Předchozí
1 z 3
Další

Dokázal byste stručně říct, jaká je teď Národní galerie a jakou byste ji chtěl mít?

Nachází se na dlouhé cestě a jsem přesvědčený, že na správné. Nevidím sice ještě na horizontu vytčený cíl, ale odpoutali jsme se již od toho, co jsme nepovažovali za správné. Národní galerie je v procesu proměny a otevírá se, chce být přátelská, kreativní a inspirativní. A konec naší cesty? Měla by se zařadit tam, kam podle mého názoru patří: mezi nejlepší muzea umění střední a středovýchodní Evropy.

Milan Knížák
Milan Knížák: Být ministrem kultury pod Babišem? Nikdy! Pro stát je nebezpečný

Jednou z proměn je i Grand Opening, velkorysá kolekce výstav souběžně otevřená ve Veletržním paláci vždy dvakrát do roka. Stalo se tak i tento čtvrtek. Můžete hlavní projekty trochu přiblížit?

Grand Opening je pro nás již tradičně zahájením celoroční výstavní sezóny. Ten letošní má téma žen v umění. Kromě tří pravidelných cyklů představujících video art, vizuální umění inspirované textem a umění nejmladší generace otevíráme dva velké mezinárodní projekty. Jeden je věnován před pár lety zesnulé rakouské malířce Marii Lassnig, jejíž hvězda v posledním desetiletí září na světové scéně. Po Rakousku a Paříži působila v New Yorku, kde se věnovala zejména animované tvorbě, po návratu do Evropy se vrátila k figurativní malbě. Jejím celoživotním námětem bylo pozorování sebe sama a zobrazování stavu vlastní duše, svým způsobem tak vytvářela autoportréty v nejrůznějších variacích.

Zdroj: Deník

A druhý?

Německá výtvarnice Katharina Grosse, která se pohybuje na pomezí street artu, graffiti, klasické malby a prostorových instalací. Své monumentální práce vytváří barevnými spreji. Takto vznikají zázračné prostory naplněné nezdolnou energií a barvou, Katharina pak návštěvníky vybízí k ponoření se do nich. Obrazy jsou pro ni prostory se zvláštními efekty a způsobem vnímání, jak ukazuje i pro Prahu speciálně vytvořený projekt příznačně nazvaný Wunderbild, tedy Zázračný obraz. Ten však začíná již před Veletržním palácem pozoruhodnou instalací, diváka pak provází do prostoru galerijní kavárny a odsud do Velké dvorany. 

Moderátor České televize Václav Moravec.
Václav Moravec: Nejde o mě nebo Fridrichovou, ale o oslabení České televize

Vždy jste razil teorii, že Národní galerie má být světová. Tahle vize ale něco stojí. Minimálně značný lidský potenciál a čas. Objevují se i kritické hlasy z tzv. alternativní scény, že některé výstavy nejsou dobře připravené, nefungují videa, protože to pracovníci nestihnou včas udělat. Měl jste kvůli tomu s nimi v lednu veřejnou debatu. Kdo má pravdu?

Není to o tom, kdo má pravdu. A nechci se ani tvářit, že se nám všechno daří. Rozhodně ale vedle tohoto kritického hlasu je mnohem více těch, kteří chválí kvalitu naší dramaturgie i provedení projektů. Zmíněná kritika má nesporně věcné jádro, projektory musejí fungovat všude, ale je třeba ji vnímat v širším kontextu komplexního a ambiciózního programu, tedy toho, co Národní galerie veřejnosti nabízí.

Připomeňme si jenom, že jsme uspořádali v posledních letech řadu mezinárodních výstav, jako třeba Gerharda Richtera, Aj Wej-weje, Oskara Kokoschku, celníka Rousseaua, americkou grafiku, nyní Mariu Lassnig nebo Katharinu Grosse, z klasičtějších témat vzpomeňme probíhající výstavu o Ferdinandu Tirolském nebo nedávnou úspěšnou výstavu o císaři Karlu IV. Zapomínat nesmíme ani na mimořádně úspěšný projekt Františka Skály a Magdaleny Jetelové apod. A pokud mám zpětnou vazbu, tak v těchto případech je veskrze pozitivní.

