Všenku dětenického panství je přítmí, chvilku trvá, než se rozkoukáte. Na dlouho to však není.

„Zakopl jsi o bludný kořen?“ vrčí blondýna ve lněných šatech s výstřihem, který opíjí stejně jako medovina či místní černé pivo. „Poroučíš pernatou s pohankovou kaší? Mluv, holoto bídná!“

Slabší povahy by mohly vzít nohy na ramena, ale nám se hra zamlouvá. Romantická a drsná atmosféra na nás dýchla kousek za Mladou Boleslaví, ještě před Jičínem. Zaklepáním na bránu Českého ráje se otevřela brána do středověku.

Hraný folklor

Dětenická krčma je široko daleko vyhlášená nejen výbornou staročeskou kuchyní a lahodnými moky, ale především dobovou prostořekostí šenkýřek, krčmářůi kuchtíků.

Jak jsme ale rychle pochopili, ať nás osloví sedláku, selko, rytíři, pacholku, frajle či dokonce lapko, není to proto, že by chtěli turistu urážet, ale proto, že středověk není současnost. Tak se tenkrát asi holt mluvilo.

Tykání a hraná hrubost je samozřejmosti. A co si budeme říkat, i dobrý marketingový tah. Lidem se to líbí, patří to k ovzduší a folkloru. Nikde jinde něco podobného nenajdou.

Skočil na špek

I když, jak jsme se mezi řečí dozvěděli, čas od času někdo z hostů nekapíruje a pak je malér. Jako onehdy, když přijel zájezd důchodců – vojáků z povolání. Jakýsi plukovník ve výslužbě nepochopil, o co jde, a začal se rozčilovat: „Vy asi nevíte, kdo já jsem. Mně nikdo tykat nebude, já vám ukážu…“

„Já ti ukážu, kde nechal tesař díru!“ – nelekla se šenkýřka a vyštěkla: „Holoto bídná!“

„Co si to dododovolujete…“ – zalapal exdůstojník po dechu. „Hned mi zavolejte pana vedoucího!“

„Pan hrabě je zaneprázdněn“, dostalo se mu odpovědi. „Jaký hrabě, šlechtické tituly už přece zrušil prezident Masaryk…“– nechápal bývalý lampasák situaci.

To už se smíchy třásla i středověká klenba spilky bývalého zámeckého pivovaru. Hosté se náramně bavili. Nečekaný kabaret byl svým způsobem poučný. Ale nic ve zlém…

Pivo lásky

Smích, mlaskání a cinkot půllitrů nebo číší sem patří. Pro pobavení hostí se ale pravidelně konají i jiné kratochvíle. Od soubojů a rvaček až po vystoupení kejklířů všelijakých včetně krasavic, tančících bosky na kamenném stole.

Výběr z obsáhlého žrádelníku (= jídelního lístku) je obřadem. Černá kuchyně nabízí dobová jídla i dobroty současnosti.

I nejmlsnější jazyk najde své. Ba co víc, tady se peče před zraky hodujících chleba ve staročeské peci.

Také nejrůznější druhy mas se podávají upečené přímo na otevřeném krbu.Tomuříkám gastroturistika! Navíc můžeme na vlastní oči sledovat výrobu „dětenického piva lásky“, jak probíhala v dávných dobách. To znamená vaření na otevřeném ohni. Scezování přes slámu. Kvašení a ležení v dubových kádích a sudech. Díky této historické metodě výroby můžeme ochutnat lidový nápoj tak, jak ho znali naši prapraotcové.

Držím v ruce žejdlík (= půllitr), upíjím, a lituji, že to není tuplák. Černé kvasnicové pivo má vyváženou, lahodnou chuť. A teď pozor, rytíři – nehasí jen žízeň, ale podle pověsti pomáhá i mužství. Přeskočme jeho pohnutou historii a spokojme se s tím, že ho dnes nevaří panna, jako ve třináctém století, ale sládek s kníry. Nezdá se, že by byl panic. Tak či onak, za košt pivo stojí…

Riskoval a vyhrál

Jeho přednosti si uvědomuje i nový dětenický zámecký pán Pavel Ondráček – muž plný energie, který se nebojí rizika ani velkých plánů.Od jeho životního snu ho neodradil stav získaných budov – zdařile a s citem k jejich minulosti je zrestauroval a uvedl do provozu. Je také milovníkem a znalcem historie, což je vidět při prohlídce zámku, pivovarského muzea a především středověké krčmy. Ta letos slaví páté výročí vzniku.

