Předchozí
1 z 2
Další

Na úvod se zeptám jednoduše, až naivně: Máte raději lidi, nebo psy?
Snažím se být spravedlivý. Psům dávám přednost, žiji s nimi a vím, že mě nepodrazí. Mým stylem života není žití mezi lidmi, nejsem rodinný typ a nikdy nebudu. Bylo mi dáno rozumět psům, oni mi také rozumí. A dostal jsem se až na tu úroveň, že tuto schopnost umím naučit jiné lidi. Jsem člověk, který když něco dělá, tak pořádně. Takže jsem vypustil všechny věci okolo a věnuji se jen psům. Snažil jsem se pochopit i ty nepochopitelné. Když pes dělá chyby, tak je to vždycky vinou člověka.

Jste vyučený hodinář, naučilo vás to pečlivosti a trpělivosti?
Je to už typická vrozená vlastnost, jinak by tuto profesi nemohl člověk vykonávat. Hned v prváku vylítlo několik spolužáků, protože na to neměli buňky. Ať jsem dělal jakoukoliv profesi, vždycky mi to něco dalo. Rok jsem třeba roznášel noviny, což mě dostalo mezi lidi. Dříve jsem žil v ústraní a věnoval se psům, a najednou jsem se setkával u schránky s lidmi. Pochválil jsem jim pejska, popovídali jsme si, takže jsem se tak nějak socializoval.

Často používáte termín socializace ve spojení se psy, jak to ale máte se socializací vy?
Rád se jezdím socializovat do Prahy, žije to tam. Vlastně tu mám lidi pořád, jezdí sem pro radu, a také dělám různé akce pro veřejnost. Pořádám společné venčení pod mým dohledem. Říkám tomu Free soboty. Dohlížím, aby se psi neprali nebo nechodili s ocasem mezi nohama – to je znak, že se bojí.

Pejskaři mohou přijet bez ohlášení, většinou tuto akci vyhlásím jednou za měsíc. Jezdí mi sem lidé i ze Slovenska. Většinou přijedou už v pátek, přespí tu ve stanu nebo v zimě u mě v klubovně a odjíždějí až v neděli. Můžu je sledovat delší dobu, večer pokecáme u piva a lidé se více rozpovídají o problémech. Spousta z nich se bojí ptát, někdy to neumějí zformulovat nebo se stydí. Často se stane, že ten problém ani nevidí. Takhle třeba odhalím skrytou agresi u psa, když mám možnost sledovat ho déle.

Škoda, že nemáte děti, protože to, jak zvládáte vychovávat psy, je důkaz, že byste byl i dobrým otcem.
Se svými alergiemi patřím do genetického odpadu a nejsem ten správný materiál. Ale vychovávám už starší lidi a vlastně i jejich děti. Spousta důsledných pejskařů má dobře vychované potomky. Když na to jdou důsledně, tak mají děcka v pohodě. Důsledně na psa, důsledně na děcko, a všechno klape. Klasická stará škola. My když jsme řekli babičce, že nás kousl Alík na řetězu, tak nám ještě dala přes hubu, že ho otravujeme. Dneska utratí psa, protože kousl dítě.

Jak můžete denně fungovat s alergií na psy?
Svého prvního psa jsem v sedmnácti letech dostal spolu se zahradou. Jeho bývalý majitel mi řekl: „Buď si ho nech, nebo ho dám utratit, protože soused ho chce na guláš.“ Za totality tohle nebylo až tak neobvyklé. Pes byl dlouhosrstý německý ovčák Dan, každé ucho měl jinam, ale byl můj. Se svou alergií na psí srst jsem si musel držet odstup, aby mne po olíznutí od něho neodvezla záchranka s astmatickým záchvatem. Musel jsem dodržovat pravidla několikerého mytí rukou, nenechat si olíznout obličej a podobně. Po půl roce veškeré příznaky alergie odezněly, denním kontaktem s alergenem si tělo vytvořilo protilátky.

Říkal jste, že za většinu, ne-li všechny, problémové psy může člověk, opravdu je to takhle jednoduché?
Je to rozdělené na několik kategorií. Alfou omegou všeho je chovatel. Jestliže chovatel dá psa komukoliv, i když k sobě pes a člověk nepasují, tak je zmetek. Jednou mi třeba volala paní důchodového věku, že má hyperaktivního boxera, kterého neudrží na vodítku a krmí ho tak, že mu hodí jídlo do baráku, sama jde ven a až se pes nají, může zase dovnitř. Je chyba, že jí toho psa chovatel dal. To je stejné, jako kdybych koupil důchodci Ferrari. Já bych přeci taky nedal osmdesátikilového hafana čtyřicetikilové slečně, protože vím, že to nebude fungovat. Prvotní chyba je v chovatelích a pak se nabalují další problémy. Pokud si nový majitel nesedí se psem, měl by mu být chovatel absolutně k dispozici a poradit s čímkoliv.

