Zamilovaná Ester Geislerová: Je to celý vzácný, jsem šťastná!

Jak dnes vycházíte s otcem Jana a Mii?

Výchovu jsme si rozdělili, máme střídavou péči a mám pocit, že ačkoli se nijak konkrétně nedomlouváme, jsme celkem názorově sladění. Věřím, že bychom do budoucna mohli najít cestu, jak komunikaci ještě zlepšit.

Jak takový rozchod přežít, a nezbláznit se?

Domnívám se, že v dnešní době je to už celkem běžné. Nevidím důvod, proč by se měl někdo z toho zbláznit. Za sebe můžu jen říct, že mně pomohla rodina, přátelé, děti a taky práce, a hlavně čas.

Nedávno měla premiéru nová komedie Dvě nevěsty a jedna svatba, kde jste si zahrála s Annou Polívkovou. Proč jste na nabídku kývla, co vás na scénáři zaujalo?

Kývla jsem, protože kromě toho, že mě hraní moc baví, tak jsem potřebovala práci. (smích) A mám ráda romantické komedie. Tahle mi něčím připomínala klasiku Svatba mého nejlepšího přítele, ale na vesnici. Dlouho jsem si přála hrát v komedii a taky potkat pracovně Aničku Polívkovou. Vždycky mě bavila. Věděla jsem, že natáčení bude velká legrace, což byla. I díky režisérovi Tomáši Svobodovi, se kterým máme společný humor.

Je i dnes svatba pro vztah důležitá?

Myslím, že je hezký držet se nějakých symbolických rituálů. Asi je jedno, jestli to je spácháno nějakou úřední cestou nebo jen uspořádáte mejdan pro kamarády a řeknete jim, že se prostě máte rádi. Každej potřebuje něco jiného. Někomu stačí, že mu s tím druhým je dobře. Ale smysl to určitě má. Třeba když přijde nějaký těžký období a jde do tuhého, tak si to člověk rozmyslí jakoby "dvakrát".

Šla byste do toho znovu?

Myslím, že když se člověk hodně zamiluje, tak si chce toho druhého vzít, i když předtím nechtěl. Takže… kdoví.

Zdroj: Profimedia

Znamená to, že se vracíte k herectví?

Asi pro vás a pro některé lidi ano, ale já jsem z něj nikdy oficiálně neodešla. Vím že jsem byla kvůli mateřství a současně studiu na AVU v podstatě „zmizelá“. Byla jsem máma a student zároveň. A asi tak před pěti lety jsem začala pracovat i v jiném oboru, protože jsem prostě musela vydělávat. Nikdy jsem nebyla jen herečka, baví mě kombinovat všechny aktivity, které mám. 

Kromě natáčení se v současné době také s návrhářkou Josefinou Bakošovou věnujete „rozchodovým větám“, projektu Manifesto. Jaké zkušenosti s rozchody máte vy osobně? Zažila jste některý kuriózní?

Pamatuju si na jeden, kdy jsem se potřebovala rozejít s jedním klukem, se kterým jsem chodila třeba jen měsíc. Chtěla jsem mu to říct do očí a zároveň pro něj udělat něco hezkýho. Zní to hrozně, já vím. Pozvala jsem ho na suši, dali jsme si celou takovou tu loď, která stojí hodně. Řekla jsem mu to po té večeři a on byl z toho celý špatný. Mám pocit, že to celé na něj působilo moc emancipovaně. Byla to prostě blbost, někoho pozvat na večeři a pak se s ním rozejít. Ale v tomhle asi každý někdy chyboval. S odstupem času mi to připadá strašný.

Připadal si méněcenný?

Já nevím. Asi jo. Myslím, že to mohlo působit divně. Přitom jsem to tak vůbec nemyslela, jen jsem ho chtěla pozvat a přišlo mi to jako dobrý nápad. Kdykoli jsem se rozcházela, bylo pro mě nejdůležitější vyřešit to z očí do očí. Jeden můj bývalý přítel mi dokonce napsal, že to dodneška oceňuje, že jsem byla stručná a přímá. Ale pár blbostí jsem taky udělala.

Dnes to osobně málokdo ustojí. Problémy se řeší co nejméně bolestivě, takže na dálku.

Tenhle Instagram @esterajosefina by kromě pobavení měl sloužit i k tomu, aby lidi odpuzoval od toho, aby si důležité věci sdělovali přes esemesky. Měli by si je říkat osobně. Je to vážně důležitá informace a stojí za to v sobě najít tu odvahu. A někdy tomu nepřihrává vzdálenost mezi lidmi. Hodně se nám v těch zprávách opakuje situace, že jednoho dne vám prostě přijde zpráva od vašeho partnera a v ní je napsané: „Sorry, už to necejtím. Nazdar.“ A nejhorší na tom celém je, že někteří lidé už si ani neuvědomují, že je to špatně.

