Předchozí
1 z 3
Další

Vaše fejetony či glosy se hodně opírají o fakta. Ověřujete si je, nebo spoléháte na vlastní zkušenosti a vzdělání?
Od každého trochu. Ale hlavně se snažím najít spolehlivé zdroje. Na novinářské fakultě nás k tomu opakovaně vedl profesor František Gel, legendární zpravodaj z norimberského procesu. Na rozdíl od jeho časů je v přítomnosti navíc k dispozici děda Vševěda internet.

K faktům mám respekt, ale je důležité se v nich orientovat. Proto se snažím ověřovat si leccos aspoň ze dvou pramenů. Někdy je těch pramenů ještě o něco víc – málem jako těch léčebných v Karlových Varech.

Stane se vám přesto, že se někdy dopustíte věcné chyby?
Bohužel ano, ale snad to není často. Když jsem v rozhlasovém vysílání uvedl nepřesně křestní jméno jednoho skladatele, hned jsem dostal od posluchačů za vyučenou. Právem. Na gymnáziu nás latinář Tomášek seznámil se rčením Errare humanum est – mýlit se je lidské, ale není to zase univerzální omluvenka na všechno. Ani pro nás psavce, ani pro lidi z jiných oborů. I když omyly mohou být někdy i docela zábavné.

Například?
Představte si, že jednou jsem se umístil ve zpěvácké soutěži Zlatý slavík. Do výsledků jsem se tenkrát dostal tím, že někteří hlasující chtěli nominovat zpěváka Roberta Křesťana, ale omylem napsali: Rudolf. Tak jsem se tehdy vyskytl v tabulce s různými hvězdami, ačkoliv už ve školních hodinách zpěvu mi bylo řečeno, abych byl radši potichu.

Z vašich textů je patrno, že máte přehled o tom, co se u nás, a nejen u nás, děje. Kde čerpáte informace?
V současnosti je kolem nás tolik přístupných informací, že jde spíš o to si je v hlavě utřídit. A neskákat každému na špek. Vždycky jsem obdivoval, jak moje maminka měla ve skříni pečlivě roztříděné různé rodinné prádlo a měla v tom pořádek. To je při psaní můj ideál.

Leccos mi dala i víc než dvacetiletá praxe reportéra bývalého časopisu Mladý svět. Kdybych ji neměl, možná bych si své fejetony cucal z prstu a časem bych se nedocucal. Takhle je za nimi v mnohém osobní zážitek ze spousty různorodých prostředí. Jsem za takové zázemí vděčný, i když pak jde třeba o zážitky proměněné autorsky do nových souvislostí.

Reportérské roky mě taky naučily kombinovat různá fakta do celku. Kdybych třeba ve své reportáži z Faerských ostrovů uvedl jenom senzační sdělení, že tam nikdy nedošlo k železničnímu neštěstí, byla by to jenom půlka pravdy. Tou druhou polovinou je skutečnost, že v době, kdy jsem tam byl, tam neměli žádnou železniční síť.

Když vás něco zaujme, jaké podrobnosti jste ochoten si o dané věci zjišťovat?
Někdy jsem až posedlý. Čtenář i rozhlasový posluchač si zaslouží, aby nedostávali polotovar. Tím netvrdím, že se mi to povede vždycky. U každého textu je to pro mě do určité míry riskantní premiéra. Snažím se nedělat rozdíl mezi tématy vážnějšími a takzvaně okrajovými, těm se věnuji zvlášť rád a jsem jejich advokát.

Na zadní stranu obálky jedné ze svých knížek jsem napsal, že se domnívám, že žádná otázka není tak malá, aby si nezasloužila na svém konci otazník. Nezastírám, že se někdy věnuji i námětům praštěným. Tak tomu bylo například při mém pátrání, proč se říká, že na Nový rok o slepičí krok.

