Zimbardův sociální experiment, jenž proběhl v roce 1971 ve sklepních prostorách univerzity ve Stanfordu, šokoval ve své době odborníky i širokou veřejnost. Doktor Zimbardo pro svůj pokus vybral 24 mladých mužů, kteří byli v psychologických testech vyhodnoceni jako emočně stabilní, bez jakýchkoli sklonů k agresivitě. Vesměs šlo o bystré studenty ze střední společenské vrstvy, jež by okolí označilo za slušné chlapce. Psycholog jim nastínil, že si zahrají hru na dozorce a vězně. Počátek 70. let byl v USA spojen s érou hippies, a tak nebylo divu, že všichni chtěli dostat roli vězně - nikdo na sebe nechtěl vzít úlohu represivní autority, proti které se mladí lidé tehdy tolik bouřili.

Profesor tedy mladíkům role přidělil sám. Vězni byli zatčeni ve svých domovech, obviněni z loupežného přepadení a násilně odvlečeni do fingovaného vězení, kde na ně čekali dozorci v uniformách. Několik pravidel bylo předem daných - vězni například nemohli nosit pod mundúrem spodní prádlo, kolem nohy měli neustále obtočený řetěz, po desáté hodině večer už nesměli na záchod a případnou potřebu museli vykonávat do kýblů v celách.

Dozorci byli zpočátku rozpačití a nevěděli, jak se chovat. Psycholog jim marně domlouval, ať se do své role trochu víc vžijí. Už si myslel, že celý experiment zabalí, když vtom se vězni začali bouřit, protože se jim ponižující pravidla věznice ani trochu nezamlouvala. Dozorci povstání potlačili hasícími přístroji a zahájili vlnu represe a trestů.

"Ta kreativita zla byla fascinující. Na začátku experimentu jsem zakázal použití fyzického násilí, ale dozorci rychle našli jiné metody, jak vězně zlomit… Vězeň číslo 8612, Doug Korpi, měl tendenci rebelovat, ale kdykoli to udělal, strážci potrestali spoluvězně na cele. Nedostali snídani a 8612 byl pro ně brzy potížista, a ne hrdina. Spoluvězni ho začali ponižovat," vzpomínal na svůj pokus Zimbardo v rozhovoru pro časopis Psychologie.

Dotyčný vězeň se po třech dnech zhroutil a začal se domnívat, že nejde o experiment, ale zlovůlnou hru psychopatického doktora. Už ani nevěřil, že se jednoho dne vrátí zpátky domů. Kvůli svému mimořádně špatnému psychickému stavu byl předčasně propuštěn.

Experiment i přesto pokračoval dál a nabíral na obrátkách. Z dozorců se stávaly zrůdy, které nutily vězně čistit záchody holýma rukama. Pátý večer Zimbarda ve fingovaném vězení navštívila jeho přítelkyně. Když viděla, co se v celách děje, rozplakala se a donutila psychologa pokus okamžitě ukončit.

Zimbardo svým sociálním experimentem navázal na práci svého kolegy Stanleyho Milgrama, který pocházel ze židovské rodiny a byl posedlý otázkou, zda by se zločiny holocaustu mohly odehrát i ve Spojených státech, kdyby se země ocitla v politických podmínkách nacistického Německa. "Všichni slušní lidé mu říkali, samozřejmě ne, takoví my nejsme," uvedl Zimbardo, jehož experiment posléze jasně ukázal, co se může stát s "dobrými jablky, když je dáte do špatného sudu".