Předchozí
1 z 3
Další

K čemu vás rodiče vedli, když jste byl malý kluk?
Mně táta zemřel poměrně brzy, v deseti letech, ale vybavuju si, že hodně chtěl, abych byl odvážný. Dělal mi různé bojovky. Byl jako táborový vedoucí. Hodně se staral o děti, a když jich byla někde skupinka, tak s nimi blbnul.

Chystal mi různé stezky odvahy. Jednou jsem musel slanit z dvacetimetrového stromu do bahna, abych získal šerifskou hvězdu, ale bylo mi asi pět, byl jsem opravdu maličký. Takže táta ve mně budoval odvahu a máma mi dala důvěru.

Když jsem v patnácti přišel domů a řekl jí, že chci jít do Prahy, protože jsem dostal nabídku jít sportovat do Dukly Praha, což jsem nemohl odmítnout, protože jsem chtěl být nejlepší na světě, tak mi nebránila. Nerozmlouvala mi to, protože věděla, že je to pro mě dobré, a kdyby mi to nedovolila, tak by to mezi námi také nebylo dobré.

Takže mi dala důvěru jako dospělému člověku. To je myslím, důležité, aby měl člověk pocit, že není sám, i když je tady sám za sebe. Občas je dobré vědět, že ti nejbližší jsou s vámi. A mám pocit, že každý, kdo chce hájit nějaké hodnoty, měl by je mít odžité doma, protože pak je pevnost pod nohama uvěřitelná, když je hájená venku.

Jakým rodičem se snažíte být vy?
Snažím se být vždycky nablízku. Já chci být táta, za kterým děti budou moct vždy přijít s čímkoli. Ono se to samozřejmě proměňuje, jak děti stárnou a mají jiné otázky, ale myslím, že je to dané tím, že mi táta hodně v některých okamžicích hodně chyběl. Takže mám podvědomou touhu být s nimi co nejvíc.

To, jaký jsem táta, nejsem schopen posoudit… Každopádně jsem šťastný táta, to posoudit můžu, protože jsem pyšný na to, jaké bytosti máme. A je fantastické, že jsou ze stejného materiálu, ze dvou stejných lidí, ale každé dítě je úplně jiné. A navíc každé neustále zrcadlí nás samotné. Je to prostě magie.

O prázdninách hrajete skoro každý den, některé dny i dvakrát. Co takové zátěži říká váš organismus?
Zatím je to dobré. Nedávno jsem prodělal boreliózu a ukázalo se mi, jakou sílu má hlava ve fungování člověka. Tři týdny potom, co borelióza skončila, jsem přišel o hlas a upadl jsem do obrovského strachu. Je to strašné přijít o hlas, to je moje živnost. A zároveň to mělo obrovskou symboliku k tomu, co se děje teď, kdy o hlas jakoby přicházíme.

Měl jsem před sebou čtyři koncerty za dva dny. Tak jsem si říkal, že se holt budu muset omluvit, že to nedám. Když jsem se ráno před prvním koncertem probudil, tak jsem si řekl, že to celé budu jenom pozorovat. Ovlivnit jsem to už nemohl. Neexistuje žádný kouzelný prášek, který bych si vzal, a bylo by to v cajku.

Strach jsem vypustil. Řekl jsem si, že je zbytečné bát se dopředu. Koncerty jsem odzpíval a ještě po tom čtvrtém jsme si dali mejdan. A to když jsem na ty koncerty odjížděl, tak jsem plival hleny. Byl jsem nemocný člověk. A zjistil jsem, že to celé byl jenom strach z toho, že neobstojím v něčem, co jsem si vytyčil.

V momentě, kdy jsem strach opustil, jenom pozoroval sám sebe a přijímal věci, jak byly, hlava nade mnou přestala mít moc. A to byl stav mysli, který bych chtěl zachovat. Je to těžké a teď už v něm zase nejsem, ale bylo to pro mne velmi poučné.

