Slyšel jsem, že se Jiří Voskovec chystá navštívit Československo. Je to pravda?
Určitě se chce přijet podívat. Má zájem o režírování a zajímají ho hlavně malá divadla, mladí lidé, jako ostatně vždy.

Byli jste v USA v době, kdy se v Československu, jak je to poslední dobou běžné, „děly věci“. Jak na to reagují Američané?
Vlastně nevím, protože Američané se o politiku zajímají daleko méně než my a také o ní skoro nehovoří. Vědí o Praze, vědí o Československu, což v zemi, kde je politika věcí veřejně nezajímavou, znamená mnoho. Již jsou pryč časy, kdy moje učitelka hledala mapu, když jsem jí řekla, že jsem z Československa. Dnes se v USA všeobecně ví, co se u nás stalo, a lidé nám drží palce. Tím to ale v podstatě končí.

Celou politiku pokládají za menší problém než kam jet na příští prázdniny. To jim závidím. Je zajímavé, že nejvíc toho o nás vědí taxikáři. Snad že jsou tak pokrokoví, nebo tak utlačovaní. Ovšem zprávy o nás jsou ve Spojených státech takové, že nutně vládne dojem, jako bychom tu měli hrůzovládu. Američané prostě vidí události u nás daleko černěji, než jaká je skutečnost.

Říkala jste, že se mnoho nezajímají o politiku. Jak je to s naší kulturou v USA?
Lidé, se kterými jsem hovořila, vědí velice dobře, že jsme vysoce kulturní země s vysokou úrovní televize, divadla atd. O televizi to mohu potvrdit, protože běžný pořad v americké televizi se s naším nedá srovnávat. Na programech je vidět, že jsou dělány rychle, šikovně, ale studeně a pouze profesionálně. Naše televize nutí člověka v poslední době alespoň trochu přemýšlet.

Jak zapůsobila při poslední návštěvě Amerika na otce? A na vás?
New York je celý svět v jednom chumlu, čtrnáctimilionový kolotoč lidiček, naše republika v činžácích. Je to vlastně zem, kde se prolínají veškeré světové kultury, světové názory, nakonec i druhy jídla. Je to ohromný pocit, nikdo se o nikoho nestará. Ten fantastický pocit soukromí v mumraji mě uklidňuje. Na druhé straně je ovšem New York monstrum působící po čase skličujícím dojmem.

Vlastně jste se pohybovala mezi dvěma svými domovy. Do kterého jste jela raději?
Do USA! To je samozřejmé. Tady jsem žila třiadvacet let. Na druhé straně nevím, zda bych tam dnes ještě dokázala žít. U mne se nejedná o to, který domov zvolit. Domov mám tam, kde žijí rodiče, manžel, dítě. Způsob života v USA mi dnes ještě není zcela cizí, ale také už ne blízký. Snad bych si zvykla, když jsem si zvykla tady! Víte, nezáleží ani tak na vlasteneckém pocitu, ale na tom, kde žijí slušní lidé.

Poslední otázka: Co v současné době děláte vy a na co se chystá otec?
Zatím jsem v domácnosti a později mám nastoupit jako asistentka režie v Karlínském divadle. Co bude dělat táta, nevím. To byste se měl zeptat jeho. Jestli on sám ví…