Jak jste si zvykla na focení pro magazíny?
Pravda, jsem herečka, ale trochu introvertní, necítím se při tom úplně nejlépe. Nejradši fotím s fotografy, které znám. Kubu jsem sice neznala, ale tím, že mě do ničeho netlačil, to bylo fakt příjemný a uvolněný focení. Nejhorší je, když mě fotograf hecuje způsobem: „Jsi herečka, tak to zahraj.“ To vím, že spěje k průšvihu.

Modelky říkají, že focení je řehole, druhá řeholní šichta je trénink na StarDance.
Každý den tři, čtyři hodiny, jednou týdně šest. Je to fakt náročné. Dala jsem se předtím na crossfit, abych se dostala trochu do kondice, ale stejně je to masakr. Já nikdy netančila, ani nechodila do tanečních! Cítím, že je důležité sebevědomí. Mám ho v jiných věcech, ale v tanci ne. Je to pro mě horší mentálně, než fyzicky.

Mám to tak i s hraním – když mě někdo dostává tam, kde si nejsem jistá. Třeba mi tedy Star Dance prospěje tím, že mě naučí pracovat mimo mou komfortní zónu. Jestli zvládnu činnost, ve které si nevěřím, a navíc v přímém přenosu, tak bych řekla, že to se svou trémou pak zvládnu už všude. Hlavně, první dvě kola se ještě nevyhazuje… Takže určitě dvakrát to budu muset nějak přežít. Ale jo, mám ráda výzvy. Jinak se člověk nikam moc neposune.

Kondici nepochybně máte, na YouTube je video, kde se necháte zpovídat za běhu. Mimochodem, zaujalo mě, jak o svém novém bydlišti – Slivenci (okraj Prahy – pozn. aut.) – mluvíte jako o venkově. To vás usvědčuje, že jste pravé „pražské dítě“.
No to jsem. Pocházím z „pětky“. A s tím Slivencem to bylo s nadsázkou. Ale je fakt a bezvadné, že na okraji Prahy se cítím jako na venkově. Zvykla jsem si hned. Jako bych sem utíkala z města. A když vyjdu z domu, jsem hned mezi poli, všude klid. A když zavolají kamarádky, za pár minut jsem v centru. A ve Slivenci je mimochodem skvělé řeznictví.

Vy se zajímáte o řeznictví?
Ježiš, normálně nakupuju, normálně jím. Náhodou, jsem docela masová. Chvíli to vydržím, ale delší dobu bez masa bych asi byla špatná. Dobrý stejk, to je něco!

Vidíte, tipl bych si, že se orientujete na zdravou stravu.
Zdravá strava a maso se přece nevylučují.

Viďte, já si to taky myslím!
Dřív jsem takový hlad nemívala, ale teď jak trénuju a tělo asi víc spaluje, má normálně chuť na pořádný český věci, na omáčku, knedlík, sladký…

Cigaretu jste, vidím, neopustila. Tedy, vyměnila jste ji za ajkos.
Jé, promiňte, já tu hulím a ani jsem se nezeptala, jestli vám to nevadí.

Nevadí, klidně hulte. Jsem poměrně tolerantní nekuřák.
Já vím, je to blbost, no. Ale kouřím od osmnácti, a když přišel ajkos, řekla jsem si, že to budu aspoň střídat. Rozhodně nemám pocit, že bych to omezovala, kouřím asi stejně. Ale normální cigaretu už si pak nedám, protože už mi smrdí. Takže aspoň malý posun.

Každopádně, dáma s cigaretou nebo se špičkou, tedy s cigaretovou špičkou, to je sexy obraz ženství. I když jakoby oprášený z dřívějších desetiletí. Dnes se všechno rychle mění a doba se skoro předbíhá – víte, že na Wikipedii je o vás už na sklonku léta bylo napsáno, že jste se na podzim 2018 účastnila soutěže StarDance?
Jéje, na Wikipedii jsem tedy dál, než jsem. Naštěstí tam není, jak to dopadlo.

Diváckém publikum si vás zapamatovalo z Ordinace. To už je docela dlouho, viďte?
Byla jsem v prváku na konzervatoři a hned v sedmnácti, osmnácti jsem začala točit v první řadě seriálu a vydržela tam šest let. Pak, když jsem odešla, bylo to pro mě těžší období, protože mě měli zaškatulkovanou jako „tu z Ordinace“. Trochu jsem se zastavila, ale zase jsem dělala víc zájezdovky, divadlo, učila se jiné věci a zase jinak.

Znáte to drásavé rozhodování mezi divadlem a filmem či televizí?
Tohle víc znají herci, kteří mají angažmá. Já měla volnost, takže tenhle tlak jsem nepoznala. Nemusím zkoušet každý den. Jsem typ člověka, který nemá rád tohle držení na uzdě. Pak jsem začala ve Vyprávěj, kde jsme se seznámili s mým mužem. Přiznám se, že hned jak jsem ho viděla, jsem si řekla hmmm… Chodili jsme kole sebe na place, bylo to legrační, jiskřit to začalo hned, a pak jsem ho vlastně sbalila já.

„Žádný psychologický šarády“, jak říkal v Dámě na kolejích František Peterka.
Byli jsme na nějaké party a já, trochu posilněná skleničkou, jsem položila otázku. Jakože jestli to cítím správně, a on na to, že to cítím správně. No a za několik týdnů už jsme spolu odjeli do Thajska. A byly to první Vánoce, které jsem trávila mimo rodinu.

Jsem dost rodinně založená, i teď když už jsem vdaná trávíme Vánoce vždycky s rodinou. Se sestrou a jejím manželem a dětma, s naší mámou, s babičkou, druhý den pak zase celá banda s našim tátou. Tehdy, když jsem začala chodit s Bisim, jsem mámě opatrně volala a ptala se jí:

„Co bys řekla, kdybych letos nebyla na Vánoce doma?“ Ticho. „Kdybych, řekněme, letěla do Thajska.“ Ticho. „Se svým novým klukem.“ Dlouhé ticho. Asi si to potřebovala srovnat v hlavě, řekla jenom: „Dobře Veru, ale řekni mi to celý znova a nevynechej žádný detail.” Telefonovaly jsme spolu tehdy asi dvě hodiny. No a půl roku nato byla svatba.