Je o vás známo, že se snažíte být stále nablízku rodině. Jezdí s vámi po koncertech?
Teď ještě ne, protože Jenovéfa je ještě hodně malá. Ale na jaro příštího roku, chystám projekt, kterému pracovně říkám konverzační tábory, kde chci zhmotnit to, o čem mluvím. Chci udělat meeting point, kde se lidé budou moct scházet a mluvit spolu.

Chceme jet do pohraničních oblastí, na které se zapomíná ekonomicky i kulturně, a do každého regionu přinést témata, která ten region v rámci nějaké místní poptávky potřebuje. Ať už jde o ekologické otázky – máme tady problém se smrkovou monokulturou, pak je tady problém se zadlužením společnosti.

Dva miliony lidí dluží tolik peněz, že je nezajímá nic jiného, než aby ty peníze splatily… Pak jsou to témata mužství a ženství. Chtěl bych se vyhnout přílišné esoterické stránce věci, ale myslím si, že cestu k sobě je potřeba nějakým způsobem nastartovat, a ideální je vzít to přes mužství a ženství, protože to pak může pomoct i dětství našich potomků.

Aby táta věděl, že být chlap neznamená používat svaly ve rvačce. Chtěl bych podporovat ritualitu v rámci rodinného života, protože spolu je nejlíp. Proto se i nová deska jmenuje Spolu.

Zbyde tam vůbec čas na nějakou kulturu?
Ona to nebude jednodenní záležitost. Myslím, že se v každém městě vyskytneme na dva až tři dny. Navíc my tam budeme žít. Celá kapela tam pojede v karavanech. My máme v kapele devět dětí, každý má minimálně dvě.

Teď jsem vypsal jako frontman, který už má tři děti, prémie na třetí dítě. Mám z toho velkou radost, že i ženy mých muzikantů kývly na to, že budeme moct být takhle intenzivně spolu. Budeme tam mít tu naši školičku.

Kde hrajete a zpíváte nejraději?
U mě ani tak nezáleží na místě. Nejradši hraju pro pět set až tisíc lidí, kdy jsem si jistý, že s každým z těch lidí můžu být v kontaktu, po kterém toužím. Po tom propojení. Pod pět set už je to takový mejdánek. Už to není koncert.

To neznamená, že to mám méně rád, jen je to jiná práce. Ale k té komunikaci mezi mnou a publikem a k rozdrobení bariéry mezi námi dochází nejlépe ve výše zmíněném počtu lidí. Když je tam ta tisícovka, tak energie z toho, že prožíváme emoce na stejném základu, je hmatatelná, To mám rád. Dva tisíce lidí už je zase hodně. Ale možná by se to dalo shrnout tak, že rád hraju lidem.

Vy jste byl úspěšný moderní pětibojař. Zapětibojujete si ještě občas?
Mám trojboj s dětmi, plus ještě dvojboj se dvěma psy, takže toho mám docela dost.

Takže žádný sport už žádný neděláte?
Příležitostně se věnuju józe, poměrně pravidelně cvičím Pět Tibeťanů, teď mě chytla slacklajna. Snažím se udržet rovnováhu, a je to poměrně fyzicky náročné, ale pro mě je teď největší výzvou koordinace věcí, kterých je v mém životě strašně moc.

Kdybych si dal nějakou pravidelnou činnost a chodil třeba dvakrát týdně hrát squash, tak to prostě nedám. Chci být spíš s dětmi. Vím, že až bude té nejmladší šest let, tak už nás nebudou potřebovat a už budu mít čas na sebe.

Až bude nejmladší dceři šest let, už vás nebude potřebovat?
Myslím, že budu mít víc času pro sebe. Teď děti chtějí všechno dělat s námi. Ale pak už je ráno odvezeme do školy a budeme je vyzvedávat v podvečer z kroužků. Každý už teď má kroužek. Josefína chodí na koně, chce tanečky a ještě to asi není všechno.

