V bývalém sklepě se scházel se spolupracovníky, kamarády a všemi těmi, kdo nějakým způsobem byli zapojeni do jeho tvorby. Nejčastějším návštěvníkem býval nicméně v roce 1976 Luděk Sobota. „To víte, mám tři holky, s manželkou vlastně čtyři, a tak mě postupně vystrnadily sem do podzemí, abych je nerušil,“ smál se.
Vaše poslední představení se ubírají trochu jiným směrem, než tomu bylo v dobách působení s Jiřím Grossmannem. Byly to však právě povídky a scénky, které se v minulosti setkávaly u diváků s největším ohlasem a které vnesly na divadelní jeviště druh humoru, na němž vaše obliba u publika stavěla…
Zprvu jsem ve stejných kolejích pokračovat nechtěl a po pravdě řečeno ani nemohl. Musel jsem hledat novou cestu, aby to diváci nesrovnávali s tím, co jsem dělal s Jirkou Grossmannem. Jeho odchod udělal definitivní tečku za jednou kapitolou našeho působení v divadle, byl jsem zvyklý psát ve dvojici a najednou Jirka vedle mě už neseděl. Nevěděl jsem dost dobře, jak dál, ztratil jsem chuť do práce a dlouho jsem se s tou změnou neuměl vyrovnat. K povídkám se ještě v budoucnu vrátím, protože dobře vím, že především v nich bylo jádro naší komiky.
I když jsem nyní s Luďkem Sobotou napsal divadelní hru Robinson Kreutznauer potom a Šípková Růženka napřed, bereme tohle představení spíš jako pokus. Pokus o zapojení trojice komiků a několika zpěváků do divadelnějšího scénáře. Narážíme pochopitelně na řadu problémů, se kterými si dosud neumíme poradit. Například napíšeme řadu postav, ale vedle nás tří musíme epizodní role chtíce nechtíce svěřovat zpěvákům, kteří nejsou herci. Potom však těmto zpěvákům v očích diváků někdy spíš ubližujeme, než pomáháme. Domnívám se, že nejschůdnější a zřejmě nejlepší cestou pro naši skupinu je forma Návštěvních dnů, které s divadlem víceméně jenom koketují. Sled scének a písniček nám zřejmě zatím vychází nejlíp. Neznamená to, že bychom nechtěli dělat divadlo, ale na druhé straně budeme asi muset začít spolupracovat s externisty, herci, aby výsledek byl podle našich představ.
Uvažoval jste někdy o rozšíření autorského zázemí? Vaše představení, to je práce autorská i interpretační, tedy tzv. autorské divadlo. Zatím píšete většinu věcí společně s Luďkem Sobotou. Nepřemýšleli jste někdy o případném literárním přínosu Petra Nárožného?
Samozřejmě. Hodně jsme o tom diskutovali, ale Petr Nárožný nemá o psaní příliš velký zájem, i když by to třeba uměl. Dokonale dotváří text na jevišti, vymýšlí řadů gagů, je to typ inteligentního komika, který umí svůj part rozvinout a rozehrát, ví, kam má jeho komika směřovat. Jeho prvotní zájem je však hrát, autorské ambice nemá. Třeba v budoucnu dojde k jinému názoru, já bych samozřejmě jeho podíl na scénářích jen a jen uvítal.
Kritiky na Robinsona nebyly nikterak lichotivé. Jaký je váš názor na toto představení?
Kritiky nás dost nepříjemně překvapily, i když jich nevyšlo moc a někteří autoři psali dvakrát, a to v různých listech. Doufám, že jen z pilnosti. Samozřejmě konzultujeme dopad, který naše představení mají, se spoustou známých. Ne však s těmi, kteří jsou zvyklí lichotit, ale s těmi, kteří na rovinu řeknou, co se jim líbilo a nelíbilo. To jsme udělali i tentokrát a mohu říci, že Robinsona přijali celkem sympaticky, i když měli pochopitelně k některým věcem výhrady.
Totéž myslím platí také o našem publiku. Kdyby byl totiž divák stejného smýšlení jako někteří kritici, měli bychom správně naše představení dohrávat pouze pro uvaděčky, technický personál a nejbližší příbuzné. Tak tomu naštěstí není. Diváci zvyklí na dřívější formu našich pořadů se v podstatě dělí na dvě skupiny: jedna nám vytýká, že v Robinsonovi je méně písniček, jiní zase chválí skutečnost, že jsme zkusili něco jiného.
V jakém druhu repertoáru je podle vás soubor nejvíce doma?
Určitě v typu Návštěvních dnů, tedy v pořadech, na kterých se podílejí stejnou měrou zpěváci a naše komické trio.
