Překážkou v cestě za úspěšnou léčbou byla ve středověku zejména neschopnost rozlišit od sebe různé choroby s podobnými projevy. Lidé s lupénkou tak byli považováni za malomocné, jakákoli duševní porucha se označila za šílenství způsobené posedlostí ďáblem. Pokud nebyl původem nemoci ďábel, pak šlo o boží trest za lidské hříchy.

Právě tak se třeba v 15. století pohlíželo na syfilis. v roce 1495 vydal německý císař Maxmilián I. mandát o rouhačství, kterým se pak řídila mnohá města. Jako prevence před zhoubnou pohlavní nemocí bylo zakázáno klít a hrát v kostky. Na syfilickou vyrážku lazebníci často používali masti obsahující rtuť - stejnou mastí ostatně "léčili" veškeré jiné kožní choroby. Stávalo se, že pacient dříve umřel na otravu rtutí, než na samotnou syfilidu.

Rtuť se někdy coby osvědčený středověký prostředek používala i na léčbu boláků způsobených morem. Nutno ovšem podotknout, že mor se v minulých dobách vlastně nijak neléčil, protože měl příliš rychlý průběh a nakažených bylo přespříliš. Roli lékaře pak většinou na sebe mohl vzít každý, kdo byl k tomu ochoten. Namísto léčby však jen počítal mrtvé, sepisoval s umírajícími závěti a utěšoval pozůstalé.

Morové rány mívaly natolik děsivý dopad, že se trestem božím snad ani vysvětlit nedaly - na černou smrt přece umírala i nevinná nemluvňata. Lidé tedy hledali příčinu jinde. Protože se mor podezřele vyhýbal židovským ghettům, začali obviňovat Židy, že křesťanům otravují studny. Nenávist přerostla v pogromy, při nichž zemřely tisíce nevinných lidí. Nikdo si přitom neuvědomil, že ghetta byla moru často ušetřena díky jejich izolaci od okolního světa a díky lepším hygienickým návykům.

Zcela jiný pohled mívali muži vědy na tuberkulózu. Středověký perský polyhistor Avicenna na počátku 11. století ve svých spisech vyjádřil přesvědčení, že tuberkulózu způsobuje znečištěný vzduch. Pobyty na čerstvém vzduchu v horách či u moře se nemocným doporučovaly ještě v první polovině 20. století. Samozřejmě jen těm bohatým. Chudina putovala do sanatorií, která spíš připomínala věznice.

Zvláštní sanatoria se zřizovala také pro pacienty nemocné duchem. Podmínky v nich ovšem bývaly příšerné a místo vyškolených zdravotníků tam často pracovali vězenští dozorci. Příkladem byl "blázinec" zřízený roku 1790 v areálu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Pacientům zde byla při záchvatech zuřivosti podávána dávidla a projímadla, pouštělo se jim žilou, na tělo se jim přikládaly pijavice. Jejich duševní stav se v takovém zařízení jen zhoršoval.

Naopak s příznivou odezvou se v roce 1850 setkala teorie francouzského lékaře Pierra Briqueta o původu ženské hysterie. Za hysterii byla v dobách minulých považována celá řada příznaků, od vzpurnosti a hašteřivosti až po epileptické záchvaty. Briquet se domníval, že hysterii u žen způsobuje sexuální frustrace, a jako léčbu doporučoval dráždění klitorisu. O devět let později bylo na základě britské studie zjištěno, že výskyt hysterie v ženské populaci vzrostl na 40 %. Šlo tak zřejmě o jediný typ léčby v dějinách, která nebyla obávaná, ale naopak aktivně vyhledávaná.