Což je skvělé, já jsem rád, že to takhle mají a nemusíme je do ničeho tlačit. A mě pak tudíž vznikne volno od osmi ráno do čtyř odpoledne, což je v porovnání s tím, co prožívám teď, úplně nepředstavitelné. Co já vlastně budu dělat?

Zbývá vám čas na herectví?
Zbývá. Je pravda, že pole mé herecké působnosti je značně omezeno tím, že já jsem teď hlavně písničkář. A tak to berou i lidé, kteří zvažují, jestli mají nějakou roli nabídnout. Každopádně divadlo i film pro mě bylo vždy skvělou příležitostí vyfiltrovat se.

Každý v sobě má spoustu osobností a to herectví má obrovskou devízu, že se všechny ty osobnosti můžou projevit a zmizet, dát pokoj. Mám to rád a jdu tomu vstříc, ale je fakt, že si role hodně vybírám. Já jsem si vždycky přál hrát nějakého grázla, vždycky jsem hrál buď dobráka, nebo prince, a teď jsem dostal nabídku na roli teroristy nebo atentátníka v seriálu Rapl, to by mě bavilo, ale bohužel to nevyšlo časově.

Co ještě byste hrál rád?
Mám úctu k velkému divadlu, které je psáno velkými dramatiky, a vyžaduje, aby mu herci obětovali svůj čas, byli mu propadlí. Já mu propadlý nejsem, takže na velké divadlo ani nepomýšlím. Ty role by měli hrát jiní, ne já a jenom proto, že jsem známý. Já mám nejradši autorské divadlo. To bych si zahrál rád.

Taky by se mi líbilo, kdyby někdo přišel s tím, že má námět na film a chtěl ho se mnou dopracovat. Autorská divadla a celý autorský přístup, který vypovídá o současnosti nejvíc, je velmi důležitý formát, který je nutno opečovávat a provádět. Protože umění by mělo reflektovat přítomnost, a pakliže je takové umění v ohrožení, je čas něco změnit.

Jak hluboký je váš zájem o politiku?
Tak hluboký, jako je mé sžití se státem, ve kterém žiju, takže velmi hluboký. Jsem poměrně hrdý Čech, protože si vážím toho, co náš národ prostřednictvím jedinců, kterým dal příležitost stát se silnými individualitami, dokázal.

Myslím si, že toho můžeme dokázat ještě daleko víc, jestliže obnovíme důvěru v sebe jako občany, a přijmeme individuální zodpovědnost za celou společnost. Protože mám pocit, že jsme uvěřili, že se v našem životě nedá nic dělat s ničím, že jsme oběti a loutky nějakého systému.

Já tomu nevěřím, my jsme přece hybnou silou společnosti, každý z nás. Měli jsme a máme silné osobnosti v kultuře, ve vědě, sportu, i politice, ale to jde pouze tehdy, když věříte základním hodnotám. A to je především víra v člověka.

Když jsme uvěřili v lidství a jeho podstatu, že se k sobě máme chovat slušně, nelžeme si, a že nám každému jde o blaho celku, vždycky jsme se dostali na světovou úroveň – společensky, politicky a i ekonomicky. Podívejte se na vznik první republiky nebo na prvních pár sametových let.

A vidíte v současnosti nějakého politika, nějakou osobnost, jejíž práce si vážíte a které věříte?
Vidím. Ale nechci být konkrétní, abych někomu nedával mustr na to, jak by se měl ve svém životě rozhodnout. Naši politici, myslím, dost podceňují kontakt s občanem, který by měl být ubezpečen o tom, že se podílí na vývoji našeho žití tady.

