Pokud by to tak skutečně fungovalo, pak by rodiče teoreticky mohli pořídit byt pro potomka, aniž by na něj vydali jedinou vlastní korunu. Jenže realita je úplně jiná.

Klamná iluze

Hlavním problémem je to, zda se vůbec podaří získat nájemníka, který by měsíčně platil částku, jež by pokryla aspoň většinu hypoteční splátky. Kupříkladu hypotéka ve výši 1,5 milionu korun na dvacet let s úrokovou sazbou ve výši 5,2 procenta ročně znamená měsíční splátku, včetně dalších poplatků, ve výši minimálně 10 100 korun.

Za jeden a půl milionu korun je například v Praze možné pořídit nanejvýš malou garsoniéru do 20 až 25 čtverečních metrů. U těchto bytů lidé navíc nemohou očekávat žádnou zajímavou orientaci či atraktivní výhled z okna. Jde o ty nejmenší a nej〜méně atraktivní byty v rámci konkrétního bytového projektu.

Tyto bytové jednotky se nyní pronajímají za cenu od šesti až sedmi tisíc korun výše. Zbytek měsíční splátky hypotéky by majitel bytu musel pokrýt ze svého. Záleží také na tom, kolik bude muset majitel garsoniéry platit za služby (voda, plyn, elektřina, odpady). Dá se předpokládat, že za ně měsíčně vydá okolo tří až čtyř tisíc korun.

V menších městech však za jeden a půl milionu pořídíte i výrazně větší byty. Zase je budete hůř pronajímat.
Pro srovnání. Člověk, který bude každý měsíc ukládat tři a půl tisíce korun, by se za dvacet let měl bez větších problémů dopracovat k sumě okolo 1,5 milionu korun, což je pořizovací cena daného bytu v roce 2008.

Je otázkou, jak se vyplatí úvěrová investice do bytu oproti obyčejnému spoření, kdy člověk nakumuluje větší částku hotových peněz (likvidních prostředků). Právě to zajímá rodiče: zda není výhodnější střádat a v dospělosti dát dítěti hotové peníze na nákup nemovitosti.

V případě dětí je přitom potřeba uvažovat i v horizontu delším dvaceti let. Jak se za tu dobu vyvine cena nemovitostí, je samozřejmě velkou neznámou.

Opravdu se vyplatí?

Navíc po dvaceti letech je třeba počítat i s tím, že pronajímaný byt bude nutné alespoň částečně zrekonstruovat, což znamená další náklady. A hlavně především není zřejmé, zda se podaří na celou dobu splácení hypotéky byt vůbec pronajmout. Již nyní, s rozmachem hypotečních úvěrů a s tím spojených investic do vlastního bydlení, je patrný pokles zájmu o pronájem bytových jednotek za tržní cenu.

Malý nebude stačit

Malometrážní byt, který jsme uváděli v případě Prahy, bude navíc mladým lidem vyhovovat jen omezenou dobu. Těžko odhadovat, jaký zájem bude o takové byty za dvacet let, až ho bude chtít někdo prodat.

Pokud rodiče chtějí ratolesti pořídit větší, a tím i dražší byt, bude jejich investice ještě nejistější. Co je tedy lepší? Mít svázané ruce hypotékou, řešit starosti s nájemníky a být vystaven těžko předvídatelnému budoucímu vývoji na trhu nemovitostí? Nebo spořit či investovat jiným způsobem? Druhá možnost je určitě pohodlnější a velmi pravděpodobně výhodnější.

PAVEL NEBESKÝ