Čeho jste se dopátral?
Abych si udělal představu, jak je ten krok dlouhý, tak jsem se obrátil s věcným dotazem na tehdejší xaverovskou drůbežárnu. Odpověděl mi sám ředitel, že jde přibližně o tři centimetry. Souběžně jsem se dotázal i svého známého, zemědělského inženýra Standy Růžičky. Ten mi ředitelovu informaci potvrdil, ale ještě dodal, že spěchající slepice může mít krok i několikanásobně delší.

Úplný zvrat pak do všeho vnesl známý astrofyzik Jiří Grygar. Na můj dotaz odpověděl, že slepičí kráčení z toho rčení je o pět minut delší než nejkratší den 22. prosince. O tom všem pak vznikl fejeton, který dal později i název knížce Slepičí krok.

A co vás zaujalo naposledy?
V přítomnosti mě zaujalo zjištění, že v říjnu – a to šestnáctého – je Světový den chleba. S předstihem jsem se nad touto úžasnou potravinou zamyslel kromě jiného i proto, že se nám nikdy nepřejí. V textu, který jsem se pokusil tomu námětu věnovat, vzpomínám i na babičku z Vysočiny, která před rozkrojením bochníku ho vždycky obřadně a s úctou pokřižovala.

Uvádím i skutečnost, že historicky první doklad o výrobě v Praze pochází z konce desátého století z břevnovského benediktinského kláštera. Ve vzniklém fejetonu zmiňuji i výrok, který při jedné z tuzemských oslav toho světového dne pronesla paní Livie Klausová, manželka bývalého prezidenta. Uvedla, že pečení chleba je královská disciplína a že její „Václav je velký chlebista“.

V říjnu vám vyšla nová kniha Tajemné kotě aneb 95 fejetonů, které se autorovi okotily. Proč jste zvolil zrovna tento název?
­Podle jednoho ze zařazených textů. Stalo se, že jsme se ženou Magdou přišli k našemu autu zaparkovanému před naším věžákem a za stěračem jsme našli rukou psaný vzkaz. Že prý máme možná v motoru kotě! Byli jsme z toho paf. Vím, že v motoru bývají koně čili HP, ale koťata? Tak jsme pátrali a pátrali. Jak to dopadlo, to už je v knížce. Název má ale obecnější význam, protože v té sbírce je víc vyprávěnek o různých tajemstvích.

V čem je vaše současná sbírka jiná než předchozích devatenáct?
Doufám, že v ničem podstatném. Říká se, že autor píše po celý život jednu knihu. U mě tomu tak určitě je. Na obalu té nejnovější jsem si dovolil vyslovit naději, že ani v té přítomné dvacáté jsem snad nezradil dychtivost a zvědavost bývalého středoškoláka, kterému v šestnácti letech poprvé otiskli jeho fejeton.

Ale samozřejmě, že nějaké odlišnosti vůči knížkám předchozím tu nejspíš budou. Vklouzly tam bezděčně. Určitě ne proto, že bych schválně chodil po hlavě a odstrkoval se ušima jen proto, abych byl NEW. Z toho výběru textů z let 2016 až 2018 je nejspíš patrné, že mi přibývají roky. Letos mi bylo pětasedmdesát, i tahle věková nota tam v některých textech je. Třeba i díky mé spolupráci se seniorským periodikem Vital plus.

Proč mají vaše knihy často v názvu nějaké zvíře? Kos, myš, kočky, pes, labuť, blecha, kachna, jelen, husa…
Máte pravdu, je to už malá zoologická zahrada. Budu upřímný – sám tak úplně nevím, proč mám v názvech tolik zvířat. Asi to má nějaký skrytý význam. Možná je tomu proto, že už od dob Ezopa jsou zvířata určitými symboly.

V zájmu poctivosti bych však rád zdůraznil, že celkově nejde o knížky o zvířatech, ale o všem možném i nemožném. To jen aby nedošlo k podobnému omylu jako při rozhlasovém křtu jedné z mých minulých knížek, která se jmenovala Jsem z toho jelen. Na slavnostní inauguraci se k mému překvapení nečekaně dostavil i šéfredaktor časopisu Myslivost. To mě potěšilo, ale nevím, jestli on našel v knížce to, co možná očekával.