„Jak vás napad, ten nápad?“ – chceme vědět.

„Přišlo to nějak samo od sebe během rekonstrukce zámku a probírání podnikatelských plánů. Říkal jsem si, že to chce fór, turistický magnet. A když pořád ležím v historických knihách, studuji šlechtické rody a osudy, tak mě osvítilo: Udělej středověkou krčmu!“– vzpomíná „zámecký pán“.

Sláma a záchod

Jak lehko se řekne, a jak těžko vznikne. Hodovní síň, personál s neotesanou mluvou v dobových oděvech, starý nábytek, historické předměty a starožitnosti, ukázky lidových řemesel, černá kuchyň, sláma na podlaze. Už ta byla pro schvalovací proces, tzv. „hygienu“, téměř nepřekonatelný oříšek. Problém, na který nepamatují tabulky. Bojovalo se tedy o „výjimku výjimek“.

Obdobné to bylo i se záchodem. Středověká latrína by se sem hodila, ale styl nestyl – musí tu být toaleta odpovídající jednadvacátému století. Vznikl kuriózní kompromis, kdy v pískovcových korytech na vodu, sloužících jako umývadlo, je zabudovaná moderní chromovaná baterie.

Konec dobrý, všechno dobré. Zašlapaná sláma se dvakrát týdně mění za novou – „podestýlka“ je spíš symbolická, než aby sloužila jako koberec. Ale i bez takové velké maličkosti by prostředí středověké hospody nebylo jako tenkrát.

Barevný knedlík

Vraťme se však od záležitostí nevonících k oněm šťavnatým. „Pro tvůj břuch tady máme kachničku na medu“, pomáhá mi s výběrem krčmářka. „A družinu vidím na pečená žebra na medu nebo na talíř loupeživého rytíře. Tak co to bude ?“ – ptá se švarná žínka.

Jak brzy zjistíme, jde o vyhlášené dobroty ze žrádelníku, který nabízí na čtyři desítky pokrmů. Připravují se pod dohledem šéfkuchařů Aleše Habáska a Marka Pilaře, jejichž směny vaří v turistické sezoně kolem pěti set jídel denně. Kromě toho, že velí černé kuchyni a pecím, tak jsou vynálezci speciality – dětenického knedlíku.

Je to však ještě knedlík, když sice má tvar, ale hraje barvami? Kromě klasické housky je v něm totiž nejrůznější zelenina – od mrkvičky přes hrášek až po kukuřici. Na talíři to vypadá báječně, ještě lepší je chuť. Servíruje se jako běžný knedlík k pečením, jen v guláši jeho vizuální efekt trichu zaniká. Ale dobrá chuť zůstává.

Mastné brady

„Tópré jídlo, tópré pití“ – pokouší se o češtinu partička bodrých Sasíků u vedlejšího stolu. Mají mastné brady od pečených specialit a tváře rozpálené černým pivem. A nejsou sami, kdo tu hodují.

„Oči na vrch hlavy tu mají Japonci, Američané i Angličané, co se sem jezdí rozšoupnout,“ potvrzuje šenkýřka.

Cizinci si na rozdíl od domácích hostů sice nevychutnají slovní hříčky a průpovídky krčmářky, která s rukama v bok seřve hosta, váhajícího s výběrem jídla. Už z gest a tónu vycítí, že je to jen legrace.

Nadšeni jsou z atmosféry středověku a vybavení krčmy včetně klece s kostrou u stropu. Nikdo z obsluhujícíchnám však nechtěl říci, zda je to host, který tu umřel hlady, což je nepravděpodobné, nebo je to kuchtík, který krátil na porcích – což také nepřichází v úvahu.

Šmakuje tu domácím i přespolním turistům, takže je lepší si objednat stůl a neriskovat, že bude plno. Pokud se tak ale stane, nezoufejte. Jděte do muzea či na zámek.

A za hodinku už můžete slyšet: „Budeš žrát, potulníku?“