Proč je tak riziková?

Rodina není zvyklá pobývat pospolu, to je pro dnešní dobu typické. Rodiče hodně pracují, děti chodí do družin a na kroužky, starají se o ně babičky nebo chůvy.

Co víkendy?

Ty už taky nebývají rodinné. Spousta lidí o víkendu pracuje, nebo si nosí práci domů. Dovolená je tedy naprosto odlišný svět: jsme spolu 24 hodin denně a brzy musíme něco řešit, místo odpočinku převládá stres.

Jaké dovolené jsou z pohledu psychologa nejhorší?

Ty, které zorganizuje jeden bez ohledu na přání a zájmy zbytku rodiny, a platí to nejen pro léto. Turistika, cyklistika, lyžování, poznávací zájezdy…

Čím dál víc partnerů se rozděluje: muž třeba vyrazí na kole, žena cvičit. Je to dobře?

Část dovolené by měla rodina trávit spolu, ale určitě by měl zbýt prostor i na vlastní aktivity. Je lepší, když se otec-horolezec vydá na výpravu s kamarády a nenutí rodinu, aby pod skálou obdivně vzdychala, jak mu to jde. Bohužel se setkávám i s tím, že když jeden z partnerů chce trávit část dovolené sám, druhý to bere jako zradu. Tolerance je ukázka hodnoty vztahu. Můj muž nestojí o moře, raději je v jižních Čechách. Tak si užívám moře s kamarádkou a letos se chystám s dcerou.

Kdy mají podle vás „děti“ nárok zůstat doma místo nechtěné dovolené nebo víkendu s rodiči?

Na střední škole považují samostatnost za alfu i omegu svého žití. Jedna kolegyně šla se šestnáctiletým synem ze společenské akce a on šílel, jaká je to potupa jít po ulici za bílýho dne v kvádru, a ještě k tomu s matkou! S takovým přístupem je víkend, na který nechtěl, k nepřežití. Doporučuji nechat ho doma a zajistit taktický dohled. Ne že mu tam nasadím babičku, ale taky ho nenechám úplně bezprizorního. Líbí se mi citát Puberta je období, kdy děti opouštějí své rodiče, aby je později mohly adoptovat. Časem se totiž potomci k rodinným dovoleným a víkendům rádi vracejí.

Co s tím, když se pokoušejí vyrušit i společné večery?

Puberta dneska nastupuje brzo, dřív než ve dvanácti letech. V tomto věku má být ale večer doma bez debat. Jen se s ním musí trošku jinak komunikovat, s příkazy „musíš“ a „nesmíš“ narazíte.

Ve dvanácti?

I dřív. Třináctiletá dívka je téměř postpuberťačka, všechno se zrychlilo. „Kde a s kým jsi a kdy přijdeš“, tyto otázky by měly být automaticky nastavené už od mladšího věku. Stejně jako: „A pokud se zpozdíš, tak se ohlásíš.“ Nemůžu však vyžadovat, aby se dítko z kina vrátilo do osmi, když film končí v devět. Tím si předem zadělávám na problém, protože je jasné, že mám nesmyslné požadavky. Pochopitelně záleží na tom, jak jsou potomci odmala vedení a čemu se věnují. Jestli sportují, nejsou až tak výbojní a jsou více zvyklí na režim. Měli by mít prostor se vyjádřit, ale ve spoustě rodin ho mají až moc velký. Přišla za mnou maminka, která je tak benevolentní, že výraz, že jí devítiletý syn přerostl přes hlavu, je velmi umírněný. Čekala, že udělám zázrak. Neudělám, když si vychovala cara. Ten v pubertě na večeři v osm nepřijde.

Podle čeho rodiče poznají, že zvolili správný styl výchovy?

Podle toho, že se dítě rádo vrací domů. Zní to jako hrozně patetická fráze, ale každý dospělý ví, jak je právě tohle pro něj důležité, tak na to má myslet taky u dítěte. Radím rodičům, ať si vzpomenou na svou pubertu: taky měli pocit, že jim nikdo nerozumí. V pubertě se zkazí nejvíc vztahů mezi rodiči a dětmi. Hlavně příliš autoritativní otcové, kteří na kluky tlačí stylem „já tě živím, tak budeš poslouchat“, by měli hodit zpátečku. I v opravdu nejkritičtějších situacích bychom měli myslet na to, že co řekneme, to se zpátky vzít nedá. U dotazů typu „Jak dlouho jsi na počítači? Proč jsi neuklidil nádobí a nedošel se psem?“ dopředu víme, že reakcí bude naprdnuté dítě. Nic jimi nevyřešíme a stejně je stále dokola klademe. Nebo řveme.

To mám jít venčit psa místo něho?

