Jano, proč jste se vypravila do New Yorku až nyní, po 23 letech?
Poprvé jsem byla v New Yorku, když mi byly tři roky, a domů jsem se vrátila až v deseti. Chodila jsem tam také do školy. Po návratu jsem neuměla ani dobře česky. Proto jsem nyní uměla anglicky tak, že nikdo nepoznal, že nepocházím z anglicky mluvící oblasti. Byla bych se do USA opět vypravila už daleko dříve, ale je to zatím dost drahé. Nyní jsem nejela ani tak ze zvědavosti, jako kvůli tátovi. Jsem ráda, že už je zase doma.
U nás se šířily zprávy a pověsti o tom, co se otci vlastně stalo…
Byl sice asi šest neděl v nemocnici, jenže to v USA mnoho neznamená, protože tam propustí člověka teprve tehdy, když u něho není po nemoci ani známky. S otcem to bylo stejné.
Jak jste se do USA dostávala? V dnešní situaci to asi nebylo nejjednodušší.
Lidé se tu chovali fantasticky, měli o tátu starost a pomohli mi vše vyřídit co nejrychleji. Formality dnes přece jen trvají poněkud déle a pak, jedná-li se o soukromníka, musí zaplatit letenku Londýn – New York v dolarech. Pouze podnik nebo svaz ji dostane za koruny, ovšem s dvousetpadesátiprocentní přirážkou. Díky tomu, že FITES jako podnik letenku objednal, jsem ji dostala. Kde bych vzala dolary?
Jak na vás dnešní New York působil? Našla jste staré přátele?
Našla jsem hodně starých známých, ale opravdu už starých, spolužáky jsem neměla čas hledat. New York se změnil nepředstavitelně. Pamatuji si ho jako město, kde opravdu veliká budova byla jedna z ulice v soustavě jenom tak dvacetipatrových domů. Dnes jsem viděla bloky, kde každý dům je ohromný mrakodrap. Připomíná to spíše soubor náhrobních kamenů než město a působí skličujícím dojmem.
Na druhé straně se bourají některé čtvrti, kde bydlelo množství barevných a Portorikánců v nesmírně nuzných poměrech. New York je jako v přechodu mezi bouráním a výstavbou. Některé čtvrti, jako například ta, kde jsme dříve bydleli, zůstávají stejné. Jen snad ten obchodník naproti, kde jsem kupovala Coca-Colu, zmizel a na místě jeho obchůdku je sklepní byt. V těch známých místech jsem někdy měla pocit, že se vracím domů.
Máte tam však přátele nejbližší, Jiřího Voskovce…
Voskovec mi připadal, jako bych se s ním rozloučila včera, vůbec se nezměnil a vypadá tak ohromně, že mi dělalo potíže uvědomit si, že je statným čtyřiašedesátníkem. Snad proto, že se stále chová tak mladistvě. Denně hraje, a má tedy velice málo času.
Od půl deváté do půlnoci je v divadle a dopoledne odpočívá. Na ostatní mu tak zbývá jen odpoledne, a to se většinou bavil s tátou a já ho viděla vlastně, jen když přišel večer z divadla. Byli jsme se s otcem také podívat na jeho představení. Bylo pěkné, žádné veledílo, zato však perfektně profesionálně odvedený kus. Voskovec je v něm stále báječný.
Slyšel jsem, že se Jiří Voskovec chystá navštívit Československo. Je to pravda?
Určitě se chce přijet podívat. Má zájem o režírování a zajímají ho hlavně malá divadla, mladí lidé, jako ostatně vždy.
Byli jste v USA v době, kdy se v Československu, jak je to poslední dobou běžné, „děly věci“. Jak na to reagují Američané?
Vlastně nevím, protože Američané se o politiku zajímají daleko méně než my a také o ní skoro nehovoří. Vědí o Praze, vědí o Československu, což v zemi, kde je politika věcí veřejně nezajímavou, znamená mnoho. Již jsou pryč časy, kdy moje učitelka hledala mapu, když jsem jí řekla, že jsem z Československa. Dnes se v USA všeobecně ví, co se u nás stalo, a lidé nám drží palce. Tím to ale v podstatě končí.
Celou politiku pokládají za menší problém než kam jet na příští prázdniny. To jim závidím. Je zajímavé, že nejvíc toho o nás vědí taxikáři. Snad že jsou tak pokrokoví, nebo tak utlačovaní. Ovšem zprávy o nás jsou ve Spojených státech takové, že nutně vládne dojem, jako bychom tu měli hrůzovládu. Američané prostě vidí události u nás daleko černěji, než jaká je skutečnost.
Říkala jste, že se mnoho nezajímají o politiku. Jak je to s naší kulturou v USA?
Lidé, se kterými jsem hovořila, vědí velice dobře, že jsme vysoce kulturní země s vysokou úrovní televize, divadla atd. O televizi to mohu potvrdit, protože běžný pořad v americké televizi se s naším nedá srovnávat. Na programech je vidět, že jsou dělány rychle, šikovně, ale studeně a pouze profesionálně. Naše televize nutí člověka v poslední době alespoň trochu přemýšlet.
Jak zapůsobila při poslední návštěvě Amerika na otce? A na vás?
New York je celý svět v jednom chumlu, čtrnáctimilionový kolotoč lidiček, naše republika v činžácích. Je to vlastně zem, kde se prolínají veškeré světové kultury, světové názory, nakonec i druhy jídla. Je to ohromný pocit, nikdo se o nikoho nestará. Ten fantastický pocit soukromí v mumraji mě uklidňuje. Na druhé straně je ovšem New York monstrum působící po čase skličujícím dojmem.
Vlastně jste se pohybovala mezi dvěma svými domovy. Do kterého jste jela raději?
Do USA! To je samozřejmé. Tady jsem žila třiadvacet let. Na druhé straně nevím, zda bych tam dnes ještě dokázala žít. U mne se nejedná o to, který domov zvolit. Domov mám tam, kde žijí rodiče, manžel, dítě. Způsob života v USA mi dnes ještě není zcela cizí, ale také už ne blízký. Snad bych si zvykla, když jsem si zvykla tady! Víte, nezáleží ani tak na vlasteneckém pocitu, ale na tom, kde žijí slušní lidé.
Poslední otázka: Co v současné době děláte vy a na co se chystá otec?
Zatím jsem v domácnosti a později mám nastoupit jako asistentka režie v Karlínském divadle. Co bude dělat táta, nevím. To byste se měl zeptat jeho. Jestli on sám ví…