Tomáši, jak se v posledních dnech máte?
Mám se výborně. Nacházím se ve zvláštních up and downech. Rodinná rovina je rovinou konstantního štěstí. Léto nám dopřává možnosti naše tři děti jen pozorovat. Přes ty měsíce, co jsme zavření v domě, musí člověk vyvíjet víc aktivity než teď, a já děti rád pozoruji v jejich vlastním světě. Navštěvuje nás hodně kamarádů a já se koukám na to, jak si každé z našich dětí buduje svůj svět. Ale v rovině toho, jak si buduji ten svůj svět já, tak tam jsou ty zmiňované up and downy.

Povídejte.
Jsem plný nadšení, že nacházíme společnou řeč. Vzniká tady určitá skupina lidí, která se konečně začíná aktivizovat. Není jí lhostejno, že je nám tady už hodně dlouho lháno do očí a slibováno něco, co se může záhy rychle změnit v úplný opak. Ale tuhle euforickou náladu pak střídá nálada, která mi až připomíná pocit beznaděje – jiné skupiny lidí mě zase nabádají, abych mlčel, protože nemám co mluvit. To mi ve svobodné společnosti přijde zvláštní.

Mluvil jste o skupině lidí, ale hádám, že jich bude víc.
Jedni se cítí dotčeni, že jsem označil Andreje Babiše za člověka, který je nebezpečný, a tihle lidé, kteří se ztotožňují s jeho smýšlením, mají pocit, že je to útok na ně. To striktně dementuji, tak to není. Já respektuji názor každého člověka a právo cítit sympatie k jiným lidem. Ale pakliže se tady někdo velmi intenzivně dotýká mého života, protože je šéfem politiky státu, ve kterém žiji a jehož jsem občanem, a mně se nelíbí, jakým způsobem svoji práci vykonává, mám právo k tomu něco říct. Stejně jako oni ho mohou chválit.

Ta další skupina?
Ta má pocit, že když říkám svůj názor, tak vířím vlny nenávisti a rozděluji společnost. Přáli by si, abychom byli poslušní, ne abychom říkali své názory. Třetí skupina, to jsou lidé, kteří mají pocit, že stejně jako když jsem napsal píseň Pánubohu do oken, aspiruji na roli jakéhosi hrdiny, který na sebe bere všechny viny a právo to tady vyřešit.

Ale tak to není, že?
Věřím tomu, že jediné, co může tuhle situaci vyřešit, je naše uvědomění si občanských práv a svobod, a především přijetí individuální zodpovědnosti za celek, ve kterém žijeme. A konečně, jsou zde také lidé, kteří už nějakou dobu žijí stejným způsobem, ke kterému jsem se přihlásil já, tedy bojkotem jakýchkoli aktivit Andreje Babiše. Tihle lidé mě hrozně posilují, protože k tomu, co dělají, nikoho nepotřebují. Prostě se tak rozhodli a stojí si za tím. Je to krok k otevřené, konstruktivní debatě ve společnosti – když se člověk dokáže pevně postavit sám za sebe.

Jak to vysvětlujete dětem?
Josefína je v tomhle směru dost vtipná a má razantní názory. Souvisí to i s tím, že teď měla období, kdy se zajímala o smrt, a trvalo to asi dva roky. Ona si to téma prošla velmi intenzivně. Propojuje tyhle politické věci, které občas doma zaslechne, se svou reinkarnační teorií. Občas z toho vyjdou opravdové skvosty. Ty teď nechci prezentovat, protože by to vypadalo, jako že očkujeme své děti proti něčemu.

Ale je to logické, děti slyší věci nezávisle na sobě a spojují si je. Většinou je to spíš legrace, ale lidem, kteří neznají náš rodinný humor, je těžké to vysvětlit. Líbilo by se mi, kdyby Josefína už v tuhle chvíli vstoupila do politiky a tyhle názory tam začala prezentovat. Myslím, že by tu hráz netečnosti rozbila. Mluvila by jasně a bezelstně.

Nebojíte se o budoucnost svých dětí?
Plivači jedů se otráví sami. Naše děti už na tom mohou být dobře. Hodnoty, na kterých budou vyrůstat, utvářejí jejich osobnost a já věřím, že naše společnost přichází k sobě. Věřím, že budou žít ve svobodné zemi, kde může každý říkat, co chce.

Nebojíte se ani o svoji osobní bezpečnost?
Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by za mnou přišel a spílal mi tak, jak se to umí na Internetu. Strach nemám. Internet umožňuje ventilovat části našeho já, které nemáme úplně srovnané. Pokud si to někdo vybije tímhle způsobem, a pak je v pohodě, a nemlátí díky tomu svoji ženu, tak je to super a já to snesu. Stran vyšších pater se také nebojím, není to tak vyhrocené. Celý ten boj se odehrává v rámci ideálů. Spíš mám strach, že lidé mají strach. Není z čeho. Ten strach si uměle vytváříme nebo ho přijímáme od jiných lidí. Pořád nás někdo něčím straší, to je jediné strašné.

Uprchlickou krizí?
Neříkám, že uprchlická krize je smyšlená věc, ale stavět politické kampaně na tom, že musíme zabránit migrantům v přístupu do země, je směšné. Ve chvíli, kdy tady máme jenom dva. Já se ke každému člověku v životě snažím přistupovat na základě karmy, zákonu příčiny a následku. Na světě nejsou zlí lidé, kteří by chtěli ubližovat z principu, ale stačí, když nás v dětství nebo v dospělosti něco pošramotí…

Proto je nutné znát příčiny, než začneme soudit následky. To je osobní cesta každého a je jen na nás, abychom se ukočírovali, abychom svoji mysl začali ovládat, a nenechali své emoce řídit sebe či naši zemi. Emoce je neřiditelná.