Andrej Babiš
Největší podporu má stále ANO s 32,5 procenty. Druzí jsou Piráti

A ty méně úspěšné? Třeba Biafra ducha, kde byly ony nefunkční videoinstalace?

Kritizované projekty z hlediska galerijní dramaturgie nepatří k těm zásadnějším. Jsou to spíše menší výstavy, jejichž existenci na půdě Národní galerie však přesto považuji za důležitou, neboť díky nim můžeme třeba posílit diskusi nad politickými tématy. Uprchlíkům a migrantům jsme zasvětili loňský rok díky velkolepé instalaci Aj Wej-
-weje. Výsostně aktuální téma hýbe českou veřejností dodnes, jak ostatně ukazují i volební výsledky.

Mám za to, že česká politika toto téma nešťastně vysvětluje veřejnosti, spíše než o věcnou diskusi jde o snahu získávat populisticky laciné body. Galerie se za mého vedení bude snažit tato témata nahlížet z odlišného úhlu, mnohem spíše budeme trpělivě objasňovat a iniciovat veřejnou diskusi. To totiž v českém veřejném prostoru zoufale postrádám.

A ta Biafra?

Biafra ducha ve Veletržním paláci se o to pokoušela na základě jiné historické zkušenosti, totiž se studenty s tzv. třetího světa v Československu 60. a 70. let. Vstup na výstavu jsme proto umožnili bezplatně, statistiky pak hovoří o 900 návštěvníků za tři a půl měsíce. To není mnoho na to, že NG nákladově projekt stál bezmála tři čtvrtě mi-lionu korun. Jak jsem již zdůraznil, nechci v žádném případě snižovat význam výstavy, podobné akce jsou důležité.

Mnohem kritičtěji si ale bude muset Národní galerie vyhodnotit vlastní kapacitní i finanční možnosti, neboť bych se do budoucna rád vyhnul tomu, aby galerie byla činěna zodpovědnou za frustraci kurátorů mladé alternativní scény. Na dotčené výstavě některá videa zjevně nefungovala, to je špatně, přesto mi ale připadá trochu „přestřelené“ podsouvat generálnímu řediteli, že může za to, že nešel projektor. Ano, ve svém důsledku jsem skutečně zodpovědný za vše, co se týká Národní galerie, přesto by ale kritikům prospělo, kdyby měli lepší vhled do institucionálního prostředí a fungování podobných organizací. Jinými slovy – kritiku nepodceňuji, ale odmítám její generalizaci. To by bylo zavádějící.

Konstrukce středověkého chrámového okna a mnoho dalších zápůjček od sto dvaceti zapůjčitelů z celého světa, to by nezvládla řada jiných institucí na západ od našich hranic, my ano!

Jeremy Corbyn.
Vědomá spolupráce Corbyna s StB? Archiv slova rozvědčíka popírá

Proto jste zorganizoval lednovou debatu o fungování galerie?

Ano. Pozval jsem tyto tzv. nezávislé kurátory k veřejné diskusi s titulem NG jako hostitel a partner. A hodlám takovéto debaty opakovat. Zdaleka ne všechny problémy Národní galerie jsou ale řešitelné jen na její půdě. Způsob řízení a hospodaření státních příspěvkových organizací je již dávno překonaný, možná může fungovat u malých organizací, ale rozhodně ne u velkých. Stejné problémy řeší Národní divadlo, Národní muzeum a další kolegové. Společně se pak snažíme najít cestu, jak z toho. Řešení existuje, musí se k němu ale odhodlat politická reprezentace státu.

To je evergreen těchto institucí. Nabaluje se na to spousta dalších potíží.