Přesto – máte rád zvířata a máte nějaké doma?
Zvířata mám rád, i když klíšťata tak docela ne. Každopádně mám doma Brehmův Život zvířat, a to dokonce v německém originálu. Ale i já jsem teoreticky zvíře, protože jméno Rudolf původně mělo význam Hrdý vlk.

V čase, kdy byly děti malé, bydlel s námi křeček, ale to už je dávno. Ještě z vojenských časů si vzpomínám, že jsme tehdy v kasárnách v pohraničí chovali tajně několik koček. Mým favoritem byl kocour Oswald, který – i když o tom nevěděl – byl vlastně taky členem vojenského paktu Varšavské smlouvy.

Na přebalu vaší knižní novinky je citát, v němž vás jedno nakladatelství žádá, zda by mohlo použít úryvky z vašich fejetonů do učebnice českého jazyka. Jste už i v jiných učebnicích
V několika. Včetně čítanek. Ale nejsem si jistý, jestli to přispívá k oblibě u žáků. Nedělám si iluze. Zvlášť kdyby měli u tabule citovat názvy všech mých knížek ve správném pořadí. To bych asi od boku nesvedl ani já.

Na Karlově a Masarykově univerzitě vzniklo taky několik diplomových prací, které se zabývají mými fejetony. Jedné z autorek jsem při její přípravě napsal, že jestli mě bude rozebírat, tak ji prosím, aby mě pak na konci té práce zase složila dohromady.

Za zcela zvláštní poctu jsem pokládal studii docenta Jiřího Poláčka, který srovnával povahu mých textů s novinářskými útvary slovutného Karla Poláčka. Ten je pro mě jako fejetonista a sloupkař nedostižným vzorem. A ještě o jedné poctě si dovoluji se zmínit. Mladý stevard se mi při letu do Španělska svěřil, že ve škole opsal jeden můj text. Když jsem se ho zeptal, jakou známku dostal, odpověděl, že „za výborně“, protože jinak by mi přece neděkoval.

Ve vaší fantazii se často z obyčejných věcí stávají neobyčejné. Co vás přivede k tomu, abyste napsal třeba o kancelářské sponce?
Zkuste se na ni soustředěně podívat, jak je jednoduchá a přitom elegantní! A hlavně: užitečná. A to dokonce i pro případy, pro které není určena. Dokáže třeba fungovat i jako malý šroubováček. Vůbec se nedivím, že v Norsku postavili ve městě jménem Sandvika té sponce sochu jako údajně norskému vynálezu, i když Američané tvrdí něco jiného.

Je mi vůbec sympatické, když se některým pozoruhodným předmětům věnují sochy. Bývají rozhodně trvalejší než pomníky diktátorů. Dodnes si pamatuji, jak byl v Praze likvidován obludný pomník J. V. Stalina. To je mi stokrát milejší socha kostky cukru v Dačicích. Před časem jsem taky obdržel snímek od jedné brněnské čtenářky, která v zámoří ve Filadelfii vyfotila pozoruhodnou sochu kolíčku na prádlo.

Dá se říct, který váš fejeton je nejslavnější?
Z těch oblíbených byla svého času sestavena knížka s příznačným názvem Výlov mého rybníka. Jak se módně říká, šlo o něco jako best of. Ale takové měřítko může být někdy sporné. Když se ptáte na konkrétní text, možná to bude Čudlík. Je ve zmíněné knížce a taky jsem ho namluvil na dvojcédéčko s fejetonovým výběrem. Text pojednává o výrazu čudlík, kterým my techničtí neználkové souborně označujeme drobné páčky, kolečka, pružinky a knoflíky u různých mechanismů.

