Romantická láska má mnoho podob. Někdo si vybaví valentýnský kýč, jiný večeře při svíčkách či milostná vyznání trubadúrů. Jaké má ale místo v dnešní společnosti?

Amor Roma

Romantická láska byla pro antropology po dlouhou dobu výdobytkem Západu, který nemá u takzvaných primitivních společností obdoby,“ domnívá se William Jankowiak.  Z pohledu historické antropologie se „fine amor“ poprvé objevuje v podobě dvorské lásky cca ve 12.-13. století v oblastech jižní Francie. Skutečné propuknutí „romance“ se však připisuje teprve modernizaci, a to zejména revolučním průmyslovým a  demografickým změnám, které se odehrály koncem 18. století ve Velké Británii


Pravěká romance

"Romantická láska je nám vrozena a je součástí naší společné evoluční historie,“ soudí naopak antropoložka Helen Fisherová. Podle jejího názoru se „láskyplné románky“ začaly objevovat zhruba 2 miliony let př. n. l.  v důsledku změn reprodukční strategie v souvislosti s lovem, sběrem a chůzí po dvou. Na rozdíl od přímočaré testosteronové „sexuální touhy“ je romantická láska spojena s dopaminem, který nervově přenáší pro ni typické charakteristiky, jako je intenzivní zaujetí, soustředění, idealizace, silné přitahování či příjemné pocity spojené s konkrétní vyvolenou osobou. 

S romantickou láskou se můžeme setkat téměř ve všech kulturách po celém světě,“ domnívají se William Jankowiak a Edward Fisher,  kteří ji na základě výzkumu založeném převážně na analýze folklóru přisuzují 89 procentům světových společenstev.

Oproti tomu manželství založené na lásce a citech nejsou v tradičních společnostech zrovna vítány, jelikož podkopávají  zvyky, sociální stabilitu a příbuzenství,“ říká antropoložka Susan Schaefer Davisová. Ale i zde dochází ke změnám. Když jsem v roce 1965 poprvé přijela do berberských vesnic, manželství bylo striktně dohodnuté rodiči. Spolu s průnikem televize a egyptských mýdlových oper se však představa romantické lásky rozšířila. Dívka sice nemůže říci, že miluje chlapce a chce si ho vzít. To je stále tabu. Nicméně jej může odmítnout a doufat v to, že jí rodiče vyberou někoho, koho má ráda.“

Neuromancer

„Dnes si hledáme spřízněnou duši tak, jako si host vybírá z přemíry možností u přeplněného bufetového stolu,“ domnívá se socioložka Eva Illouz. „Konzumní kapitalismus nás naučil jednat ve věcech lásky jako nakupující na trhu. Neustále racionálně porovnáváme možnosti, zvyšujeme nároky, poohlížeme se stále po lepší partii, a čím dál méně spoléháme na intuici či štěstí při výběru partnera.“

Přemíra možností, hollywoodské romance či nejrůznější psychologické rady proměnily území lásky v nejasný chaos. Muži i ženy sice mohou ve skrytu duše toužit po vysněné romantické lásce, ale přitom se potřebují stále méně a méně:  kapitalismus nás učí být nezávislými a sebestřednými.  Ve chvíli, kdy se z citových či ekonomických důvodů přece jen rozhodneme pro manželství, zadní dvířka si necháváme stále pootevřena. 

Namísto idealizované lásky „na život a na smrt“ se tak  stále častějším modelem soužití stává opakovaná „seriální monogamie“. Bolest a utrpení, které obvykle doprovázejí rozchody či rozvody, navíc v současné společnosti pozbyly svou někdejší romantickou prestiž. Oproti tomu jsou vykládany jako osobní selhání či  porážka, a jako takové často vedou ke kompletní krizi jedince.  

Eva Illouz proto doporučuje všímat si spíše toho, jakým způsobem společnost lásku a vztahy tvaruje, nežli se zaměřovat na její  obvyklou redukci na hormony, racionální analýzu, Freuda či neláskyplné dětství. To totiž podle jejího názoru nejenže zabíjí vášně, ale vede i ke zmatku, ve kterém není vůbec jasné, co to vůbec láska je, jak ji lze hledat a jakou v ní dnes máme spatřovat  hodnotu.

Úvodní foto: Michal Josephy