Chtělo se vám se seriálem Labyrint potřetí vstupovat do stejné řeky? Nebál jste se, že diváci už nebudou tak zvědaví?

Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Když se lidem líbí žánr a mají rádi i herce, kteří v tom hrají, pak je určitá záruka, že se na to budou dívat i do třetice. Vy ale samozřejmě nemůžete usnout ve stereotypu, točíte nový příběh a musíte ho vyprávět tak, jako by nebylo nic předtím ani potom. Točím stejně poctivě, jako kdyby to bylo poprvé. Samozřejmě, někdo může říct, že první nebo druhá řada byla lepší, ale přes to se musíte přenést. Vy sami musíte vědět, že jste odvedli nejlepší práci, jaká byla ve vašich silách.

Podobnou situaci jste prožíval i s pohádkou Anděl Páně.

Abych pravdu řekl, pokračování Anděla Páně jsem se bál mnohem víc než další série Labyrintu. Přece jen dětský divák je přísnější a navíc kino je nekompromisní, tam hned vidíte, kolik lidí přišlo a jestli se to líbí nebo ne. Dneska je krutá doba. Když lidi nechodí, vymetou vás z kina, ani nevíte jak.

Vás ale nevymetli.

Naštěstí ne. Naopak, trhli jsme rekord. Do kina přišlo přes milion diváků. Měli jsme obrovské štěstí a asi i boží ochranu.

Zjevně se Bůh nad vtípky na svou adresu nenaštval, když i pokračování dopřál takový úspěch. Zkusíte štěstí i potřetí?

Uvidíme. Pootevřené dveře sice jsou, ale na druhou stranu si říkám, že dva díly možná stačí. Zkuste si představit, že by na Vánoce reprízovali tři díly. Tři vánoční večery koukat na Anděla Páně, to už by vás ten chlapík s křídly a ten s těmi rohy museli štvát. Zatím myslím, že dva díly na dva vánoční večery jsou akorát. (smích)  

Co podle vás stojí za obrovským úspěchem Anděla Páně?

Myslím, že se lidé v kině chtějí smát. Mají svoje každodenní starosti a v kině si chtějí odpočinout, pobavit se. Platí to dnes a platilo to i za Shakespeara. Ovšem rozesmát diváky je to nejtěžší, co může být. Natočit drama, že někdo trpí a nakonec ještě umře, to se točí skoro samo, ale pobavit lidi je kumšt. Pamatuju si, že na FAMU nějaký pan Bregant, filmový teoretik, prohlásil, že komedie jako žánr na FAMU nepatří, že tam se bude dělat velké umění na festivaly. Myslel jsem si o tom své.

Vy jste na FAMU krátce učil. Proč jste toho nechal?

Zjistil jsem, že jsem víc praktik než teoretik. Nevím, jestli jsem na učení vhodný typ, a navíc nemám moc času.

Od koho jste se vy nejvíc naučil?

Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl vidět při práci Kachyňu, Vávru, Krejčíka nebo Zdenka Sirového, a od nich jsem leccos odkoukal. Ve škole jsem pak měl Karla Smyczka a Dušana Kleina, oba jsou to velcí profesionálové a skvělí lidé. Když sám sebe porovnám třeba právě s Dušanem Kleinem, který vždycky byl k nám mladým laskavý a trpělivý, pak si musím přiznat, že já takový rozhodně nejsem. Nevím, jestli to je věkem nebo čím, ale mám pocit, že místo toho, abych s léty měl trpělivosti víc, mám jí míň.

Jak se to projevuje? Křičíte na herce?

Ne, to ne, jsem ale netrpělivý. Myslel jsem, že postupem let naberu větší klid a nadhled, ale je to přesně opačně. Třeba mě rozčiluje, že se vlečou věci, u nichž vím, že mohou jít rychleji. Třeba při natáčení. Já už si záběr připravím v hlavě, vlastně si ho sám pro sebe natočím, a celý den pak trpím, že to trvá tak dlouho, než se ho podaří převést do reality. Nejlepší by bylo, kdyby mi k hlavě vedly drátky a ty by představu jen zhmotnily. Mělo by to i tu výhodu, že bych si mohl představit jakékoli herce, třeba i ty už mrtvé.

Koho byste obsadil?

