnou hluchotu, takže nemusíte být úplně rozpačitý z toho, že někde něco duní. Ale přece jenom, vždycky je to tak, že čeho je moc, toho je příliš.

Tenhle ateliér na Starém Městě máte poměrně krátce, už jste se tu zabydlel?
Ano, okamžitě. Kdysi jsem míval ateliér na Jánském vršku, takovou ubohou vlhkou místnost, potom na Valdštejnském náměstí, odkud mě vyhodil restituent, a měl jsem ateliér doma na Malé Straně a mám ho na chalupě. A protože z bytu jsme se také museli odstěhovat, tak jsem rád, že mám tenhle.

Malířův ateliér je takové tajuplné místo. Co všechno se na takovém místě děje, kromě malování?
Všechno, co chcete. Co vaše fantazie dovolí.