Otázka je, kolik psů dnes jde od chovatele. Velké procento zahrnuje množírny a nesmíme zapomínat ani na útulky.
Tak množitelé se nazývají také chovatelé. A jsou zodpovědní za psa, kterého vydají. Já bych majitele množíren zavíral za to, že týrají zvířata a dělají problémy. Ty peníze, které vydělají ve vězení, bych pak dal na provoz útulků, protože do nich jde ten jejich „odpad“, který vyprodukovali.

Množitel je kdokoliv, kdo chce po své čubičce štěňátka. Nejsou to jen velkomnožírny. Je to každý, kdo nepoužívá selský rozum a základy genetiky u množení zvířat. Nejde vzít každého psa a každou fenku. Jestliže to nebude povahově sedět, vytvořím pytel problémů – osm štěňat, která nebudou zdravá, nedožijí se mnoha let a budou psychicky labilní. Mám tu třeba dvě feny švýcarského ovčáka a každá je povahově úplně jiná, přestože mají obě papíry, certifikát pravosti. Dneska už se rodí psi s epilepsií. Zabývám se léčitelstvím a umím ji vyléčit. Stará selská metoda je, že když se narodí nemocní jedinci, nenecháte je žít a hlavně je nenecháte znovu množit, takže čuba na řetěz. Vyselektovat nekvalitu. Bohužel takhle zdegenerovalo i lidstvo. Proč může mít dítě epileptička s astmatikem, protože to nikdo nehlídá ani neřídí. Když doktor řekne, bude to na 90 procent dementní jedinec, proč dopustí, aby se narodil?

Takže myslíte, že umělá oplodnění jsou proti přírodě?
Přesně tak. Proč si myslíte, že vlk přežil tolik let? Protože se křížili jen nejsilnější jedinci, alfa s alfou. Jenže pak zase přišel člověk, vystřílel alfy a vlci se začali množit mezi sebou. Teď už tolik nevydrží a chovají se jinak. Dříve by vlk nevlezl na asfalt. Vždyť se bojí všeho syntetického. Dnes si lidé s vlky dělají pomalu selfíčka vedle auta, tak moc se změnili. Zase chyba člověka, že do toho zasáhl. Na co člověk sáhne, to pokazí!

Když už mluvíte o vlcích. Vy využíváte vlčí metodu, můžete krátce vysvětlit, o co v ní jde?
Vlky jsem měl a taky jsem za různými chovanými v zajetí jezdil, abych zjistil, jak fungují. Jejich styl uvažování mi velmi sedí. Jsou inteligentní a přemýšlejí, co dělají. Pes je polidštěný. Vlk přemýšlí na několika úrovních naráz. Nejdůležitější je sesmečkování, aby táhli za jeden provaz. Jsou jako firma, jeden kooperuje s druhým a každý ve smečce dělá, k čemu je předurčený. Jeden je hodný, neumí nic ulovit, tak piplá štěňátka, další fenka pořád nosí tenisák, takže mi rozehrává psy. Další jsou dobří lovci nebo navigátoři. Nesou zodpovědnost za to, že smečka přežije.

Když dostanu od lidí psa na převýchovu, tak s ním nekomunikuji slovy, ale gesty. Na ty reaguje a rozumí jim. Důležité je vidět psovi do očí. Gesty se dá vysvětlit mnohem více než slovy. Čtou samozřejmě i z intonace, ale také z očí a postavení těla.

Médii proběhlo, že když vás pes kousne, vy ho také kousnete. Není to zveličené?
Kdysi dávno tohle vyštrachali. Vysílali to na Nově a bylo to sestříhané. Jestliže se mi pes zahryzne do ruky, já řeknu pusť a on nepustí, tak se mu zahryznu do čumáku a on okamžitě ustoupí. Redaktorka to pochopila tak, že to asi používám denně a zakusuji se do psů jiných lidí.

To je poměrně hrubé a agresivní. Dokážu si představit, že právě tohle je trnem v oku vašim odpůrcům.
Nejdůležitější je si pak se psem vysvětlit, že jsme dál kámoši. Že kousat do mě nesmí a je lepší se se mnou dohodnout. Ano, jsou to lidé ze cvičáků. Devadesát procent lidí, kteří mě kritizují, jsou ti, co ještě nedávno používali škrticí obojky a techniky jako zkopání psa nebo jeho vyvěšování. Jsou to staré metody z 80. let. Tito lidé mě nikdy neviděli naživo, a když už, tak ne při práci. Já se nechám kritizovat jen od člověka, který tu se mnou pobude, uklidí kotce a pozoruje mě při práci se psy. Ale ne od toho, který o mně jen něco slyšel.