Netušil jsem, jak velký ohlas bude to téma mít. Například pan inženýr Rudolf Zahrada začal různé čudlíky sbírat a tu kolekci mi pak výsledně předal. Mám ji doma jako jeden z mála hmatatelných výsledků autorského konání. Dodávám ještě, že v rámci cyklu mých fejetonů, které ve slovenském rozhlase četli pánové Lasica a Satinský, zvolila tamní překladatelka pro zmíněný text název Dzindzík.

Ve kterou denní dobu vám to nejlépe myslí? Kdy píšete?
V mladších letech jsem psával nejradši večer, někdy i přes celou noc až k ránu. Zpětně se omlouvám sousedům, že jsem je asi v noci rušil klepáním svého psacího stroje. Teď by to bylo s počítačem tišší, ale už v noci nepíši. Stal jsem se denním tvorem. Někdy si den ještě rozdělím odpoledním šlofíkem, takže z jednoho dne mám tím pádem dva a pochvaluju si to.

Od jisté doby vaše knížky ilustruje výhradně vaše žena Magdalena, letos už po třinácté. Neměl jste někdy nutkání oslovit jiného ilustrátora?
To bych byl sám proti sobě. Našli jsme se nejen soukromě, ale i v tvorbě. Kdosi chytrý řekl, že dává mým textům oči. To nic nemění na skutečnosti, že zůstávám vděčný i předchozím ilustrátorům prvních knížek – Vladimíru Renčínovi a Vladimíru Nagajovi. V případě Magdiných kreseb došlo ke vzácné a neopakovatelné blízkosti i tím, že zná vznikání mých textů a jejich souvislosti.

Je akademickou malířkou a ve svých ilustracích zúročuje i předchozí dlouholeté zkušenosti z tvorby časopiseckých módních dvoustran s jejími typickými autorskými kresbami. Z té oblasti si ji odborníci pamatují se jménem Janečková. Řadu let byla návrhářkou oděvních kolekcí. K její tvorbě dále patřily například návrhy slavnostních talárů pro akademické představitele AMU. Nebo některé návrhy oděvů personálu pro Expo v Seville.

Je i autorkou kreseb pro výkladový slovník odívání. Jako absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové se v devadesátých letech vrátila na školu v roli pedagoga a návazně pak jako docentka vedla tamní ateliér oděvního výtvarnictví. No, a mně dodnes vstřícně radí, jak se náležitě obléknout, takže vlastně ilustruje i mě.

Jak jsem pochopil, tak hodně dáte na zpětnou vazbu čtenářů nebo posluchačů rozhlasu. Jaké připomínky jsou pro vás obzvláště cenné?
Všechny. Včetně jazykových. Nedávno jsem na rozhlasových vlnách řekl, že jeden fotbalista prostřelil míč mezi nohami druhého hráče. Hned se ozvala posluchačka a já jí obratem poděkoval za upozornění na prohřešek. Nevím, jak se mi ten tvar „nohami“ vloudil, když správně má být nohama.

Neomlouvá mě ani skutečnost, že jsem si pak následným dotazem v jazykové poradně ověřil, že existuje i ta možná koncovka noham-i. Jenže to by muselo jít o nohy u stolu, mezi ty však fotbalisté obvykle nestřílejí.

Pro Český rozhlas pravidelně píšete ranní glosy, které každé pondělí po šesté hodině vysílá Dvojka. Dostanete se také někdy do úzkých a nemáte nápad, který byste rozepsal?
Spíš naopak. Těch nápadů mi krouží v hlavě víc, než kolik se jich do každého měsíce vejde. Nevím, čím to je, ale co nadělám. A tak jsem rád, když namísto běžných čtyř pondělků se jich vyskytne v kalendáři v rámci jednoho měsíce někdy pět.