Těch by bylo. Třeba Rudánka Hrušínského nebo pana Högera. Já myslím, že dřív nebo později něco takového stejně bude, ale my už se toho asi nedožijeme. Na druhou stranu by se tak člověk připravil o to, co je na filmování hezké, a sice o setkání se živými herci. Třeba takový Mirek Donutil, se kterým jsme teď točili Labyrint, je úžasný člověk. Nejenže odvede skvělý herecký výkon, ale v každé pauze navíc sází jednu historku za druhou. Vůbec nechápu, kde bere tolik energie. Už mu také není dvacet. A právě tohle jsou krásná setkání. Nebo Jirka Langmajer, který uzrál do dospělosti, moudrosti, má to v hlavě srovnané. Přitom ještě před pár lety lítal v Divadle pod Palmovkou po jevišti jako střelený, byl hrozné éro, pankáč, neřízená střela, a teď mě hrozně baví s ním trávit čas, chodit na pivo, diskutovat. Právě o takováto setkání bych se nechtěl připravit.

Když jsme mluvili o budoucnosti filmu, co říkáte na fenomén internetových videí, která mají miliony zhlédnutí a naprosto nectí žádné tradiční výrobní postupy? Blíží se konec klasické filmařiny?

Nemyslím si. Takové rozpory byly v každé době. Vraťme se třeba o 30 let zpátky, do doby, kdy Karel Kachyňa pěkně postaru točil Smrt krásných srnců, a vedle toho Karel Smyczek natočil Proč?. Ty snímky byly úplně jiné, a přitom oba filmaři mohli fungovat vedle sebe. Musíme se na to dívat optikou, co vyprávíme. Když točit starou detektivku třeba podle Agathy Christie, nemůžu ji točit na mobil, musí to přece nějak vypadat, obraz mě musí vtáhnout do atmosféry viktoriánské Anglie, a to včetně kostýmů, stylizace. A právě tady je potřeba klasická filmařina. Když ale budu točit film o pankáčích, klidně ho můžu natočit na mobil. Ať už točíte na mobil nebo na velkou kameru, nejdůležitější je vypravěč, který buď příběh vyprávět umí, nebo ne.

Takže youtuberů se nebojíte?

Každý mobil má dneska kameru s vysokou kvalitou obrazu, můžu ho klidně vzít a začít točit film v kvalitě pro kino. Ale kdyby to bylo takhle jednoduché, pak by přece musely vzniknout minimálně tři čtyři miliony filmů. Proč to tak není? Protože natočit film je něco jiného než home video s dítětem, které právě dostalo mašinku k narozeninám. Je za tím potřeba vypravěč, který musí diváka zaujmout.

Co teď chystáte?

Nějaké věci jsou v běhu. Pořád myslím na Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, kterého nosím v hlavě už pěkně dlouho. A kluci, kteří napsali Případy 1. oddělení, udělali třídílnou kriminálku, do níž bychom se mohli pustit. Měl bych tam hezkou roli pro Ivana Trojana, ale musím počkat, až bude mít čas. Pak mám nějaké projekty, o nichž zatím nemůžu mluvit, a projekty, o nichž ani nechci mluvit, abych je nezakřikl. Nejlepší byla moje maminka, která mi tuhle říkala: „Viděla jsem novou sošku Českého lva, moc by se mi líbila. Hodila by se sem mezi ty vázy. Musíš už natočit něco pořádnýho.“ (smích)

Když už jsme u toho, nakolik můžete ovlivnit to, co točíte? Je vám práce víc nabízena, nebo naopak vy nabízíte vlastní projekty?

Mám samozřejmě věci, které bych chtěl natočit, které se snažím sám někde nabídnout, a naopak někdy přijde nabídka od scenáristů, od televize.

Vaše jméno má zvuk a slibuje úspěch. Cítíte se jako renomovaný režisér?

To tedy nevím. Co to vlastně znamená, že je někdo renomovaný? Že mě teď lidé znají? Že se mnou Květy dělají rozhovor? (smích) Takových renomovaných bylo, a pak se za nimi zavřela voda… Nikdo jejich filmy nehraje a jejich jména si přečtete jen v encyklopediích. Já myslím, že měřítkem úspěchu je to, co po vás zůstane. Je úžasné, kolik filmů zůstalo po Fričovi, Kachyňovi, kolik jich tu zůstane po Vorlíčkovi, to je známka úspěchu, to byli skutečně renomovaní režiséři. Jestli se jednou Anděl Páně bude hrát i poté, co já už dávno budu prdět do hlíny, budu spokojený.