Dospěli jsme k tomu, že za většinu chyb mohou chovatelé a majitelé, ale nejsou některá plemena agresivní proto, že to mají v genech?
Nějaké předpoklady tam jsou, ale určitě ne agrese proti vlastnímu majiteli. Když jsou rodiče cholerici, jejich spojením vznikne ještě více cholerický jedinec. Znásobí se to. Geny v tom sice roli hrají, ale je to jen malá část a zbytek záleží na člověku. Dá se s nimi vyjít a pracovat. Nejdůležitější je, kdo je na druhé straně vodítka.

Největší chyba je, že lidé psy polidšťují, je to tak?
Ano, nechápou, že je to pes. Majitelé přisuzují zvířatům naše vlastnosti a nechápou, že pes není na tak vysoké inteligenční úrovni, aby dokázal pochopit, co se stalo. Lidé pořád psům něco vyprávějí a myslí si, že jim rozumějí. Nebo jim nadávají, přitom ten pes neví, za co, protože ta chyba se stala před příchodem člověka a ten hafan si to nespojí.

Řešil byste problémy u psa kastrací?
Ne, jsem proti kastraci. Já vždy nechávám psa kompletního, protože po kastraci změní chování. Je nestandardní. Jestliže háravou fenu napadne pes, tak je to vždy kastrát. A ta fenka je pak poznamenaná a doživotně ve stresu, protože nechápe, co se to přihodilo. Většina psů jsou gentlemani.

Za posledních padesát let se hodně změnil přístup člověka ke psovi.
Ano, buď byli hlídací, nebo mazlící. Dnes je to image. Proč si barbíny pořizují ridgbacky? Protože mají naježený hřbet a jsou jiní. Chovají je doma na kanapi, což je nepřirozené. V Jižní Africe jsou venku, ale do našich podmínek se nehodí. Geneticky se po několika generacích změnili a začali mít poruchy imunity z nedostatku sluníčka. Vždyť tu máme spoustu jiných plemen, která se hodí do našich klimatických podmínek, proč si nevyberou mezi nimi?

Dá se vypozorovat nějaká analogie mezi majitelem a jeho psem? Máme stejné vlastnosti?
Ano, psi se nás snaží kopírovat. Jejich typická vlastnost je, že se pořád zvukově projevují – blafou, štěkají, kňourají, kňučí. Když je člověk agresivní, tak se jeho pes brzy také stane agresivním.

Často jezdím svoje psy socializovat na mezinárodní výstavy. Sleduji majitele velkých plemen. Líbil se mi tam dvoumetrový pán, který vedl na vodítku stokilového kavkazského pasteveckého psa. Žádný drobeček. Tahle dvojice mě nadchla, na první pohled bylo vidět, že k sobě pasují. V rohu tam pak byla vzteklá paní, která svému psovi neustále nadávala. Její pes byl pěkně vzteklý a vyjel po každém, kdo šel okolo.

Existují plemena, která se nehodí k malým dětem?
Není to o plemeni, ale o povaze psa. Mám tu psy, kteří milují děti, a jiné, co by uhlídali stádo ovcí, ale nehodí se do rodiny. Proto preferuji výběr psa podle povahy. Na to, jak vypadá, si vždycky zvyknete, s povahou je to složitější.

Dá se starší pes připravit na miminko?
Dá. Že budete mít dítě, víte devět měsíců dopředu. Začněte psa brát mezi kámošky, co mají miminka. Když je nervózní, uklidněte ho. Zatím nemusí s dětmi žít a může kdykoliv odejít, takže si bude postupně zvykat. Kamarádka s miminkem u vás může i přespat, aby si vyzkoušel i noční brečení. Dá se to natrénovat. Největší problém jsou batolata, ta psa ohrožují a může je napadnout. Je potřeba ho tedy připravit. Nechápu lidi, kteří dají psa pryč, protože se na to vykašlali.

V poslední době se vyrojilo mnoho případů týrání psů.
Je to opět tím, že chovatelé nebo útulek dají psa komukoliv. Vždyť si dnes můžete každého vygooglovat a zjistit si, co je zač. Jak je možné, že paní s papíry na hlavu dostane psa? Za týrání zvířat bych nekompromisně zavíral. Justice je strašně benevolentní. Začne to u psa a skončí u lidí. Vědecky je dokázané, že pokud je člověk psychopatický a dokáže ublížit živému tvorovi, tak je nebezpečný a měl by se vytěsnit. Měly by za to padat vysoké tresty a ne pět set korun pokuta.