Určitě ne, musíte taktizovat. Nebo šmrncnout trošku humoru. Když zareagujeme jinak, než dítě čeká, spíš se od počítače zvedne. Třeba říct: „Až budeš přetížený tím Facebookem, můžeš jít vyvenčit.“ Případně určit mantinely, že to má udělat do půl hodiny. Žádné normální dítě nebude preferovat úklid ani další trapné povinnosti před klábosením s vrstevníky, počítačovými hrami a zušlechťováním svého zevnějšku. Dobré je položit si taky otázku, jestli má dost prostoru ke správné seberealizaci. Třeba když ho necháme něco zorganizovat nebo uvařit oběd, bude ho to bavit. Když má servis, proč by ho nevyužil? Je to stejné, jako když si žena stěžuje na manžela, že jí nepomáhá: pokud si to nenastaví na začátku vztahu, změnu vybojuje těžko.

Berou si pak děti tyto modely pro své vztahy?

Stoprocentně, to řeším s pacienty denně. Matka, která by se rozčtvrtila, aby celé rodině poskytla dokonalý servis, dělá svým dětem medvědí službu: dcera se v dospělosti taky bude chovat jako posluhovačka a syn po vzoru otce na žádnou domácí práci nesáhne. A pokud to jeho žena bude vyžadovat, bude zle. Když pak přijdou do poradny, netuší, v čem je problém: „Vždyť máma taky všechno zvládla a tátu neobtěžovala.“ Jeden klient mi vyprávěl, že jeho žena, zvyklá všechny obskakovat, na dovolené all inclusive běhala s tácem a snášela celé rodině všechno pod nos.

Pozná odborník děti vymodlené a starších rodičů?

Moudří rodiče, zejména ti, které narození dětí stálo velké úsilí a překonávání řady překážek, vyhledají odbornou pomoc, když nevědí, do jaké míry být přísný, jak nastavit pravidla a jak být přizpůsobivý, tolerantní. Tvrdím, že výchova je nejtěžší práce v životě člověka. Fyzická, psychická, nikdy nekončící práce celého já.

Co geny? Když maminka omlouvá agresivní dítě na pískovišti, že je prudina po dědečkovi?

Pro ni je to nejjednodušší, prostě se jí ten problém nechce řešit. Neuvědomuje si, že bude narůstat. Je to stejné, jako když necháme potomky chodit domů opilé, protože dědeček přece taky nasával.

Lékaři bijí na poplach, že děti nechodí jen tak běhat ven jako dřív. Vadí to i z psychologického hlediska?

Samozřejmě. Člověk je nádoba propojená, všechno souvisí se vším. Pohyb potřebujeme, protože rozvíjí nejen motoriku, ale i psychiku. Když si sednu a budu jenom na něco hledět, přehltím zrakové kanály a zrakové nervy v mozku a ty ostatní nechávám ležet ladem. Děti místo toho, aby si zaskákaly gumu, panáka, hrály hry a u toho si povídaly, sedí a koukají na obrazovku, mozkové hemisféry tudíž nespolupracují, jak by měly. Práce těla není propojená s mentální činností, proto tolik dětí trpí poruchami učení, pozornosti a chování.

Co děti na Facebooku, Skypu a SMS mají? Z pohledu rodiče plkají o kravinách.

Je mnohem jednodušší sedět v pokojíčku, než se obout a jít za kamarády, navíc by jich za odpoledne neobešly tolik.

Je to škodlivé?

Hodně. Nejen tou příliš úzce zaměřenou činností. Člověk je sociální tvor, přirozený kontakt v reálu je nenahraditelný. Jednoduchost, se kterou platíte složenky přes internet, se přenáší do vztahů. Znám spoustu partnerů, kteří řeší svoje problémy nebo provoz rodiny přes e-maily. A když si mají něco vyříkat do očí, nejde to, protože písemně jinak formulují, chybějí tam emoce, mimika, tón hlasu, reakce partnera. Pak se nedivme, že si na dovolených nerozumíme. Neumíme spolu soužít.

Jak tedy spolu zestárneme?

Největší zodpovědnost by měl mít člověk sám k sobě: co pro sebe neudělám já, neudělá nikdo jiný. Když budu umět žít sám se sebou relativně v pohodě, budu také dobře nebo lépe fungovat jako partner, rodič, prarodič, kolega, kamarád… Kdo srovnaný sám se sebou není, řeší někoho jiného, hlavně děti. Jenže ty odrostou a náhle vznikne spousta volného prostoru a jsem tady zase já. A partner. Pokud nemáme mezi sebou ten správný vztah a fungujeme jen pro děti, dostihne nás to. Dostat se do stavů rozladěnosti a úzkostí až depresí není nic těžkého: lidé jsou hodně unavení. Řekla bych utavení, byť tato diagnóza neexistuje.

Kdo je utavený?

Ten, kdo se přepracuje, nemyslí na sebe, šidí se. To není problém jen manažerů a majitelů firem, o místo se dnes bojí téměř každý úředník či prodavačka. Neberou si dovolenou, neschopenku, paragraf na nemocné dítě. Když začínám psychoterapii, nejdřív s klienty probírám, jak žijí. První jídlo mají v pět odpoledne, pijí litry kafe, málo spí, nemají koníčky. Výjimkou není přiznání „vlastně jenom pracuju a vychovávám děti“. To je málo. Auto člověk hýčká, myje, vybírá kvalitní pohonné hmoty, po určitém počtu kilometrů ho dá do servisu…, ale že by pečoval o sebe, to tak samozřejmé není.