To mají dokonale zvládnuté především populisti, kteří za lidmi jezdí pořád a sbírají na tom body. V tomhle ohledu populismus vítám, ukazuje nedostatky, otevírá tabuizovaná témata. Na druhé straně je samozřejmě extrém, že se slibují věci, které ti, co slibují, nikdy nemohou splnit a volí formu, která je spíš štvavá než smířlivá.

Nedávno jste vyhlásil bojkot akcí a médií, které jsou nějak spojeny s Andrejem Babišem. Zaujaly vás některé reakce na vaše prohlášení?
Mě zaujalo, že je tu obrovské množství lidí, kteří tímto způsobem jako já žijí, aniž by chtěli dělat nějaká gesta. Jsou přesvědčeni, že je to správně, a dělají to tak. Za to mají mou hlubokou úctu. Ne z toho důvodu, že bych chtěl rozdělovat společnost na dobré a špatné, ale proto, že jsou to lidé, kteří se postavili sami za sebe. A to je obrovský krok v rámci uvědomění si svých občanských práv a svobod.

Člověk totiž musí mít především jasno sám v sobě, protože takový člověk je připravený na konstruktivní dialog. Ve chvíli, kdy nejste schopni v diskusi obstát, obhájit svá stanoviska a jenom papouškujete slova svých zvolených koní, pak by se měl člověk pokusit zjistit, kde ve svých názorech je on sám a kde už je lapen hesly.

Četl jsem vyjádření mediálního analytika, který si myslí, že vaše prohlášení Babišovi neublíží a může ovlivnit jen malou část mladší generace. Co vy na to?
To moje gesto, je především symbolické. Vím, že kdyby se strhla lavina a půlka národa začala bojkotovat výrobky Andreje Babiše, tak nejvíc budou biti především lidé, které zaměstnává, a pracují v sektoru, který neumožňuje nějaké další uplatnění. Já si to jako umělec můžu dovolit, protože pro mne je jedním z vrcholných požadavků umění svoboda.

A umění je lakmusovým papírkem společnosti. V momentě, kdy jako umělec nebudu moct svobodně hovořit, i když se třeba pletu, pak by bylo něco hodně v nepořádku. Takhle v nepořádku zaplaťpánbůh nejsme, ale akceptujeme život ve strachu. Spousta lidí mi píše, že o mě mají strach. Bojí se, že budu perzekvován nebo šikanován.

Přestal jste také jíst potraviny, za kterými stojí Agrofert. Když jdete na nákup, máte seznam těch firem, nebo už je znáte zpaměti?
Mám aplikaci, která se jmenuje Bez Andreje. Stačí načíst čárový kód zboží a ukáže vám to, jestli daná potravina patří do stáje velkého šéfa, nebo ne. Mám sice přehled, kde má pan premiér část svých chapadel, ale jsou i výrobky, u kterých si to musím ověřovat.

Jak jsem pochopil, tak vám především vadí, když někdo s někým nesouhlasí a zároveň od něj bere peníze. Není to případ většiny normálních zaměstnanců v ČR?
A není to náhodou špatně? My přijímáme život ve frustraci. Když má člověk s někým problém, tak by mu to měl říct. Ta věc prostě musí z těla ven. Když v sobě budeme mít tato pnutí, nemůžeme být nikdy spokojení. I já sám jsem překvapený, že vyjádření mého svobodného názoru mělo veskrze pozitivní dopad.

My se rozčilujeme nad politikou, ale v momentě, kdy se o ní začneme bavit, tak dost často zjišťujeme, že o ní nemáme přehled, anebo rovnou říkáme „S tím na mě nechoď, já jsem tím unavený.“ V tom případě se ptám: „Čím jsi unavený. Tím, že jsi byl před třemi roky u voleb?“ To je ta nedůslednost v rámci našeho přístupu k politice.

Tím, že říkáme, že nás to nezajímá, jen vyvoláváme protireakci a politika se pak nezajímá o nás. Svým postojem se snažím především aktivizovat občanskou uvědomělost a individuální zodpovědnost za celek, druhotně pak otevřít diskusi na téma role etiky ve veřejném prostoru. Protože já si opravdu nemyslím, že je správné, když nám lže někdo, koho jsme si zvolili jako svého zástupce.