Ano. Velkou bolestí je neflexibilita personální politiky, tzn. otázky zaměstnanosti a platů. Žijeme ve stavu historicky nadefinovaných a neměnných počtů zaměstnanců.  Nemůžeme reagovat na potřeby našich organizací, nemůžeme pak ani rozvíjet aktivity, které by zvyšovaly naše vlastní příjmy. Jen příklad za všechny: Národní galerie dnes připravuje mnohonásobně bohatší a po všech stránkách, tedy i z hlediska personálních kapacit, náročnější program, ovšem podmínky, které nám pro to nabízejí předpisy a zákony, absolutně neodpovídají potřebám. Dnešní galerijní dramaturgii nelze srovnávat se stavem za mých předchůdců, galerie tehdy byla poloprázdná, výjimkou byly výstavy, za nimiž by proudili návštěvníci. A dnes? Náročný program připravujeme se stejným počtem zaměstnanců, ani jediné místo jsme nezískali navíc – i přes moje každoroční žádosti.

Je to tam! Martině zacinkalo stříbro.
Sáblíková po stříbru: Je to satisfakce. Placka patří všem

Mluvme v číslech. Kolik lidí vám chybí?

Máme 222 míst, což je málo. Žádali jsme ministerstvo kultury o navýšení alespoň o sedm až deset míst. I to je ale zjevně problém. Na ministerstvu kultury však tuto záležitost nedokážou ani rozhodnout, je to totiž kompetence ministerstva financí a možná ještě dalších. Do toho spousta příkazů, zákazů, regulací… To naši práci jen ztěžuje, nikoli naopak, jak by to mělo být.

Například?

Spuštěn byl třeba registr smluv, jehož smyslem bylo zvětšení transparentnosti hospodaření. Fajn, takže všechny smlouvy nad 50 tisíc dáváme do internetového úložiště. Ale přineslo to s sebou absurdní zvýšení administrativní zátěže, neboť tato činnost mi váže tři lidi, kteří by ale mohli vykonávat jinou a pro veřejnou službu Národní galerie mnohem prospěšnější práci.

„Úřad pro úřad“ se tomu někdy říká. Tři zaměstnanci se tedy musejí věnovat tomu, že nejenom smlouvy skenují a ukládají na internet, vedle toho ale musejí také začerňovat některé osobní informace. My si nemůžeme z hlediska bezpečnosti státní umělecké sbírky dovolit zveřejnit, kdy a kam se co převáží, u jakého restaurátora umělecká díla budou a jakou mají pojistnou hodnotu – to by přece byl hotový návod pro zloděje! Tím se ale nikdo při schvalování zákona nezabýval, nikdo pro nás nevyjednal nezbytné výjimky.

O platových tarifech ani nemluvím. U nás pracují vysoce kvalifikovaní a vzdělaní odborníci za platy, které by v sousedním Německu na srovnatelných pozicích byly i několikanásobně vyšší. Znám to z vlastní zkušenosti. Zeptejte se, kolik je plat ředitelky Kunsthistorisches Museum ve Vídni – dvanáctinásobek jejího českého kolegy.

Snímek o šmejdech z představení pro seniory v podání brněnského divadla Facka.
Šmejdi mizí z klasických předváděcích akcí. Přesunuli se na internet

Nemrzí vás, že jste odešel z Berlína?

Ne. Nešel jsem do Prahy kvůli penězům, ale proto, že jsem přesvědčený, že česká kultura má obrovský potenciál. Je to ale mimořádně obtížná půda. Rád bych čas od času oživil lokální prostředí kvalitními lidmi zvenku, zejména kurátory, nejsme ale schopni je adekvátně zaplatit. A to nehovořím o profesích, kde konkurujeme na otevřeném pracovním trhu, např. počítačoví nebo marketingoví specialisté. Špičky v oboru nedostanu za méně než sto tisíc, což jim v žádném případě nejsem schopný nabídnout.