Myslím, že Anděl Páně už je klasikou.

Takže můžu klidně umřít? (smích) Doufám, že ještě něco nesmrtelného natočím. Ale ano, přiznávám, že mám radost, když vidím, jaký má Anděl Páně úspěch. Jsem rád, když mě třeba někdo zastaví a řekne, že ho právě koupil na DVD vnoučatům, a ta teď nekoukají na nic jiného. Když teď Anděl páně 2 běžel v televizi, dalo se čekat, že udělá vysoká čísla sledovanosti, ale já byl úplně v šoku, jak vysoko vyletěla i „jednička“. I po 10 letech se na ni dívalo téměř dva a půl milionu lidí. Skoro každý čtvrtý člověk v této zemi se díval na pohádku, která už v televizi běžela asi poosmé. V tu chvíli si člověk uvědomí, jaký šlágr jsou třeba Tři oříšky pro Popelku, které byly natočeny v 70. letech, každý rok je dávají a každý rok se na ně dívá milion a půl lidí. To je neuvěřitelný.

Pohádky nestárnou, rodí se jim neustále noví diváci, další generace.

To je pravda. Mám radost, že nedělám zbytečnou práci, že někoho potěší. Je to stejné, jako když architekt postaví dům a lidem se v něm dobře bydlí, nebo když kuchař uvaří omáčku a všichni se po ní mohou utlouct. Každý má asi radost, když jeho práce zarezonuje a všichni říkají: Uvařte nám tu svíčkovou ještě jednou, my jsme si na ní tak pošmákli! A právě to je pro mě důležité, abych uměl uvařit omáčku, která bude chutnat. Uvařit si něco pro sebe s tím, že nejdůležitější je, aby to chutnalo mně, a je mi jedno, jestli to vy blbečkové budete jíst nebo ne, mi připadá sobecké. S filmy je to stejné. Jsou režiséři, kteří tvrdí, že vlastně žádné diváky nepotřebují a že čím víc menšinoví jsou, tím jsou větší umělci, ale mně to přijde směšné.

Herectví už vás vůbec neláká?

Vůbec ne, ale neříkám, že si někdy něco nezahraju jen tak pro legraci. Nedávno mě někdo chtěl obsadit do malé role, jenže jsem neměl čas. Býval bych to asi udělal rád. Ale nechci nic většího, protože bych měl pocit, že to ostatním hercům kazím.

Vždyť jste byl dobrý herec.

No právě, byl, teď jste to řekla - byl jsem herec. Správně jste použila minulý čas. (smích)

Všimla jsem si, že nekouříte, přitom jste býval silný kuřák. Co se stalo?

Já jsem to típnul ve chvíli, kdy jsme letěli do Austrálie promítat krajanům Anděla Páně, a to je hodně dlouhý let. Neměl jsem jinou možnost, než to vydržet. A když už jsem to zvládl, řekl jsem si, že zkusím nekouřit a uvidím, co se stane. Dneska už je to pět měsíců a je to v pohodě. Chvilku jsem sice žvýkal takové ty speciální žvýkačky, ale pak se mi po nich začalo dělat špatně a skončil jsem i s tím. Takže žádné cigarety, žádné náhražky. Velká prověrka byla návrat na filmový plac, kde máte nervy a každá pauza byla vždycky spojena s cigaretou.

Ale vydržel jste.

Vydržel a kupodivu to nebylo tak těžké, jak jsem si myslel. Bál jsem se toho víc. Kdybych věděl, že je to tak jednoduché, přestal jsem už před 10 lety. Člověk k tomu musí dospět a k tomu nekouření se trochu prokouřit.

Prospívá vám to. Vypadáte líp.

Přibral jsem a nedopnu smoking. Všechno oblečení si musím koupit nové. Myslel jsem, že jak přestanu kouřit, tak ušetřím, ale místo toho utratím majlant za novou garderobu.

Letos vám bude vám pětačtyřicet, cítíte nějakou krizi středního věku?

Tu už mám za sebou. Já si ji odbyl někdy kolem čtyřicítky. Nevyšel mi jeden projekt a nastartovalo mi to deprese a pocity marnosti. Snad už mě to nelízne kolem padesátky a doufám, že mi Pánbůh zdravý rozum zachovati ráčí.

Jana Marxtová

Článek vyšel v časopise Květy