Když čtete své texty, děláte to s velmi nakažlivým zaujetím. Kdo vás to naučil?
Díky za kompliment, ale myslím, že zaujetí se naučit nedá. Buď ho člověk v sobě má, nebo ne. Je to jako s láskou. Ale co se namlouvání textů týče, jsem vděčný, že mi hodně dalo už moje účinkování v gymnaziální kabaretním souboru Štycháček, později Kapsa. Nebyl jsem sice žádný jevištní borec, natož ve srovnání s Danielou Kolářovou, členkou stejného středoškolského souboru. Ale aspoň jsem se trochu odnaučil občasnému zakoktávání.

Užitečné byly pro mě i hodiny hlasové výchovy na fakultě, které vedl herec Milan Neděla. Tvrdil, že si nedělá iluze, že by z nás vyrobil krasořečníky, ale snad aby nám bylo aspoň trochu rozumět. To všechno se mi pak hodilo pro chvíle v televizi i v rozhlase. A taky i při běžném telefonování, abych věty nemusel opakovat po naléhání „Můžeš mi to říct ještě jednou?“

V rozhlase také občas moderujete nedělní Dobré ráno s Dvojkou. Když poslouchám jakékoliv rádio, mám pocit, že dnes musí být moderátor dobře naladěný, pohotový, interpretovat informace rychle a srozumitelně a víc se od něj nechce. Jakou náplň má slovo moderátor pro vás a jakým se snažíte být vy sám?
Je to živé vysílání od nedělních pěti hodin ráno, takže si nařizuji dva budíky. Omlouvám se, že vás zklamu, ale netroufnu si být poučovatelem ohledně moderátorství. Trvale se v té sféře pokládám za amatéra, i když poněkud poučeného. Jsem u mikrofonu především coby autor vlastních textů.

Ale nechci se zase úplně vyhnout vaší otázce. Jestli mi něco hodně vadí na některých moderátorech, pak je to fakt, že jsou to skákači do řeči. Někteří jsou dokonce jasnovidci, když vezmou zpovídanému slovo a prohlásí: „Já vím, vy jste chtěl říct, že…“ Proto jsem třeba u Martiny Kociánové ocenil její schopnost naslouchat, když jsem byl nedávno jejím hostem v přímém vysílání rozhlasového Hosta do domu.

Mám úctu k moderátorům, kteří jsou přemýšliví a kteří pořady kormidlují bez toho, že by hostům usekávali věty v polovině. Ale jsou i takoví, kteří se ve skákačství dopracovali až tak daleko, že čekám, až jednou začnou skákat do řeči sami sobě.

Jste obklopen ženami. Kromě manželky máte ještě dvě dcery, nevím, jestli náhodou nedisponujete i nějakou vnučkou. Necítil jste potřebu z toho „ženského světa“ občas unikat?
Vnučky mám dvě, a pokud se týče ženského světa, je mi v něm dobře. Vůbec si myslím, že ženský pohled na svět je mnohdy zdravější a méně sebestředný než ten mužský. Zkušenost mnohdy ukázala, že ve složitých situacích bývají ženy nejednou odolnější než my muži.

Ve zlomových situacích se povzbuzujeme „Buď chlap!“, ale u takzvaně slabšího pohlaví je tomu jinak – nepotřebuje si říkat „Buď ženská!“ Přispívám i do ženského časopisu Vlasta, kde se snažím občas bourat některé stereotypy. Například jsem tam uvedl, že je na čase se vymanit z obecně vžité představy, že drbání a pomlouvání je pouze ženskou vlastností.

Pravdou totiž je, že přinejmenším stejně vydatnými drbajícími bytostmi jsme mnohdy i my muži. Ženě s takovou vlastností se říká drbna, ale podle mého názoru by měla existovat i mužská varianta takového názvu. Co třeba drbák? Nebo drbník? Drbec? Případně drbař? Drboun?