Bez těchto kvalitních odborníků ale nemůžeme zlepšovat svoje pracovní standardy. Jsem však nesmírně rád za to, že je pořád ještě řada lidí, pro které práce pro Národní galerii znamená cosi více než jenom zisk peněz…

Ale nemůžeme toho přece věčně zneužívat. Kvalitní výkony musejí být kvalitně ohodnoceny, od nás se pak právem očekává, že budeme světoví, jaksi potichu se však předpokládá, že toho budeme docilovat ve zcela nesvětových podmínkách. Tak to ale nefunguje, nebo rozhodně ne na dlouho. Náš každoroční příspěvek by měl být v tomto roce skokově navýšen o 50 milionů – jako loni – pevně věřím, že se to ještě podaří. Každopádně na tom s panem ministrem pracujeme.

Co jste vloni nakoupili?

S mimořádnou dotací ze sněmovny jsme si mohli dovolit skvělé práce předních osobností českého umění – Magdaleny Jetelové, Františka Skály, Evy Koťátkové, Kateřiny Šedé, Josefa Bolfa nebo Jana Híska. Oslovili jsme i mladší generace a koupili díla Vladimíra Houdka, Romana Štětiny, Lukáše Karbuse… Ale jsme stále těžce podfinancovaní. Státní příspěvek činí zhruba 250 milionů korun ročně. Jen bezmála sto milionů korun spotřebujeme na platy, čtyřicet na energie, které stále stoupají, 50 milionů stojí ostraha, 20 milionů úklid a dalších 30 až 50 milionů běžná údržba našich historických budov. Potřebujeme však do budov investovat a zlepšovat kvalitu veřejných prostor, nutně musíme nakupovat současné umění, aby-chom naplnili statutární povinnost dokumentování aktuálního dění na výtvarné scéně apod.

Státní příspěvek tedy ani nestačí na povinné, tzv. mandatorní výdaje. Galerijní program stojí něco kolem sta milionů ročně, z toho 30 až 40 máme od soukromých partnerů, na zbytek si vyděláváme ze vstupného, komerčními pronájmy apod.    

O transformaci z příspěvkových organizací na veřejné instituce se mluví léta. Je to zakotveno v programovém prohlášení vlády. A ani jeden ministr kultury zatím nebyl schopen to zrealizovat. Nemáte trochu pocit marnosti?

Někdy ano.

Proč je to tak nemožné? Podepisuje se na tom časté střídání ministrů?

To si nemyslím. V posledních letech zase to střídání nebylo tak rychlé. Podle mě je to nepochopením potřeb kulturních institucí. Ministerstvo se možná i podvědomě brání omezení dohledu nad „svými organizacemi“, zejména v oblasti finančních toků. Role státu se ale musí přehodnotit! Ministerstvo tu přece není od toho, aby rozhodovalo, jak má ta či ona instituce vypadat, jaký má mít program. Od toho je management se svou zodpovědností před veřejností. Ministerstvo má zejména zajistit vhodné podmínky pro naši činnost, hlavně pak finanční stabilitu.

Ilustrační foto
Slováci bojují s oligarchy v médiích. Chtějí zpřísnit zákon o jejich vlastnictví

Jak se vám komunikuje s novým ministrem Iljou Šmídem?

Velmi dobře. Sám má osobní zkušenosti z uměleckého provozu, a tudíž silně vnímá tuto problematiku. Jsem přesvědčený, že bychom se za jeho působení mohli pohnout o notný kus dopředu…

Ovšem je to ministr v demisi. Nemusí zůstat dlouho.

Ano. Taková je bohužel dnešní politická realita.

Tušil jste, že řízení Národní galerie bude taková dřina?