Pomohl v těchto případech zákon, že zvíře už není věc?
Trošku ano, ale stejně je problém v soudcích. Pokud není soudce pejskař, chce mít případ rychle smetený ze stolu, a tak udělí pokutu. To není vůbec výchovné.

Nedávno se v O2 areně představil anglický cvičitel psů Cesar Millan. Sledujete svoje kolegy ve světě?
Cesar Millan nebuduje vztahy se psy, on se předvádí. Potřebuje, aby ti psi prováděli různé kousky, a donutí je k tomu libovolnými prostředky, klidně i elektrickými obojky, které já rezolutně odmítám, protože mohou psovi přivodit trvalé následky. Bude citlivý na krk. A hlavně ten elektrický impulz nechápe, nedokáže si ho vysvětlit a spojit s prohřeškem. Když už bych měl zmínit někoho, koho sleduji a uznávám, tak třeba Victoria Stilwell z Velké Británie je skvělá. Baví ji psi a umí to s nimi skvěle. Tenhle chlapík, co byl v O2 areně to má hozené komerčně a předvádí se. Všechno je jen inscenace.

Story

Za Rudolfem Desenským jsem se vypravila v doprovodu svého desetiletého Pražského krysaříka Bennyho. Připadalo mi užitečné vyzkoušet si na vlastní kůži, jak se cítí aktéři z pořadu Kočka není pes, který vysílá ČT1. Svůj nápad jsem mu předem nesdělila, ale nebyl ani příliš překvapený. Z médií a z televizního pořadu na mě pan Desenský působil lehce arogantně a odměřeně, když jsme do jeho mikroazylu přijeli, mezi vraty se zdál nepřístupný. Pozval nás dál do své klubovny, kde na Bennyho číhalo snad osm fen vesměs obřích plemen. Čtyři z nich háraly. Krysařík byl z počátku vyděšený. Asi po minutě pochopil, že ho ty velké samičky nechtějí sežrat, a začal je očuchávat a hrát si s nimi. „Raději si ho držte na vodítku. Oni ty malý jsou plodný, i když jsou starý,“ zavtipkoval Rudolf Desenský. Asi hodinu jsme si povídali o pořadu Kočka není pes a výchově psů. A já cítila, jak psí psycholog taje, a postupně se z něj stával velmi sympatický a vstřícný člověk.

Našeho Bennyho klasifikoval jako velmi poslušného psa, který nemá žádný problém. Kvitoval s nadšením, že během rozhovoru Benny vůbec nekňoural ani neštěkal, což je u Pražských krysaříků i jiných menších plemen velmi časté. Hodnocení psího odborníka mě velmi potěšilo.

Pozorovala jsem také, jak se Rudolf Desenský chová ke psům a jak reagují oni na něj. Jediný povel nemusel zopakovat, protože ho poslouchali na slovo. Zároveň na něj ale hleděli s respektem a láskou a stejně tak on na ně. Je vidět, že psi jsou jeho život. Po rozhovoru nás vzal do výběhu mezi další azylanty. „Tenhle byl ještě před rokem velmi agresivní,“ ukazoval na velkého chlupatého hafana, který mi čumákem narážel do ruky, abych ho hladila.

Ačkoliv jsem slyšela o Rudolfu Desenském různé pomluvy a četla několik konfrontačních článků, jsem přesvědčená, že je to odborník na svém místě, který pomohl a ještě pomůže mnoha lidem, kteří nezvládli své psy a ti pak ohrožovali nejen svou rodinu, ale i okolí.

Rudolf Desenský je český kynolog, etolog, psycholog psů a odborník na problémové psy. Do povědomí širší veřejnosti poprvé vstoupil díky televiznímu pořadu Na vlastní oči a výchovnému pořadu České televize Kočka není pes. V současné době žije se psy, o které se stará, na své „farmě“ Vlčáry u Písku v jižních Čechách. O své profesi a zkušenostech píše knihy a provozuje internetovou psí poradnu. Jednou měsíčně také pořádá Free soboty, kde s lidmi společně venčí psy. Specializuje se na větší plemena, ale dokáže pomoci a poradit každému majiteli. Jako jeden z mála si poradí s agresivními psy. Desenský je kontroverzní osobnost a má i své odpůrce, kteří mu vyčítají násilné chování. Čelil i několika trestním oznámením, ale soud ho zprostil obvinění.