Říkal jsem si, že člověk s vaší výškou musel hrát basketbal. Odhadl jsem to správně?
Ne tak docela. Pokud ovšem nebudete za košíkovou pokládat moje poměrně časté odhazování zmačkaného papíru od mého psacího stolu směrem ke koši k tomu určenému. Je ode mě poměrně vzdálený, ale trefuji se dost spolehlivě. Takovou košíkovou pěstuji trvale.

Se skutečným basketbalem jsem měl co do činění v jednom ze svých textů ve sbírce Proč nemám pistoli. Zmiňoval jsem tam, že za autora této kolektivní hry je pokládán jeden americký učitel, který v 19. století ve školní tělocvičně nechal na její opačné strany umístit do výšky dva koše od broskví. K nim pak byly přistaveny dva žebříky, aby z nich žáci mohli vyndávat vhozené míče, protože ty koše na sběr broskví neměly otevřené dno.

Čím je člověk starší, tím více vzpomíná na to, co bylo a co už se nikdy nevrátí. Je to i váš případ?
Snažím se žít spíš přítomností. Autentický čas je neopakovatelný. Samozřejmě, že i vzpomínky mají svou hodnotu a význam. Každý z nás je má. Existují dokonce i vzpomínky na vzpomínky. To není protimluv. Jde o vzpomínky „z druhé ruky“.

K takovým patří v mém případě informace od otce, že když byla počátkem roku 1945 Praha bombardována, tak tlaková vlna vyrazila okna v pokoji, kde jsem ležel jako dvouletý v postýlce. Některé střepiny se prý zasekly do průčelí té postele. Zaplaťpánbůh mimo mě. Tolik vzpomínka na vzpomínku mého táty. Neboli vzpomínka na druhou. Když jste zmínil vzpomínání na něco, co už se nikdy nevrátí, doufám, že něco takového, co jsem právě teď uvedl, se snad opravdu už nikdy nevrátí.

Jako novinář jste za svůj život musel udělat spousty rozhovorů. Stávalo se vám také, že jste měl připravenou nějakou otázku, kterou jste nakonec vzhledem k okolnostem nepoložil?
Uhodil jste hřebíček na hlavičku. Jednu takovou otázku mám v sobě už dlouhou dobu, ale nikdy jsem ji nikomu při pořizovaném interview nepoložil. Ne že by byla neslušná, případně drzá. Je jenom odjinud. Pochází z běžných lidských rozmluv, když na konci najednou jeden člověk řekne druhému: „A co jinak?“ Následuje pak odpověď úplně o něčem jiném, než o čem byla předchozí rozprava.

Je to takové zvláštní vykolejení. Jenže jsem nikdy neměl dost kuráže, abych tu otázku ze života položil. Třeba na konci publicistického rozhovoru s akademikem Wichterlem, s Emilem Zátopkem, nebo s Bohumilem Hrabalem. Nevím, jak by se tvářil třeba psychiatr profesor Höschl, kdybych se ho na závěr naší televizní rozpravy v bývalém Seniorklubu zeptal: „A co jinak?“

Před časem jsem se s touto svou tajnou posedlostí svěřil Marku Ebenovi, když se podílel na křtu jedné z mých knížek. Řekl mi na to, že jsem mu nasadil brouka do hlavy, a že možná takovou otázku jednou v interview někomu položí, i když si není jistý.

Rudolf KřesťanNarodil se 14. března 1943 v Praze. Mládí prožil v obci Stará Role (dnes součást Karlových Varů). První fejeton mu byl zveřejněn v šestnácti letech. Vystudoval novinářskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1964–1992 byl redaktorem časopisu Mladý svět, poté byl deset let zaměstnán v Týdeníku Televize.

Podílel se na tvorbě televizního pořadu Nedělní ráno. V současnosti je na volné noze, spolupracuje například s Českým rozhlasem, časopisy Vlasta, Vital plus nebo Literárními novinami. Jeho knihy vyšly v celkovém nákladu přes čtvrt milionu výtisků. Jeho manželkou je akademická malířka Magdalena Křesťanová, která také ilustruje jeho knížky.