I o tom jsme si povídali v době, kdy Slovenskem otřásla vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, ale také v době, kdy prezident Miloš Zeman v soukromé televizi vyzývá k personálním změnám ve vedení České televize.

Platí ještě, že média jsou sedmou velmocí a hlídacími psy demokracie?

Myslím, že metafora o hlídacích psech demokracie už pár let neplatí. Je pochopitelné, že se novináři snaží posilovat mýtus, když o sobě mluví jako o čtvrté moci ve státě vedle moci soudní, zákonodárné a výkonné. Nepochybné však je, že kvalitní žurnalistika je nezbytnou podmínkou existence demokracie, byť po nástupu internetu a sociálních sítí její základy dál erodují. Sociologové považují profesi novináře za poloprofesi.

Nemusíte mít specializované vzdělání, absolvování žurnalistiky není podmínkou, nemusíte být členem profesní komory, nepotřebujete povolení k výkonu profese – to ani mít nemůžete, pokud nejde o práci v totalitním režimu. Svět sociálních sítí a internetu pohled na novináře jako ne zcela plnohodnotnou profesi, srovnáme-li ji s lékaři, advokáty, soudci, posiluje. Na počátku milénia převážila situace, kdy se každý může vydávat za novináře, protože publikuje v kyberprostoru.

Z vašeho pohledu předního veřejnoprávního novináře jde tedy kvůli expanzi sociálních sítí o mrtvou profesi?

Doufám, že ne. Můžete mě po právu obvinit ze střetu zájmů, že když žurnalistiku vyučuji na Univerzitě Karlově, tak ji budu obhajovat do roztrhání těla. K tomuto střetu zájmů se hrdě hlásím. Novinařina v původním smyslu toho slova má blízko k filozofii a je důležitou součástí veřejného prostoru, který rovněž eroduje. Myslím, že dnes je kvalitní novinařina ještě důležitější než před nástupem síťových digitálních médií.

Žurnalisté by měli vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi novinařinou a tím, co za ni bývá označováno. Mám kupříkladu na mysli nadužívání pojmu občanská žurnalistika. Každé očité svědectví, blog či facebookový status s fotografiemi z mimořádných událostí jsou vydávány za žurnalistiku. Tou ale nejsou, jde jen a pouze o očité svědectví. V éře toho, co je označováno za big data, velká data, je datová žurnalistika, tedy pečlivé vyhledávání informací, jejich ověřování a skládání do kontextu možná důležitější než v minulosti.

Vražda slovenského novináře Jána Kuciaka moji otázku možná posunula do úplně jiné polohy. Tím nejbrutálnějším způsobem prokázala, že když dělá novinář svoji práci dobře, může to vadit dotčeným skupinám lidí až tak, že jsou schopni vraždit, jak naznačila slovenská policie. Co pro vás tahle kauza znamená?

Předně je varováním. Na prvním místě chci vyjádřit soustrast pozůstalým dvou zavražděných mladých lidí. Tragický příběh Jána Kuciaka by měl být inspirací. Ukazuje, že typ novinařiny, jaký dělal, může pomoci rehabilitovat naši profesi
a možná způsobit její renesanci v éře dezinformací a toho, co se ve světě síťových digitálních médií děje. On kombinoval datovou žurnalistiku, kterou považuji za důležitou, s žurnalistikou pátrací. Dokázal odhalovat podstatu dějů z veřejně dostupných databází tak dobře, že někomu mohla, alespoň podle jedné z policejních verzí, stát jeho smrt za to.

Když se podíváte na reakci slovenské politické scény, všech médií, slovenské společnosti, dá se říct, že díky novinářské práci se může přijít na kloub zločinným spolčením srovnatelným s mafiánskými praktikami v Itálii minulého století?

Může je nasvítit. Je ovšem příšerné, že v Evropě umírají novináři, na Slovensku, na Maltě. Myslel jsem, že podobné příběhy patří víc na Východ, například do Ruska. Myslím na Ruský deník Anny Politkovské. Podle mě je to jedna z nejlepších knih sepsaných novinářkou, což v tomto případě zdůrazňuji, protože jako žena dokázala zmapovat oblasti, v nichž jsou muži racionálnější a některé věci přehlížejí. Během četby Ruského deníku jsem asi tři noci nemohl pořádně spát, protože jsem měl pořád před očima obraz novinářky komunikující s matkami dětí, které jim ruská armáda vracela v pytlích. Za svou novinářskou práci byla Politkovská ztrestána, zavraždili ji. To jsem považoval za součást jiného kulturního prostoru, ale teď vidíme, že se to stalo nedaleko našich hranic.

Vy se ve svých Otázkách, stejně jako redaktoři Reportérů ČT, také věnujete ožehavým kauzám, ukazujete souvislosti, které nejsou mnoha lidem po chuti. Cítíte často tlak zvnějšku, abyste něco nezveřejnil, neřekl, neptal se?

Takovým tlakům jsem vystaven stále. Uklidňoval jsem se, že jsou logické, neboť asi mířím dobře, když reakce dotčených osob potvrzuje ony problémy. A uklidňoval jsem se otázkou, co mi asi tak mohou vzít? Nic, přece nejsme v Rusku.

Slovenský příběh Jána Kuciaka moji bohorovnost možná trochu utlumí, protože tlaky na redaktory médií veřejné služby jsou opravdu velké. Po dobu patnáctileté existence Otázek si vzpomínám na pár záležitostí jako soláry, kauza Amun.Re, zadávání zakázek Lesů ČR, ROP Severozápad a nakládání s evropskými fondy, zametání kriminálních kauz pod koberec, kdy Nejvyšší státní zastupitelství za Renáty Vesecké a Vrchní pražské zastupitelství za Vlastimila Rampuly měla přezdívku zametačství. Nejen tehdy se ozývali různí lidé, snažili se narušit moji integritu kupříkladu tím, že začali pouštět, jaké statisíce měsíčně ten Moravec v televizi bere, a začaly chodit anonymy, že jestli toho nenechám, posvítí si na mě.

Mimochodem, kolik ten Moravec v České televizi bere?

Když na tu otázku odpovím, což chci, poruším smlouvu a ČT mě může vyhodit. Jako zaměstnanci ČT máme zakázáno zveřejňovat svůj plat a mluvit o tom se třetími osobami.

Míra útoků a fakt, že Moravec jako jeden ze symbolů ČT je vláčen médii s tím, že ČT káže vodu a pije víno, protože nechce zveřejnit plat moderátorů, je ale na pováženou. Statisíce měsíčně věru neberu. Aniž bych porušil zaměstnaneckou smlouvu, mohu říci, že můj plat nedosahuje ani výše platu jednoho z posledních žadatelů o zveřejnění mého platu Zdeňka Koudelky (bývalý náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, hlavní autor amnestie Václava Klause – pozn. red.), který pobíral na státním zastupitelství ať už jako řadový státní zástupce, nebo náměstek (plat státního zástupce na Nejvyšším státním zastupitelství v roce 2006 činil 88 300 korun a náměstka 105 700 korun v roce 2011 – pozn. red.). Jde o nátlak, s nímž žiji již 15 let, a podobné zkušenosti mají i další moderátoři, kteří jsou nepoddajní. Mohli bychom se třeba bavit o kampani proti Janu Krausovi, když byl v České televizi.