To znamená, že my tento princip de facto schvalujeme. A pak se tenhle model šíří i do běžného života, začneme si lhát, protože to dělají všichni. Všichni kradou, tak budu taky krást. To není argument, to není správné.

Ve chvíli, kdy můj kůň, na kterého jsem vsadil, úplně otočí směr a dá dohromady vládu s komunisty, tak se ozvu. Řeknu: „Pane Babiši, vy jste mi čtyři roky do očí tvrdil, že to neuděláte, a teď jste to udělal. Jak je to možné? Odpovězte mi na to. Vy jste placený z mých daní. Vy jste můj zaměstnanec, ne já váš. Nejsem člen vaší firmy, já jsem občan.“

Já odmítám přijmout institut firmy v rámci našeho státu. Tak to není a nemůže to tak být. Jak je možné, že spousta lidí v hnutí ANO jsou bývalí estébáci? Co je to za zprávu pro nás, pro občany? To nás opravdu nezajímá, že jdeme zpátky?

Jenom ta cesta není skrz ideologický komunismus, ale že je to takový kapitalistický komunismus. Jednou tady bude zase všechno patřit jedné straně, když to půjde tímhle tempem. Jenom už to nebudou soudruzi, ale zaměstnanci, kolegové.

Mluvil jste o strachu. Máte tři děti. Přemýšlel jste, co s nimi bude, kdybyste kvůli svému kroku přišel o práci?
Rodina mi dává odvahu v tom, co cítím, a v tom, že bych měl uvést slova v činy, protože jinak budu neustále v nějakém vnitřním konfliktu a nebudu moct být šťastný ani dělat šťastnou rodinu, své okolí, ani lidi, pro které hraju.

Vím, že i kdybych nemohl hrát, stejně budu hrát, to je jedna věc. A druhá věc je, že já se svou ženou tvořím tandem, jsme partneři, a my dva to spolu vždycky nějak zvládneme. I když budeme bydlet ve stanu, vím, že budeme šťastní, protože naše štěstí nespočívá v tom, že já nebo ona domů vozíme nějaké peníze.

Já vůbec neřeším, o kolik peněz jsem přišel bojkotem Andreje Babiše. Pro mě jsou peníze prostředek pro to, abych si mohl dělat radost, popřípadě dělat radost lidem okolo sebe. Štěstí je daleko hlubší pocit. S penězi je dobře, ale bez nich může být dobře taky.

Říkáte, že svým bojkotem nevyvíjíte nátlak na kolegy z branže, aby udělali totéž co vy. Jste o tom přesvědčen?
Ano. Já jsem nikoho neobvolával, ani nebudu obvolávat. Ta věc k ničemu takovému ani nevolala. Já jsem jenom vyjádřil své stanovisko. To, že se s ním někdo ztotožňuje, je pro mne dobře, protože se tím víc upozorní na to, že bychom si měli uvědomit svou zodpovědnost a přijmout ji. Jinak si budeme pořád jenom stěžovat. Ztěžovat si život stížnostmi. On se sám život šťastným neudělá.

Vy zároveň nevylučujete, že děláte chybu. Co byste udělal, kdyby se ukázalo, že jste se v Andreji Babišovi zmýlil?
Omluvil bych se. A byl bych šťastný, kdybych se mýlil, kdyby to všechno bylo myšleno dobře a já jsem byl těžce nechápavý. Já budu šťastný, pokud se ukáže, že Andrej Babiš si jen dělal legraci, když křivě přísahal na zdraví svých dětí.