Nečekal jsem, že to bude jednoduché, i když mě i tak leccos zaskočilo. Ale mě tato práce stále ještě baví, je totiž obrovsky kreativní. Upřímně řečeno, za mnohem horší považuji obecný stav české společnosti. Po více než patnácti letech strávených v zahraničí je zjevné, jak se posunulo vnímání a hodnocení vzdělanosti a kultury, a bohužel to nebyl vývoj vzestupný, nýbrž sestupný směrem k provinční uzavřenosti. Někdy je mi z toho hodně smutno. Propásli jsme pozitivní energii devadesátých let, dnes se opětovně jako cizopasná houba šíří deziluze a nezájem o věci veřejné. Jsme rozhádáni, rozděleni na zájmové skupinky, chybí nám společný cíl a vize pro stát a společnost. A to je špatně.

Zastavme se u Veletržního paláce. V prosinci jste na tiskovce přiblížil svou vizi jeho rekonstrukce – která vskutku není při zemi. Naopak. Důstojnou budovu Národní galerie jistě potřebuje. Ale je vůbec možné v podmínkách, které jste právě shrnul, tuhle velkorysou představu naplnit?

Ano, musí. Některé administrativní procesy v komunikaci s ministerstvem jsou však zoufale zdlouhavé. Chceme zahájit co nejdříve architektonickou soutěž a vybrat si z nejkvalitnějších domácích a zahraničních architektů toho, s nímž bychom přestavbu Veletržního paláce uskutečnili. Vypracovali jsme přesné zadání přestavby, máme studii využitelnosti, získali jsme závazná stanoviska památkové péče, takže nám nic nebrání v tom, abychom okamžitě zahájili architektonickou soutěž. Bez ní se nepohneme ani o píď. V prosinci jsem dostal písemný příslib schválení soutěže s tím, že mám aktualizovat její náklady. Tak jsem ihned učinil a dnes zase čekáme. Žádal jsem pana ministra, zda by to vše mohl urychlit, uvidíme, zda se pohneme. Teprve s vybraným architektem můžeme začít diskutovat o konkrétních představách a realizačním rámci.

Anna Veith (Rakousko) alpské lyžování
OBRAZEM: Miss olympiády? Podívejte se na nejkrásnější sportovkyně ZOH v Koreji!

Možná by bylo lacinější postavit budovu novou.

To není tak jednoduché, v blízkosti historického centra Prahy není vhodný pozemek. Praha je hodně zastavěná. A na pole za Prahou se Národní galerie nebude stěhovat. Veletržní palác je navíc budovou, která rozhodně má potenciál stát se světově uznávaným uměleckým centrem – s kým ze svých kolegů v zahraničí hovořím, tak nám tento skvost funkcionalistické architektury jen závidí.

Budova má k tomu všechny předpoklady, včetně umístění. Můžeme zvednout střechu velké dvorany, dnes ve výšce prvního patra, do úrovně výšky celé budovy, spojovat jednotlivá výstavní patra a docilovat tak mnohem dynamičtějšího prostorového uspořádání, jaké známe třeba z Muzea moderního umění v New Yorku. Palác je nutné opět propojit s exteriérem, zejména s ulicí Dukelských hrdinů, a vytvořit zde široké prostranství, podobné tomu, jaké známe před pařížským Centre Pompidou.

Držím vám palce. Je to krásná vize.

Pevně věřím, že to dotáhneme do vysněného cíle. V opačném případě mě tady nikdo neudrží. Máme však před sebou hodně dlouhou cestu…

Šéf labouristů Jeremy Corbyn.
Corbyn je zrádce, podporoval rudé režimy, prohlásil britský ministr obrany

KDO JE JIŘÍ FAJT
Narodil se 11. května 1960 v Praze. Po dokončení Vysoké školy zemědělské v Praze se několik let  živil jako umývač oken.

Roku 1992 se stal kurátorem středověkého umění v Národní galerii v Praze. O rok později dokončil studia dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

V roce 2000 opustil Národní galerii. Nesouhlasil totiž s kroky tehdejšího ředitele Milana Knížáka.

Na začátku nového tisíciletí působil v Německu.

V roce 2010 vyhrál výběrové řízení na pozici generálního ředitele Národní galerie. Do funkce nastoupil 1. července 2014.