Vůbec není náhodou, že o bájném Přemyslovi toho víme jen o málo víc, než o volech, s nimiž oral. Zato o kněžně Libuši se točí filmy ještě dnes (byť špatné) a nádherné fanfáry vítající kněžnu Libuši ve stejnojmenné opeře (od Bedřicha Smetany) jsou zvukovým erbem hlav našeho státu. V oněch bájných dobách, kdy se dle legendistů mělo tvořit povědomí českého národa (či přemyslovského gangu, chcete-li), byly ženy postavami barvitějšími a důležitějšími, než muži (třeba Šárka).

Ostatně i k úctě oltářní byla napřed pozdvižena příslušnice slabšího pohlaví sv. Ludmila a teprve po ní její vnuk sv. Václav. O svaté Anežce snad ani nemá smysl se rozepisovat – jde o jednu z nejzářivějších postav našich dějin. Znamenitých dam jsme vždy měli tolik, že se daly vyvážet!

Poláci dodnes s láskou vzpomínají na kněžnu Doubravku Českou, která jim přinesla křesťanskou víru. Pro Dány je královna Dagmar Přemyslovna symbolem laskavosti a velkomyslnosti: místo, kde poprvé vstoupila do země, zdobí žulový balvan s oslavnými verši. Anebo si raději připomeneme „dobrou královnu Annu Českou“, na niž Britové pořád s láskou vzpomínají?

Řemdih v ruce, píseň na rtech

Nedá se samozřejmě říci, že by ženy byly hnací silou české společnosti – role drtivé většiny z nich byla jednoznačná: modli se, pracuj a roď. Nelze ale ani jednoznačně přijmout slavný bonmot z Rozmarného léta, podle nějž „ženy nikdy nebyly účastny velkých věcí duchovních“. Kronikáři celé Evropy přece s úžasem zaznamenávali udatnost a obětavost husitských žen, bez nichž by zřejmě ani Žižkova genialita často k vítězství nestačila.

Královny i milostnice měly vliv na české vladaře od Přemyslovců po Jiřího z Poděbrad, díky věnným městům mohly legální partnerky panovníků žít a rozhodovat se nezávisle na svém choti. Mnohé dámy podobojí i katoličky prosluly svojí vzdělaností, byť ji na veřejnosti moc uplatňovat nemohly.

V dílech historiků formátu Pekaře či Sedláčka najdeme spoustu zmínek o skvělých „manažerkách“, které dokázaly zachránit a rozhojnit majetek nejčastěji zděděný po marnotratných manželech. Byly tu ovšem i dámy, jež dokázaly prošustrovat velká jmění a slavná jména přivést „cugrunt“.

A nebylo by dobré zapomenout na masy venkovanek, jejichž život byl z našeho zorného úhlu skličující otročinou – po nichž však zůstaly nádherné písničky (většina dochovaného folkloru je v molových tóninách a byla zřejmě složena ženami), koledy, pohádky a vůbec celá ta okouzlující lidová slovesnost, již pěstovaly ženy a děti, zatímco muži popíjeli v krčmě a jejich tvorba byla necudná, štiplavá a nepočetná.

Paní doktor, ne doktorka

To už se ovšem blížilo 19. století se svojí záplavou spisovatelek, básnířek, pěvkyň, malířek, sochařek a vůbec žen toužících vyjádřit své pocity. Samozřejmě nešlo o nějakou náhlou epidemii – ženy toužily po realizaci svých tvůrčích sil vždycky. Mohly to ovšem dlouho činit pouze na poli své rodiny a nejbližších osob (viz Babička). Až teď zásluhou změny společenského klimatu (také národního obrození) a rozšíření tisku mohly ženy ukázat, co v nich opravdu je.

Má cenu vyjmenovávat tu kdysi slavné a nyní už dávno nečtené spisovatelky, jejichž sešitově vydávané romány na vsích po večerech předčítal soused s nejznělejším hlasem a půl obce mu naslouchalo (stejně se ostatně šířily i Kwěty)? Dámy bojující za ženská práva – především volební – a podporující vše pokrokové (třeba Anna Náprstková z vinopalny a pivovaru U Halánků)?

Pořád jsme ale ještě v dobách, kdy se ženy titulovaly podle povolání svého manžela třeba „paní redaktorová“ či „paní podučitelová“ bez ohledu na to, zda měly samy nějaké zaměstnání – automaticky se předpokládalo, že jsou v domácnosti. Vždyť první česká lékařka Anna Honzáková – samozřejmě zvaná „paní doktor“ – promovala až v roce 1902 a první česká filozofka Albína Dratvová až po zániku monarchie!

Měli jsme však už v té době skvělé herečky a pěvkyně – třeba odvážnou vlastenku Emu Destinnovou – díky nimž se svět dovídal, že v rámci Rakouska žijí i nějací „Bohémové“.

Šaty od Podolské. Oprátka od Gottwalda

První republika byla z hlediska seberealizace žen a jejich vlivu na okolí báječným obdobím. Umělkyně od Toyen po Zdenku Braunerovou mohly volně vystavovat, podnikatelky rázu Hany Podolské obdivoval celý národ, úctu si vydobyly Charlotte a Alice Masarykovy, první skutečnou celebritou „vysoké společnosti“ byla Hana Benešová, filmové hvězdy a hvězdičky se jen rojily. Mnoho z českých hvězd stříbrného plátna znala celá Evropa, stejně tak i skvělou automobilovou závodnici Elišku Junkovou.

Byl to vlastně zvláštní svět: na jedné straně bylo pořád na venkově běžné, že chudí lidé za možnost práce líbali statkářům ruce a na druhé straně se Československá republika rychle propracovávala k pozici Švýcarska střední Evropy. Velmi jí přitom pomáhala přítomnost těch sudetských Němců a Židů, kteří se považovali za zemské vlastence a obohacovali náš život.

Druhá světová válka dala vyniknout odvaze a hrdinství bezpočtu českých žen. Dávno už nebyly brány jako přívěsky svých mužů, jejichž názory slepě a povinně přebírají. Svým způsobem dokončila emancipaci českých žen Milada Horáková, jejíž justiční vražda celému světu ukázala, že české dámy jsou připraveny za svými názory stát „až do těch hrdel a statků“ (řečeno se starými Čechy).

Pak následovaly tísnivé časy, kdy se už nelámaly vazy, nýbrž „jen“ charaktery. Našly se ale i ženy, které pro své přesvědčení obětovaly kariéru: klobouk dolů před Martou Kubišovou. A vedle ní pak stovky vynikajících dam, jež po svém zápasily s režimem – chtěly se věnovat své práci, ale přitom se příliš neušpinit od doby. Každý z nás by jich určitě uměl vyjmenovat dobrý tucet.

Tolik aspoň letmé ohlédnutí za vynikajícími Češkami, Moravankami a Slezankami, které odváděly skvělé dílo v rodině i ve společnosti. Byť pro ně často bylo hrdinstvím prostě jen zajistit své rodině holé přežití…

Ivo Bartík