Jakou radíte první pomoc?

Důslednost. Vytvořit si svůj režim, už od rána: protáhnout se, zacvičit si, zaběhat, připravit se na den, co mě čeká. Udělat si na sebe čas. Je to jenom o volbě, zda vstát o dvě hodiny dřív, nebo je prospat. A když si řeknu, že si zajdu na kosmetiku, masáž, wellness akce a další úžasné aktivity, nebudu litovat „vyhozenejch peněz“, dělám to přece pro sebe. Poměrně extrémní bylo sdělení jednoho pacienta: „Mně je padesát, já už to ňák doklepu.“ Já mám do pětašedesáti hypotéku, někteří mí vrstevníci mají doma puberťáky. Je dobré si opakovat, že čas i peníze musím investovat „také“ do sebe. Nebude ze mě vrcholový sportovec ani Brad Pitt, ale budu spokojený a budu se cítit dobře. O to jde.

Kdy jste začala běhat?

Pořádně? Ve třiapadesáti. Ale ne ze dne na den, vždycky jsem se hýbala. Můj trenér in-line bruslí Jakub Makalouš rozjížděl Bootcamps, což je varianta vojenského výcviku, propojení různých fyzických aktivit v přírodě s během. Třikrát týdně v půl sedmé ráno začínal trénink. Utvořila se tam parta lidí, což je také úžasné. Pohyb a legrace. Ale postupně se víc a víc běhalo, což mi nevyhovovalo, protože jsem často končila supěním a tepovkou na hranici kolapsu.

Teď ale běháte půlmaratony.

Ano, trenérka Anička mi doporučila, ať si nechám vyšetřit kondici a své možnosti v Casri u pana Mgr. Tvrzníka: 2. dubna jsem šla na vyšetření, dozvěděla se, proč se mi nedaří a jak se to dá změnit, a 17. června jsem uběhla první půlmaraton. Nebudu nikdy rychlý běžec, ale kdyby mi někdo tvrdil, že uběhnu dvacet kilometrů, ťukala bych si na čelo. Z nepřítele jsem si udělala kamaráda. K tomu chodím pravidelně už hodně let se skvělým trenérem a kamarádem Pavlem Sirotkem do posilovny a díky němu mé tělo drží pohromadě. Občas jezdím na kole, in-linech, plavu, hraju badminton, chodím do lesa. Často vidím extrémy: spousta lidí se v posilovně téměř odrovná, ale dva kilometry domů jedou autem, případně přebírají módní trendy: hrrr na zumbu, pak na spinning. Z pohledu psychologa by měl být pohyb komplexnější: je třeba víc druhů pohybu, a hlavně by neměla chybět pozitivní emoce, prožitek. Kdybych si šla odsupět svých deset kilometrů jenom proto, že potřebuju udržet kondičku, je to jen polovina té činnosti, ale mně je fajn, že běžím lesem nebo kolem Vltavy, pozoruju labutě, vodu a cítím celým já, jak mě to nabíjí a jak je mi dobře.

Manžel běhá s vámi?

Občas. Jenomže jako je pro zdatného běžce odpočinek běhat se mnou, tak pro mě je odpočinek běhat s manželem. On je zase zdatný cyklista a výlet se mnou je odpočinek pro něj a já supím. Na kole jsem nemehlo, padám i na rovině. Když si chce zajezdit pořádně, jede sám.

Jaké máte společné rituály?

Jezdíme do jižních Čech, kde máme spoustu společných aktivit, ale i prostor na ty individuální. Máme rádi zvířata, ze všech, které jsme kdy měli, nám zbyli dva kocouři. Vnoučata zatím nemáme. Jsme dost společenští, máme hodně kamarádů a skvělé příbuzné, kteří se s námi účastní spousty zájmových, ale i těch potřebných činností. A to je také velký společný prostor.

PhDr. Milena Bučková (55)

* Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě UK, atestace má v oboru klinická psychologie a psychoterapie.

* Pracovala v Dětském diagnostickém ústavu, v Nemocnici Na Františku, ve Fakultní Thomayerově nemocnici a na poliklinikách v Praze 4, dnes má ambulanci v Praze 10.

* Zabývá se především individuální i partnerskou psychoterapií a psychodiagnostikou dětí a dospělých. Diagnostikuje psychomotorický vývoj dětí, pomáhá s výběrem školy a zaměstnání, řešením osobních trablů, problémů v komunikaci, s výchovou dětí, emočními problémy, poruchami příjmu potravy a psychosomatickými potížemi.

* Má manžela Sávu, syn Milan (34) je manažerem restaurace, dcera Martina (27) zdravotní sestrou.

dotazník

* Mrzelo vás, že se rozdělilo Československo? ANO

* Jste na Facebooku/ Twitteru? ANO

* Četla jste Bibli? ANO

* Zavedla byste na psí bojová plemena zbrojní průkaz? NE

* Jezdíte MHD? NE

* Má mít prezident možnost vyhlásit amnestii? ANO

* Kupujete biopotraviny? NE

* Umíte uvařit svíčkovou? NE

close Logo Květy info Zdroj: kvety.cz zoom_in