Připadá jim to jako normální a běžný způsob komunikace.

Jasně. Částečně se naše vztahy odehrávají ve zprávách, někdy je pro nás důležité, co ten člověk napíše, ale pořád věřím tomu, že bychom si důležité věci měli říkat z očí do očí. Esemesky, sociální sítě, na to všechno už jsme si tak moc zvykli, že se k sobě zapomínáme chovat slušně při nějakých momentech, kdy je lepší sejít se osobně. Když jde navíc o člověka, kterého jste nějakou dobu milovali!

Jak jste k sobě s Josefinou přišly?

Všechno to začalo obrázkem tygra. V deváté třídě jsem namalovala tygra a všechny základky z celé Prahy to posílaly na výtvarnou soutěž, kterou založila Josefinina maminka Hanka, která vlastnila studio Haf, což je taková soukromá liduška. Já jsem tuhle soutěž vyhrála a získala u nich kurz kreslení, kde Josefina učila. Tam jsme se poprvé seznámily. Pod jejím vedením jsem poprvé kreslila podle živého modelu portrét a dobře to dopadlo! Už tehdy mi byla hrozně sympatická, protože vždycky byla hrozně hezky oblečená a měla všechno dokonale sladěné, usmívala se a vypadala úplně jako panenka. Hlásila jsem se na střední výtvarnou školu grafickou Hollar, kde ona už v té době byla. Když jsem začala chodit s mým prvním klukem, který byl z Měchenic, přišla jsem na to, že Josefina tam má chatu.

Zdroj: Profimedia

Takže zase ta láska! Ta má podle všeho prsty ve všem.

Moje první velká láska, spolužák ze střední, byl Josefinin kamarád, bydlel kousek za Prahou, kde má Josefina chatičku. Potom jsme začaly spolupracovat také na některých pracovních zakázkách, které se týkaly grafiky a scénografie. Od té doby jsme se přátelily, nezávisle na tom, že jsme každá měla postupně děti. A vlastně možná že nás ty děti ještě více spojily. Obě jsme je měly jako hodně mladé. Pořád jsme si říkaly, že bychom spolu měly něco vytvořit a pak ten čas přišel.

Díky tomu, že jste na Instagramu, jste na sebe upozornily také širší veřejnost.

Ta kolekce triček, o které se bavíme, se jmenuje Manifesto. Jde o trika s nápisy, s větami, které jsou notoricky známé. Původně to měly být vztahové věty, ne rozchodové věty. Ty z toho bohužel tak nějak přirozeně vyplynuly. Na základě toho nám lidé začali posílat své vlastní rozchodové věty.

Takže o tento rozměr jsou autentičtější.

My máme svých šest vět, které jsou na těch tričkách. „Co je ti?“ „Nic.“ „Nepoznávám se.“ „Je to mnou.“ „Musím ti něco říct.“ „Asi mám divný období.“ a „Já na tom telefonu pracuju.“ Ale to, co nám posílají lidé na ten Instagram, to vzniklo opravdu samovolně. S tím zatím nepracujeme, jen některé zajímavější zveřejňujeme.

Je to inspirované nějakým vaším životním obdobím?

Přede dvěma lety se s naší společnou kamarádkou rozešel chlapec a ona nám do společné konverzace napsala, co napsal ten kluk na Facebook. My jsme ji samozřejmě hned utěšovaly a k dobru přidávaly také věty, kterými se s námi někdy chlap rozešel nebo které jsme zaslechly v okolí. Vyvolaly jsme tím docela velkou bouři smíchu, a dokonce padlo, že by z toho mohla být vtipná výstava nebo kolekce triček. Dva roky nato, když jsme přemýšlely, co dál dělat, vzpomněly jsme si na tohle. Rozhodně jsme chtěly pracovat s textem, protože věříme, že slovo má svoji sílu a velkou moc.

Sdílíte také šílenější "výroky"?

Některé bizarní a vtipné na náš Instagram dáváme. Občas nám ale lidé posílají i komunikaci, kde jsou fotky. Třeba se někdo vyfotí s novým partnerem a pošle to své bývalce. A to už je hnus.

Takže nezveřejňujete všechno, prochází to kontrolou.

Některé ty zprávy jsou příliš konkrétní nebo zlé. Ta stránka není od toho, aby tam lidé po sobě plivali a vyřizovali si účty. Má to být zábava a také terapie. Už ten hashtag dost napoví: terapie sdílením. A to sdílení má dvojí význam. Za prvé to sdílíme už jen tím, že to zveřejníme, za druhé s nimi sdílíme tu informaci. Ve smyslu toho, že jsme empatické a napíšeme k tomu alespoň komentáře nebo smajlíka.

Rozhovor vyšel v časopisu Story.