Jano, proč jste se vypravila do New Yorku až nyní, po 23 letech?
Poprvé jsem byla v New Yorku, když mi byly tři roky, a domů jsem se vrátila až v deseti. Chodila jsem tam také do školy. Po návratu jsem neuměla ani dobře česky. Proto jsem nyní uměla anglicky tak, že nikdo nepoznal, že nepocházím z anglicky mluvící oblasti. Byla bych se do USA opět vypravila už daleko dříve, ale je to zatím dost drahé. Nyní jsem nejela ani tak ze zvědavosti, jako kvůli tátovi. Jsem ráda, že už je zase doma.
U nás se šířily zprávy a pověsti o tom, co se otci vlastně stalo…
Byl sice asi šest neděl v nemocnici, jenže to v USA mnoho neznamená, protože tam propustí člověka teprve tehdy, když u něho není po nemoci ani známky. S otcem to bylo stejné.
Jak jste se do USA dostávala? V dnešní situaci to asi nebylo nejjednodušší.
Lidé se tu chovali fantasticky, měli o tátu starost a pomohli mi vše vyřídit co nejrychleji. Formality dnes přece jen trvají poněkud déle a pak, jedná-li se o soukromníka, musí zaplatit letenku Londýn – New York v dolarech. Pouze podnik nebo svaz ji dostane za koruny, ovšem s dvousetpadesátiprocentní přirážkou. Díky tomu, že FITES jako podnik letenku objednal, jsem ji dostala. Kde bych vzala dolary?
Jak na vás dnešní New York působil? Našla jste staré přátele?
Našla jsem hodně starých známých, ale opravdu už starých, spolužáky jsem neměla čas hledat. New York se změnil nepředstavitelně. Pamatuji si ho jako město, kde opravdu veliká budova byla jedna z ulice v soustavě jenom tak dvacetipatrových domů. Dnes jsem viděla bloky, kde každý dům je ohromný mrakodrap. Připomíná to spíše soubor náhrobních kamenů než město a působí skličujícím dojmem.
Na druhé straně se bourají některé čtvrti, kde bydlelo množství barevných a Portorikánců v nesmírně nuzných poměrech. New York je jako v přechodu mezi bouráním a výstavbou. Některé čtvrti, jako například ta, kde jsme dříve bydleli, zůstávají stejné. Jen snad ten obchodník naproti, kde jsem kupovala Coca-Colu, zmizel a na místě jeho obchůdku je sklepní byt. V těch známých místech jsem někdy měla pocit, že se vracím domů.
Máte tam však přátele nejbližší, Jiřího Voskovce…
Voskovec mi připadal, jako bych se s ním rozloučila včera, vůbec se nezměnil a vypadá tak ohromně, že mi dělalo potíže uvědomit si, že je statným čtyřiašedesátníkem. Snad proto, že se stále chová tak mladistvě. Denně hraje, a má tedy velice málo času.
Od půl deváté do půlnoci je v divadle a dopoledne odpočívá. Na ostatní mu tak zbývá jen odpoledne, a to se většinou bavil s tátou a já ho viděla vlastně, jen když přišel večer z divadla. Byli jsme se s otcem také podívat na jeho představení. Bylo pěkné, žádné veledílo, zato však perfektně profesionálně odvedený kus. Voskovec je v něm stále báječný.