V mých očích by ho to jako člověka a především otce očistilo. Já si přeju, aby všichni byli dobří. Věřím na příčinu a následek. Věřím, že každý člověk je ve své podstatě dobrý, a to, že udělal něco špatného, je jen důsledek třeba toho, že se mu v minulosti stalo něco zlého. Příčiny jsou různé. Ale ve chvíli, kdy už to zasahuje do mého osobního prostoru, prostoru mých dětí, tak je důležité se vyslovit a otevřít dialog.

Nevyžívám se v tom, že bych byl rebel. Ten poslední týden bych byl radši strávil s dětmi u rybníka, ale místo toho ho trávím, sice s dětmi, ale na zahradě u počítače a píšu si s miliardou lidí, protože jsem otevřel diskusi a snažím se lidem odepisovat. Bylo by super, kdybych neměl pravdu.

V září vydáváte novou desku, není to všechno jen dobře promyšlené PR? Téma písničky Tichá voda, kterou už jste odtajnil, by tomu mohlo nasvědčovat…
Řešil jsem to i doma se ženou. Říkal jsem jí: „Já teď přijdu s deskou, která se jmenuje Spolu, a bude to úplně jasná kampaň. Bude vypadat, jako bych to celé připravil.“ Ale je to vlastně legrační. A zároveň to způsobuje husí kůži, protože o tom, co se u nás teď děje, já tam zpívám.

Já se snažím říct lidem: Mluvme spolu a berme z plachet vítr lidem, kteří si myslí, že mají větší pravdu než my. Pravdu máme všichni stejnou, jde o to, abychom byli ochotní jeden druhému naslouchat, a tu obecnou pravdu opatrovat.

A ta obecná pravda je, že cokoliv, co ve svém životě uděláme, bychom měli dopředu zvážit, jestli to nebude mít nějaké špatné následky. A v momentě, kdy by ty následky špatné být mohly, tak to nedělejme. To řekl Buddha svému synovi.

Navíc téma té desky je také hodně o zrovnoprávnění žen ve společnosti. Ne prostřednictvím tabulek a nějakých mustrů, ale v rámci toho, že muži válečníci by měli přijmout roli ochránců a ženy roli zhmotněné krásy. Žena je velmi kompatibilní s každým citem, který jí prochází.

Tím se můžeme my chlapi od žen strašně obohatit. Věřím, že když muž začne diskutovat svoje problémy se ženou, bude se o dost méně zlobit, bude méně naštvaný. Patriarchální způsob řízení prostě nikam nevede. Chlapi jsou vojáci a chtějí se pořád prát. Když vezmeme do party ženský, tak se budeme chtít i domluvit.

Všechny věci mají jednoduché řešení, ale my na ně nepřijdeme, protože oddělujeme slova od činů a ona se stávají čím dál tím prázdnější. Slova pravda a láska ztrácejí svůj význam. Protože jsem pravdoláskař, dokážu díky lásce odpustit všem těm, kteří mi v životě lhali. Já nechci, aby Andrej Babiš hnil v base, když se ukáže, že všechna ta obvinění jsou pravdivá. Já jenom chci pravdu.

Tomáš KlusČeský písničkář, textař a herec, který se narodil v roce 1986 v Třinci. Původně se věnoval modernímu pětiboji, v roce 2002 dokonce získal zlatou medaili na dorosteneckém mistrovství Evropy v soutěži družstev.

V roce 2007 vyhrál s písní Dopis pěveckou soutěž CzechTalent Zlín. Své první album Cesta do záhu(d)by vydal v roce 2008 s albem, od té doby vydal další čtyři, poslední dvě s Jeho cílovou skupinou. V roce 2012 získal zlatého Českého slavíka.

Herectví absolvoval na pražské DAMU. Hrál například v pohádkách Tajemství staré bambitky, Tři bratři nebo v seriálu Na vodě. Vydal také dva zpěvníky svých písní. S manželkou Tamarou má dcery Josefínu (2013) a Jenovéfu (2017) a syna Alfréda (2016).